O nás

10.února 2003 jsme založili občanské sdružení Smíření – hospicové sdružení pro  Pardubický kraj. Postupně jsme zajistili finanční prostředky (75mil.Kč z dotací, 15mil. Kč z veřejné sbírky) a v letech 2008 – 2009 jsme postavili v ulici K Ploché dráze lůžkový hospic.

21.května  2009 proběhla kolaudace stavby.

26.června 2009 jsme byli zaregistrováni u Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru zdravotnictví jako poskytovatel specializované lůžkové a ambulantní paliativní hospicové péče.Pod touto registrací poskytujeme zdravotní a sociální služby. Jsme příjemcem dávky příspěvek na péči. Jako nezisková organizace poskytující veřejně prospěšné zdravotní a sociální služby můžeme přijímat dary na podporu naší činnosti.

1.října 2009 jsme zahájili provoz lůžkového hospice. Uzavřeli jsme smlouvy se zdravotními pojišťovnami (111, 201, 205, 207 211)

1.září 2012 jsme zakoupili chátrající památkově chráněný dům ve Štěpánkově ulici v centru Chrudimi – s původní představou pronájmu nebytových prostor a výhledově k vybudování denního stacionáře pro onkologicky nemocné. Naše vize o využití domu se v průběhu dalších let měnila.

l.ledna 2014 došlo díky novému Občanskému zákoníku k transformaci sdružení na ústav a změnil se název naší organizace na Hospic Chrudim, zapsaný ústav – viz Zakládací listina.

1.května 2016 začaly přípravné práce před rekonstrukcí domu ve Štěpánkově ulici. Vlastní stavba trvala téměř 5 let. Celkové náklady na projekt, hrazený z vlastních rezervních prostředků a z darů, činily 40 mil. Kč.

12.března 2021 byl dům ve Štěpánově ulici č.p. 89  zkolaudován jako zdravotnické zařízení- rezidenční hospic.

1.května 2021 jsme zahájili provoz rezidenčního hospice. Na rozdíl od lůžkového hospice jsme v něm poskytovali nemocným nepřetržité ambulantní zdravotní a sociální služby v samostatných bezbariérových bytech. Byl primárně určen pro nevyléčitelně nemocné především s onkologickým onemocněním, jejichž zdravotní stav se v lůžkovém hospici zlepšil, nebo kteří ještě nevyžadovali nemocniční péči lůžkového hospice, ale už nemohli nebo nechtěli být z různých důvodů doma ani umístěni v zařízeních sociálních péče (domovy pro seniory, pečovatelské domy).Vzhledem ke koronavirové epidemii a hospodářské recesi, která poznamenala i náš hospic, jsme se koncem roku 2021 rozhodli změnit využití budovy rezidenčního hospice.Nyní nabízíme za komerční nájmy byty v tomto domě současně s rozsáhlými společnými venkovními i vnitřními prostorami k dlouhodobému pronájmu lidem ještě relativně soběstačným, ale už omezeným věkem nebo chronickým onemocněním.

1.května 2021 zahájila provoz paliativní ambulance v budově lůžkového hospice

Cesta k dosažení našeho cíle (viz Zakládací listina) byla dlouhá. Do otevření lůžkového hospice jsme zaznamenávali opravdu všechny události na ní – viz Historie lůžkového hospice. Spíše než o faktografii se jedná o příběh. Příběh našeho hospice. Není určen pro ty, kdo se rychle potřebují zorientovat jako potenciální uživatelé služeb hospice. Může však být inspirací pro ty, kteří mají podobně jako kdysi my, nutkání podílet se na zlepšení podmínek pro nemocné v závěru života. Je i odpovědí pro naše příznivce a sponzory na jejich otázku, jak jsme naložili s jejich podporou. Od založení sdružení jsme se snažili dobře hospodařit, abychom se každému, kdo přispěl na stavbu nebo provoz hospice, mohli podívat do očí. Snažíme se o nezávislost, a proto jsme nežádali od roku 2010 dotace z veřejných rozpočtů. Historie rezidenčního hospice je uvedena v samostatné kapitole.

Zakladatel

MUDr. Marie Blažková

Ředitel ústavu, statutární zástupce

MUDr. Jiří Koštál

Správní rada

MUDr. Jiří  Blažek – předseda, Ing. Jan Blažek,  Jana Tomanová

MUDr. Jiří Košťál - vedoucí lékař

MUDr. Jiří Košťál
vedoucí lékař

+420 731 151 537
kostal@hospicchrudim.cz

MUDr. Marie Blažková - lékař

MUDr. Marie Blažková
lékař

+420 731 151 538
blazkova@hospicchrudim.cz

Bc. Pavlina Urbanová - vrchní sestra

Bc. Pavlina Urbanová
vrchní sestra

+420
vrchni@hospicchrudim.cz

Věra Špeldová DiS. - sociální sestra

Věra Špeldová DiS.
sociální sestra

+420 734 414 435
socialni@hospicchrudim.cz

Vladimír Miš - správce

Vladimír Miš
správce

+420 774 855 068
spravce@hospicchrudim.cz

Zdeňka Střížková - asistentka

Zdeňka Střížková
asistentka

+420 734 362 817
info@hospicchrudim.cz

Lucie Korečková - staniční sestra

Lucie Korečková
staniční sestra

+420 604 860 942
koreckovalucie@seznam.cz

Lékaři externisté

MUDr. Dominik Blažek, MUDr. Iveta Blažková, MUDr.Tetiana Ilnytska, MUDr. Katarina Málková, MUDr.Milena Mejzlíková, MUDr.Lucie Šmerdová

Zdravotní sestry včetně externistů

Bc. Markéta Bakešová, Iveta Bláhová, DiS, Denisa Boháčová, Adéla Dostálová, Monika Fidlerová, Natálie Gregorová, Tereza Homolková, Lucie Korečková, Veronika Koreček, Šárka Michálková, Viktorie Rulcová, Martina Syslová DiS, Pavlína Štanclová DiS, Bc.Tereza Vostrovská, Pavlína Zelinková DiS, Anna Zobalová

Ošetřovatelé a pracovníci v sociálních službách

Markéta Andrlová, Eliška Burešová, Jana Burešová, Natálie Brožová, Maryna Dontsova, Milena Felklová, Svitlana Haivoronska, Vivien Gašparová, Linda Jirásková, Bc. Lucie Krejčová, Kateřina Kubíková, Anna Kyselová, Martin Laštůvka, Jitka Laštůvková, Vilma Luňáčková, Adéla Lyško, Jan Odehnal, Kateřina Ondráčková, Petra Panýrková, Alena Pavlišová, Robin Pavlíčků, Peter Pecuch, Lucie Slaninová, Šárka Slezáková, Lenka Sýkorová, Olena Sytnikova, Lucie Štěpánková, Petra Štěpánková

Kuchařka

Ilona Kudláčková

Recepce

Josef Klos, Lenka Bednářová

Úklid a prádelna

Romana Janíčková, Marie Havlová, Martina Málková, Alena Osmíková

Ekonomické služby

finanční účetní: Ing. Ivo Štolpa, mzdová účetní: Lenka Krulišová

Hospic Chrudim je součástí celosvětově rozšířeného hospicového hnutí. Jako ostatní hospice má i svou vlastní historii, žije svým vlastním životem. Na tomto místě chceme vás, kteří jste sledovali naše začátky – především veřejnou sbírku, stavbu a první léta provozu hospice, nechat nahlédnout do naší historie.

2002-2003 před založením sdružení - naše začátky

Myšlenka postavit v Chrudimi hospic vznikala už v době, kdy dva z nás, praktický lékař MUDr. Jan Mensa a psychiatr MUDr. Marie Blažková, studovali lékařskou fakultu. Postupně sílila, když oba jako lékaři v praxi zjišťovali, že pro umírající skutečně není v našem zdravotnickém systému odpovídající místo. Společně přemýšleli, jak efektivně zlepšit péči o nemocné v závěru života. Po vzniku hospice v Červeném Kostelci dospěli k závěru, že osvědčenou cestou je lůžkový hospic, který současně vytvoří zázemí pro zlepšení podmínek lidí umírajících doma. S přibývajícími zkušenostmi z vlastních životů i z vlastních lékařských praxí jejich rozhodnutí postavit v Chrudimi hospic dozrávalo. V r. 2002 se setkali s dalšími příznivci hospiců – s Petrem Kolkem, Petrem Pekařem a Josefem Horákem. Tak vniklo „jádro“ budoucího občanského sdružení Smíření. Začali objíždět stávající hospice u nás a zjišťovali, jak tyto hospice vznikaly, jakou mají právní subjektivitu, kde získaly investice na stavbu a z čeho je financován provoz. Rozhodnutí založit občanské sdružení definitivně vzniklo po návštěvě hospice v Litoměřicích (který byl vystavěn a je provozován právě občanským sdružením). Současně začali mapovat situaci v Pardubickém kraji. Hledali vhodný pozemek k výstavbě. Nakonec objevili v Chrudimi „zelenou louku“ v ulici K Ploché dráze a v lednu 2003 jim tehdejší starosta Chrudimi odsouhlasil: vybraný pozemek by město dalo k dispozici pro stavbu hospice. Jeden z představitelů hospicového hnutí u nás MUDr. Ondřej Sláma při návštěvě Chrudimi okomentoval jejich nadšení přímo na tomto pozemku slovy: Máte velkou víru…Byla to zelená louka v pravém slova smyslu a byli bez peněz. Už v roce 2002 kontaktovali zdravotnické i nezdravotnické instituce i politiky, kterých se stavba a hlavně provoz hospice bude nějak dotýkat. V těchto aktivitách pokračovali v dalších letech až do zahájení provozu. Scházeli se na hájence u Mensů (Majlant u Miřetic) i v domě Blažkových v Koželužské ulici. „Příběh“ o Hospici Chrudim bude dál vyprávěn „deníkovou“ formou, v první osobě, jako série záznamů. Byl zaznamenáván průběžně s odstupem několika hodin, dnů, maximálně týdnů od konkrétních událostí. Druhá část (od zahájení provozu 1. října 2009 do transformace na ústav 31. prosince 2013) byla napsána už jen jako vzpomínka – až po skončení období. Autory „příběhu“ jsou Marie Blažková a Jiří Košťál, který navíc doplnil text komentovanou fotogalerií stavby hospice. Některé události z dění okolo hospice (než se staly historií) byly formou aktualit průběžně zveřejňovány na našich internetových stránkách, některé události jsou uvedeny ve výročních zprávách. V červnu 2017 při vzniku nových stránek byl text v kapitole Historie místy doplněn nebo jinak nevýznamně upraven. Současně od roku 2012, kdy vznikla myšlenka paliativního stacionáře a byl zakoupen dům ve Štěpánkově ulici, se píše i historie tohoto projektu.

2003– založení občanského sdružení Smíření, architektonická studie, veřejná sbírka

Po zjištění, že jsme v Pardubickém kraji jediní, kdo usilují o stavbu hospice, že v Chrudimi je k dispozici velmi výhodný pozemek, že budeme mít podporu města Chrudimi i Pardubického kraje, jsme 10. února 2003 (v obývacím pokoji v Koželužské ulici č. 388) založili desetičlenné občanské sdružení Smíření – hospicové sdružení pro Pardubický kraj. Zakládající členové: MUDr. Jan Mensa, MUDr. Marie Blažková, MUDr. Jiří Košťál, Ing. Vladimíra Wysocká, Ing. Petr Kolek, Petr Pekař, Ing. Jan Blažek, Olga Slavíčková, Ing. Kateřina Pekařová, Josef Horák. Začali jsme s nulovým kontem, ale s vírou, že hospicová myšlenka zapustí v Chrudimi kořeny, že na cestě k realizaci hospice v Chrudimi nezůstaneme sami. Naším prvním sídlem (uvedeným ve Stanovách) je byt Ing. Vlaďky Wysocké  v Chrudimi. Na Šancích. Vlaďka je i naším prvním placeným zaměstnancem. Její mzdu refunduje Úřad práce. Ostatní členové pracují pro sdružení zadarmo. Na začátku jsou mezi námi tři lékaři – kromě MUDr. Jana Mensy a MUDr. Marie Blažkové i MUDr. Jiří Košťál z Havlíčkova Brodu, odborným garantem je  internista MUDr. Michal Wysocki. 15. května jsme poprvé navštívili Ministerstvo zdravotnictví (dále jen MZ) kvůli dotaci na stavbu, čekalo nás velké zklamání. Dotační program, z něhož byly financovány stavby hospiců před námi a ze kterého jsme předpokládali získat největší část financí, se změnil, nyní jsou z něj financovány např. ztráty pražských nemocnic. Kdy na nás „dojde řada“ a jestli vůbec, nám Dr. Václav Filec – partner pro jednání se zástupci hospicových iniciativ na MZ, nedokázal říct. A krátce po té, 25. května, na cestě  na sv. Hostýn,  jeden z nás, MUDr. Jan Mensa,  ve věku 44 let, náhle zemřel.  Odhodlání pokračovat v započaté cestě přes velký smutek nad jeho smrtí, spíše zesílilo, přechodně jsme dokonce zvažovali dát hospici jeho jméno. V r. 2003 kromě nesčetných setkání s politiky, státními úředníky, zástupci zdravotních pojišťoven, zdravotníky na různých místech Pardubického kraje i na ústředních orgánech v Praze, a kromě návštěv většiny hospiců u nás, byl vybrán ve výběrovém řízení architekt k vypracování architektonické studie hospice – student 5. ročníku ČVÚT, budoucí architekt Ondřej Dobrylovský. Mnoho času i energie stálo spojit představy nás členů sdružení i architekta v tom, co by mělo v hospici být a jak by měl vypadat. (A mnoho nervů nás stálo vědomí, že zatím nemáme 250 tis. Kč k úhradě studie). V listopadu 2003 je studie dokončena. Hospic v Chrudimi má být stavebně zcela jiný než stávající. Nebylo možné „okopírovat“ některý z hospiců v ČR. Naše zadání pro studii se lišilo od ostatních hospiců především tím, že všech 25 pokojů jsme chtěli umístit v jednom podlaží, zatímco v jiných hospicích jsou pro stejný počet pacientů dvě nebo tři lůžková oddělení. Také jsme museli zohlednit místo, na kterém bude hospic vystavěn. Na rozdíl od ostatních hospiců jsme chtěli vytvořit i širší zázemí pro příbuzné a přátele pacientů, mobilní hospic, paliativní ambulanci. Současně s prací na studii jsme po několikaměsíční důkladné přípravě vyhlásili k 1.10.2003 veřejnou sbírku na podporu hospice. Inspirací nám byla návštěva nově rekonstruovaného kláštera ve Zlatých Horách, vystavěného převážně z prostředků ze sbírky.  Kromě darů a členských příspěvků jsme neměli žádné jiné příjmy. Proběhla řada benefičních akcí, vznikly první propagační materiály, které jsme rozeslali a rozvěsili na mnoho míst v Pardubickém kraji. V novinách se o nás začalo psát. Do konce roku 2003 jsme od dárců získali neuvěřitelný 1 mil. Kč! Uhradili jsme studii a začali jsme „šetřit“ na stavební projekt. Další aktivitou v prvním roce existence našeho sdružení byl projekt pro Evropskou unii – ve spolupráci s RNDr. Renatou Šedovou (v reakci na neúspěch v žádosti o dotaci na MZ), žádost o finanční příspěvek na stavbu hospice. Možnost financování stavby z prostředků Unie se v té době jevila jako reálná, bohužel nevyšla. Díky RNDr. Šedové jsme ale právě v této době začali uvažovat o tom, že by v hospici mohlo vzniknout zázemí pro reintegrační program, nabízející smysluplné společenské i pracovní uplatnění zdravotně nebo sociálně handicapovaným lidem. Hospic jako „chráněná dílna“, kde nejde o „hru na práci“, ale o skutečné pracovní zařazení. Kromě stabilního profesionálního zdravotnického týmu by v hospici podle možností a okolností především v pomocných profesích (v kuchyni, prádelně, na zahradě, při úklidu, ale i v rámci pečovatelské služby) pracovali i lidé zařazení do tohoto reintegračního programu. Tím by vznikla řada pracovních míst, k jejichž financování bychom hledali prostředky v grantech a sociálních fondech našich i v Unii. Představa, že menšina zdravotně nebo sociálně handicapovaných lidí pomáhá jiné menšině – umírajícím, a že je možné obojí smysluplně propojit, se stala neodmyslitelnou součástí našich plánů okolo hospice v letech po založení sdružení.

2004 – stavební projekt, nový studijní program na Univerzitě Pardubice, dotace Pardubického kraje

V roce 2004 jsme změnili adresu. Naším sídlem se stala suterénní „kancelář“ v budově Polikliniky I na Palackého ulici v Chrudimi. Sdružení lékařů, které objekt polikliniky vlastní, nám ji pronajalo za symbolický nájem 1 Kč za rok. Ing. Wysocká je stále naším placeným zaměstnancem, mzdu jí nadále refunduje úřad práce. Několik měsíců pro nás pracuje, za stejných podmínek jako Ing. Wysocká, paní Stanislava Dyčková. Na jaře 2004 jsme díky studii a potřebným „vyjadřovačkám“ získali územní rozhodnutí ke stavbě. Vybrali jsme ve veřejném výběrovém řízení firmu pro zhotovení projektu ke stavebnímu povolení. Mnoho měsíců jsme pak s projektanty z BKN spol. s.r.o. z Vysokého Mýta přemýšleli nad projektem stavby. Bylo nutné minimalizovat nejen stavební náklady, ale brát ohled i na budoucí provoz, přitom postavit hospic, který se bude „líbit“ a který bude především splňovat náročné představy o tom, co lidé v posledních dnech a týdnech života potřebují. Hospic musí být současně moderním zdravotnickým lůžkovým zařízením, ale i prostředím co nejvíce připomínajícím domov. Ke spolupráci jsme získali v této době Ing. Vojtěcha Tošovského, zkušeného stavaře, který s námi sdílel naše hospicové nadšení a který jako budoucí stavebně technický dozor investora dohlížel od října 2004 i nad pracemi na projektu. V květnu 2004 vznikla v našem sdružení nová myšlenka podílet se na vytvoření studijního programu pro vysokoškolsky vzdělané zdravotní sestry v oblasti hospicové péče. Náš záměr jednoznačně podpořil rektor Univerzity Pardubice. Pod záštitou Prof. MUDr. Arnošta Pellanta, DrSc., s odbornou garancí Doc. MUDr. Jaroslava Vaňáska, CSc. a ve spolupráci s PhDr. Bohumilou Bašteckou PhD., a některými představiteli hospicového hnutí u nás ( MUDr. Marie Svatošová, Mgr. Monika Marková)  vznikl během července až září 2004 na Ústavu zdravotnických studií Univerzity Pardubice magisterský studijní program nového oboru – Ošetřovatelství dlouhodobě nemocných, zaměřený především na hospicovou péči. První a zatím jediný takto koncipovaný obor studia u nás. Hospic v Chrudimi bude klinickým zázemím pro studující tohoto oboru, který byl schválen vědeckou radou Univerzity Pardubice a zatím čeká na akreditaci MZ ČR. Stážisté – budoucí magistry ošetřovatelství, mimo jiné odpracují v hospici mnoho hodin, což bude znamenat značnou úsporu pro jeho provoz. V srpnu 2004 jsme získali od Pardubického kraje dotaci na stavební projekt ve výši 2 mil. Kč. Koncem roku 2004 byly zahájeny práce na realizační dokumentaci stavby hospice. Pokračuje veřejná sbírka, kromě dvoumilionové dotace jsme v r. 2004 shromáždili z darů přes 1,5 mil. Kč!

vizualizace konečné verze po doplnění balkonůvizualizace konečné verze po doplnění balkonůvizualizace konečné verze po doplnění balkonůvizualizace konečné verze po doplnění balkonůpůdorys 1. NP ambulantní část a technické zázemipůdorys 2. NP lůžková část

2005 – dokončení realizační stavební dokumentace, výběrové řízení na generálního dodavatele stavby, domácí hospicová péče

V r. 2005 bylo vydáno stavební povolení ke stavbě hospice. Intenzivně pokračovaly práce na realizačním projektu stavby. Až do poslední chvíle a k nelibosti projektantů jsme přicházeli s novými a novými úpravami. Začátkem června byl projekt dokončen. S původní studií má společnou vnější dispozici, ale vnitřní struktura doznala výrazných změn. Cena stavby hospice podle tohoto projektu přesáhla pro nás astronomických 105 mil.Kč. Opět proběhlo mnoho jednání s politiky, ke konci května jsme podali žádost o finanční příspěvek na stavbu na Ministerstvo financí, cestou Všeobecné pokladní správy. Investiční záměr, požadovaný centrálními institucemi, už mohl být v potřebné míře podrobný. Od našeho sdružení se očekává a očekávalo, že shromáždíme sami nejméně dalších 10 mil. Kč. Předpokládáme významnou spoluúčast Pardubického kraje, ale všem je jasné, že bez přispění centrálních státních institucí je stavba hospice utopií. V červnu 2005 bylo zahájeno výběrové řízení na dodavatele stavby. Vítězem se stala firma VCES a.s. Od srpna 2005 už nemáme placeného zaměstnance. V září 2005 známe cenu, za kterou je schopen dodavatel stavbu hospice realizovat. Je o 30 mil. Kč nižší než cena daná realizačním projektem, tedy 75 mil. Kč. Tato příznivá změna je pro nás impulzem k podání další žádosti o systémovou dotaci na Ministerstvo zdravotnictví, od r. 2003 zde došlo ke změně a opět je šance tímto způsobem získat finance na stavbu.  Náš projekt odpovídá jeho finančním požadavkům. Na jedno hospicové lůžko přispěje stát maximálně 1,6 mil. Kč, tato dotace však nesmí převýšit 70% ceny stavby. Teoreticky máme tedy „nárok“ na 43 mil. Kč. Současně podáváme znovu žádost na Ministerstvo financí (Všeobecná pokladní správa). V průběhu roku 2005 jsme zakoupili dávkovač opiátů a dva koncentrátory kyslíku. Zdravotnickou techniku podle potřeby zapůjčujeme lidem umírajícím doma. V malé míře totiž v rámci soukromé praxe MUDr. Marie Blažkové jako lékaři pečujeme už dva roky o několik umírajících v jejich domovech a získáváme důležité zkušenosti pro budoucí péči v lůžkovém hospici. Pokračuje veřejná sbírka, i když s ohledem na neschopnost odpovědět na otázku: Kdy se začne stavět?, sbírku nijak nepropagujeme. Čekáme na rozhodnutí o našich žádostech o dotaci. V prosinci 2005 zjišťujeme zamítnutí naší žádosti přes Ministerstvo financí. Přednost dostal projekt lyžařské sjezdovky v Hlinsku. Celkem jsme v roce 2005 shromáždili téměř 0,5 mil. Kč. Po úhradě všech prací spojených s projektem, s výběrovým řízením na dodavatele a po pořízení zdravotnické techniky nám zbývá přibližně 2,3 mil. Kč. Dál pracujeme jako členové sdružení zadarmo, ve stejných prostorách, na stejné adrese.

2006 – nový magisterský obor na Univerzitě Pardubice akreditován, Smlouva s firmou VCES a.s., propojení lůžkové a domácí hospicové péče

Na Univerzitě Pardubice probíhá v červnu – září přijímací řízení do prvního ročníku magisterského studia v oboru Ošetřovatelství dlouhodobě nemocných, který jsme v r. 2004 společně s Univerzitou Pardubice vytvořili a ve kterém se budeme jako vyučující nadále aktivně podílet. Bylo přijato 17 studentek. 31. 5. 2006 jsme s firmou VCES, a.s. jako s generálním dodavatelem stavby uzavřeli Smlouvu o dílo, i když nebylo jasné, kdy se začne stavět – stále jsme bez dotací. Během prázdnin znovu navštěvujeme stávající hospice v Litoměřicích, v Červeném Kostelci a v Brně a podrobně se zajímáme o jejich provoz. Začínáme promýšlet způsob, jak efektivně propojit domácí hospicovou péči s péčí v lůžkových zařízeních. Náš hospic by od začátku měl být zázemím i pro péči o umírající v domácím prostředí. Zaměstnanci našeho hospice, především zkušené a vzdělané (v „našem“ hospicovém oboru na Univerzitě Pardubice) zdravotní sestry, by měly být těmi, kdo samostatně povedou péči o umírající doma. Budou při tom využívat kromě praktických lékařů a rodinných příslušníků i stávajících agentur domácí péče a budou společně s blízkými příbuznými umírajících rozhodovat o tom, kdy přivolat lékaře. Lůžkový hospic bude jejich zázemím a lékaři z hospice, případně jiní odborníci (z ambulance pro léčbu bolesti, onkologové apod.) budou jejich konsiliáři v těch případech, kdy lékařská odborná pomoc překročí kompetence nebo zkušenosti praktických lékařů. Promýšlíme, kde a jak získat podporu pro tento záměr a připravujeme se na jednání se zdravotními pojišťovnami. Uzavíráme smlouvu o spolupráci s hospicem sv. Alžběty v Brně o vzájemné podpoře – naše sdružení jim zakoupí a zapůjčí některé pomůcky nezbytné pro jejich hospic (postel, antidekubitní matrace, oxygenátory, infuzní stojany) a hospic v Brně bude naším lůžkovým zázemím po dobu, než vystavíme hospic v Chrudimi. Vzájemně si vyměňujeme zkušenosti z lůžkové a domácí hospicové péče.
V říjnu podáváme opět žádost o dotaci na MZ ČR a v listopadu žádost na MF – do Všeobecné pokladní správy. Máme teď nově v Parlamentu poslance Ladislava Libého, bývalého starostu Chrudimi. V polovině prosince zjišťujeme, že žádost do VPS přes poslance za náš region opět nevyšla, za to budou mít nedaleko Pardubic nové golfové hřiště…Pokračuje veřejná sbírka. Za rok 2006 jsme shromáždili 1 144 000 Kč. K tomu jsme obdrželi od dárce oxygenátor za 40 000 Kč a od jiného dárce polohovací lůžko, takže jsme shromáždili v tomto roce více než 1,2 mil. Kč. Bez placených zaměstnanců, s režijními a provozními náklady 12 tis. Kč (převážně bankovní poplatky).

Kameničky - kazuistické dny UP PardubiceKameničky - kazuistické dny UP PardubiceKameničky - kazuistické dny UP Pardubice - zápočetKameničky - kazuistické dny UP Pardubice - obědvámeMarie Blažková, Bob Baštecký, Bohunka BašteckáMatějKameničky - kazuistické dny UP Pardubice

2007- rekvalifikační kurzy, benefiční akce, přidělení dotací, zahájení stavby

V rámci projektu Nová cesta se podílíme na rekvalifikačních kurzech pro asistenty seniorů, nevyléčitelně nemocných a umírajících. Účastníky kurzu jsou stávající pracovníci v institucích poskytujících sociálně zdravotní služby. Po dobu tří měsíců, 8 hodin každý pracovní den, absolvují přednášky, semináře i praxi v zařízeních sociální péče. Na samém závěru kurzu stážují jeden týden v hospici v Litoměřicích. Absolventi kurzu po složení závěrečné zkoušky získávají licenci Pracovník v sociálních službách, která je podle nového zákona nyní nezbytná pro zaměstnance sociálních služeb bez odborného vzdělání. Organizátorem programu je Mgr. Aleš Kalina z Domu techniky v Pardubicích. Ve spolupráci s ním nyní promýšlíme i to, jak využít finanční prostředky z evropských sociálních fondů k průběžnému, postgraduálnímu či jinému vzdělávání sociálních pracovníků i zdravotníků v regionu v oblasti hospicové péče. Tento způsob je podle naší dosavadní zkušenosti velmi efektivní cestou k šíření hospicové myšlenky, k detabuizaci umírání a smrti i k výchově a vzdělávání profesionálů, kteří jednou budou pracovat ve vlastním lůžkovém hospici a v mobilních hospicech. V dubnu 2007 se už podruhé zařazujeme do databáze uchazečů o finanční prostředky z evropských fondů. Současně jsme informováni o nových „pravidlech“ a zákonných ustanoveních týkajících se přerozdělování prostředků z Všeobecné pokladní správy a Ministerstva zdravotnictví. A tak vyplňujeme nové formuláře (Isprofiny) a podáváme další žádost o dotaci. I v této oblasti se už stáváme téměř profesionály. Systémová dotace z MZ ČR se však zdá být v nedohlednu, bez vysvětlení či omluvy ze strany ministerstva. V červnu 2007 je naší hlavní starostí dořešení koncepce magisterského studijního programu pro „hospicové sestry“. Přibývá nám nemocných a tím i zkušeností ve vlastní domácí hospicové péči. Koncem července 2007 se uskutečnil už druhý benefiční koncert prof. Karla Paukerta z USA. Znovu se sešlo asi 200 lidí, kterým je myšlenka hospice blízká, výtěžek činil přes 8000 Kč. Hlavním posláním našich benefičních akcí je především připomínat veřejnosti, že hospic „žije“, i když se ještě nestaví. Prázdninový čas se pro nás stal příležitostí hlouběji promyslet, jak dál. Jak přimět politiky k tomu, aby v hospodaření s veřejnými financemi mysleli na skutečné potřeby svých voličů, aby mysleli i na umírající. Začali jsme připravovat „kampaň“ na podporu hospice, ve které jsme chtěli získat prostřednictvím dárcovských SMS zpráv nejen další finance pro hospic, ale i neoficiální „referendum“ o postojích obyvatel Pardubického kraje k potřebě hospice. Bylo nám jasné: jedině politici svým rozhodnutím o přidělení dotací mohou posunout dopředu naše úsilí. A právě v době, kdy naše grafička připravila provokační plakáty (tentokrát s vykřičníkem), které jsme chtěli rozšířit po celém regionu, nám radní Miloslav Macela telefonicky sdělil: Pardubický kraj počítá s významnou finanční pomocí na stavbu hospice! A v průběhu dalších dnů postupně přicházely další informace o plánované podpoře Statutárního města Pardubice i Města Chrudimi. Současně se neoficiálně šířila zpráva o dotaci z MZ ve výši necelých 40 mil. Kč (o zákulisí dotací jsme nic nevěděli, a ani nechtěli vědět). 30 mil. Kč z regionu, 8,45 mil. Kč z MZ ČR v r. 2007, 3,4 mil. Kč na vlastním účtu, a předpokládaná dotace ze státního rozpočtu ve výši 30 mil. Kč v r. 2008 – to vše se stalo jednoznačným impulzem k intenzivním jednáním o zahájení stavby. Aktualizace projektové dokumentace, obnovení „vyjadřovaček“ ke stavebnímu povolení, první jednání s generálním dodavatelem stavby firmou VCES a.s., znovu obnovená setkání s projektanty z BKN Vysoké Mýto, definitivní rozhodnutí o stavebně technickém dozoru investora – to vše vyžadovalo hodně námahy a pro nás, laiky v této oblasti, i hodně odvahy – vždyť nejsme ani stavaři ani právníci ani ekonomové. Právě v této obtížné době se stala naší velkou oporou právnička JUDr. Hana Horáková. Bez nároku na honorář s námi od začátku října 2007 připravuje podklady pro uzavírání smluv a účastní se většiny jednání před zahájením stavby. Současně probíhá další „maratón“ – připravujeme všechny potřebné podklady, nutné pro registraci akce „Hospic Chrudim“ v „informačním systému financování reprodukce majetku“ a vyplňujeme (už po tolikáté) formuláře ISPROFIN. Nebýt Ing. Hany Luptákové z Městského úřadu Chrudim, která postupně sama komunikuje s úředníky MZ ČR a po nás požaduje jen podpisy na vyplněných formulářích, asi bychom se v tom úřadování utopili… I v její osobě jsme našli velkou oporu. Hodně věcí se za ty čtyři roky pohnulo dopředu. Většinu činností, které jsou spojeny s politickým rozhodováním a kvůli kterým jsme dříve trávili spoustu času vysedáváním před kancelářemi politiků nebo cestami do Parlamentu či Senátu, nyní za nás obstarává radní pan Milostav Macela. Stačí vytočit jeho telefon a ostatní zařídí sám. Většinu právních dotazů nám spolehlivě a ihned osobně nebo telefonicky zodpoví paní doktorka Horáková. Většinu starostí se zařizováním okolo státní dotace zajistí i bez naší přítomnosti paní inženýrka Luptáková. Máme své „spojence“ na stavením úřadu (Ing. Bálek), katastrálním úřadu (Ing. Nevrlá), na Městském úřadu Chrudim (Roman Málek, Mgr. Jan Čechlovský), na Magistrátu Pardubic (Mgr. Liedermanová), v médiích. Máme „svou“ grafičku paní Magdu Fišerovou – i ona pro nás pracuje zdarma. Velkou posilou je pro nás i iniciativní a obětavý Aleš Kalina z Domu techniky Pardubice, který nás nejen zapojil do rekvalifikačních kurzů pro pracovníky v sociálních službách a asistenty nevyléčitelně nemocných a umírajících, ale výrazně se podílí na medializaci našich benefičních akcí a hledá neúnavně cesty k finančním prostředkům v sociálních fondech Unie i ve velkých firmách v regionu. Další oporou se nám stal v těchto týdnech pardubický zastupitel František Brendl. Vstoupil do politiky s úmyslem podpořit vznik hospice pro Pardubice, a vzhledem k tomu, že chrudimský hospic bude sloužit také občanům Pardubic, se přidal k nám. Ve své reklamní agentuře pro nás zdarma tiskne většinu propagačních materiálů, a i to je v této době pro nás veliká pomoc. Na konci září jsme navštívili město Ede v Holandsku – partnerské město Chrudimi. Zkušenosti z hospiců v této zemi jsou pro nás důležité – jejich systém zdravotní a sociální péče je v zčásti podobný našemu. 27. října jsme se krátce zastavili v nejnovějším z našich hospiců – v hospici sv. Lukáše v Ostravě. V listopadu 2007 probíhají četná, pro nás velmi psychicky náročná jednání, především o nové ceně stavby hospice. Opakovaně se setkáváme se zástupci firmy VCES a.s. v přítomnosti představitelů Pardubického kraje (Roman Línek, Miloslav Macela). Tvoří se nový položkový rozpočet. Firma VCES významně navýšila cenu oproti původní nabídce – s poukazem na inflaci za poslední tři roky. Nová předpokládaná cena je 105 mil. Kč bez DPH. To je pro nás sebevražedná částka. A tak musíme hospic „ořezat“, oželet řadu položek, souhlasit s levnějšími variantami a zčásti projekt změnit. Bylo to smutné licitování, než jsme se dostali na částku 84,5 mil. Kč (s DPH) – i tak o 9 mil. Kč vyšší než v původní nabídce VCESU. I to „ořezání“ (naši šibenici, jak jsme sarkasticky tato poslední jednání s VCES nazvali), technicky realizované firmou BKN, jsme si museli sami uhradit… 18. listopadu proběhl první ze dvou koncertů na podporu hospice, které jsme připravili v souvislosti se zahájením stavby. Soubor Schola Gregoriana Pragensis s uměleckým vedoucím Davidem Ebenem vystoupil v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi a svým uměním nadchl stovky příznivců hospice. Při zahájení vystoupili i politici – představitel Pardubického kraje Roman Línek, starosta Chrudimi Jan Čechlovský a poslanec Ladislav Libý. 27. listopadu poprvé navštěvujeme hospic v Prachaticích – vraceli jsme se v noci zasněženou krajinou, výsledkem bylo po poradě s ředitelem hospice PhDr. Robertem Hunešem rozhodnutí upustit od centrálních rozvodů kyslíku a odsávání (a ušetřit 3 mil. Kč na klimatizaci a venkovní žaluzie). 30. listopadu se setkáváme v Červeném Kostelci s lékaři a ostatními zdravotníky hospice – byli jsme pozváni sdělit jim naše zkušenosti o možnostech psychiatrické intervence v hospicové péči. Kontakty s ostatními hospici byly pro nás důležité zvláště nyní, před zahájením stavby. Bylo čemu se od nich učit. 14. prosince uzavíráme Dodatek ke Smlouvě s firmou VCES. Dva dny po té, 16. prosince, jsme sami jako členové sdružení neoficiálně zahájili stavbu. V neděli odpoledne, za přítomnosti všech členů sdružení (a jejich dětí i psů…), za účasti místostarosty Města Chrudimi Romana Málka i zastupitele Statutárního města Pardubic Františka Brendla, pod dohledem našeho tehdejšího stavebního dozoru Ing. Zdeňka Jandy a pod vedením pro ten den jmenovaného stavbyvedoucího Petra Pekaře jsme na našem pozemku postavili symbolickou zeď ve tvaru písmene „H“. Celý proces jsme natočili naší hospicovou kamerou a je uveden ve fotogalerii. 17. prosince jsme předali protokolárně staveniště dodavatelské firmě a zajistili první zápis do budoucího stavebního deníku. 18. prosince se uskutečnil druhý koncert na podporu hospice, tentokrát v Sukově síni Konzervatoře v Pardubicích. Zazněla Hudba tří století v podání posluchačů Konzervatoře Pardubice a Akademie múzických umění v Praze. Program připravila Kateřina Košťálová. V úvodu tohoto koncertu bylo oficiálně za přítomnosti představitelů firmy VCES a.s. i předních politiků Pardubického kraje, Statutárního města Pardubic i Města Chrudimi slavnostně vyhlášeno zahájení stavby našeho hospice. Pozvání přijala i MUDr. Marie Svatošová a prof. MUDr. Arnošt Pellant, DrCs., děkan Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Tímto dnem jsme uzavřeli další etapu na naší cestě k vybudování hospice – navíc jsme poprvé zveřejnili i jeho jméno – bude se jmenovat po svém „rodném“ městě, bude to Hospic Chrudim. Máme před sebou náročné období – vést jako investor vlastní stavbu hospice, zajistit nejméně 11 mil. Kč, které chybí k dofinancování stavby, a připravovat se na vlastní provoz hospice. Zatím stále bez placených zaměstnanců, ale s radostí, že náš hospicový sen se stává realitou. Sledujeme náš účet – jen za prosinec na něm přibylo víc než 645.000 Kč!

Déle nelze čekat, definitivní rozhodnutí a stavíme,zaměřujeme výškový a směrový bodkde je severprvní cihlys písní na rtechbez zastávkynejdřív základrychle maltupřesně změřitpřidej vejce - už tam letíprvní šáryPetr chválícihlak cihleještě věnecomítámekolaudujem, stihli jsme to

Leden 2008

je významným měsícem v naší téměř pětileté historii. Začínáme stavět. VCES zahajuje stavbu oplocením staveniště – poprvé narážíme na problém. Omylem bylo vyprojektováno několik parkovacích míst na sousedním pozemku. Projekt žádné stavby prý nikdy zcela nesedí. Často si musíme tento fakt připomínat. Díky pěknému počasí (je leden, 10 st. nad nulou a svítí slunce) se může začít. Na pozemku se poprvé objeví bagr. Účastníme se prvních kontrolních dnů v buňce na staveništi. Definitivně upřesňujeme změny, ke kterým jsme dospěli (nejsou zdaleka poslední). Vzhledem ke klimatickým poměrům v posledních letech dodatečně zařazujeme vybudování venkovních žaluzií a klimatizace na pokojích pacientů. Další vyjadřovačky. Dáváme dohromady seznamy potenciálních sponzorů a obesíláme je s žádostí o podporu poštou, případně je osobně navštěvujeme. K naší radosti dárci přibývají. Připravujeme se na návštěvu z Holandska a současně na náš první odborný seminář o hospicové péči, který má být také představením našeho projektu. Chystají se k nám tři ředitelky holandských hospiců, současně ředitel z hospice v Prachaticích, Praze-Bohnicích, zveme i další zájemce z řad příznivců hospiců v ostatních regionech. Znovu začíná kolotoč jednání na MZ, tentokrát ohledně přidělení 30-ti mil. Kč na rok 2008.

V únoru 2008

pokračuje objíždění nebo obesílání sponzorů. Poprvé komunikujeme s Ing. Seidlem z VZP v Chrudimi. Po několika letech se v Chrudimi setkáváme i s architektem interiérů Ing. arch. Ondřejem Štědrým. Hledáme koordinátora pro realizaci interiérů, oslovujeme řadu firem. Téměř denně jsme na stavbě, protože se objevují další a další problémy. Je dokončeno snesení ornice a kopou se základové pasy. Probíhá první betonáž. Stále nám počasí přeje, i letošní zima je stejně jako loňská zcela beze sněhu. Letos navíc ani nemrzne. 28. února 2008 proběhla ve Velkém sále muzea v Chrudimi naše první hospicová „konference“. Sešlo se mnoho zájemců o hospicovou problematiku a podle ohlasů účastníků se setkání vydařilo. MUDr. Viola Svobodová z hospice v Brně přednesla úvodní přednášku o poslání hospicové péče. Dál paní Wilma Stoelinga z Ede přiblížila ve svém sdělení dětský hospic v Holandsku. MUDr. Košťál seznámil účastníky se situací okolo stavby našeho hospice. MUDr. Blažková přednesla odborné sdělení o možnostech psychiatrie v hospicové péči. V druhé polovině programu se uskutečnila panelová diskuze tří ředitelek hospiců v Holandsku a představitelů našich hospiců – Roberta Huneše a Jana Hellera. Diskuze se účastnil dále  Miloslav Macela, radní pro sociální oblast v Pardubickém kraji a náš velký příznivec MUDr. Viola Svobodová a MUDr. Marie Svatošová. Zástupce holandských hospiců jsme pak pozvali na večeři do restaurantu U rozmarného anděla, který provozuje Ivana Hrochová, naše významná sponzorka. Kromě samotné konference jsme s holandskými přáteli strávili mnoho dalších společných chvil v neformálních setkáních. Podnikli jsme s nimi také dvoudenní výlet – do dětského hospice v Malejovicích a do hospice v Prachaticích. Zkušenosti z holandských hospiců jsou pro nás cenné, nadále jsme v kontaktu.

V březnu 2008

pokračuje zakládání stavby. Je zjištěn závažný problém – základy v severozápadní části objektu na několika místech praskly. Hledá se příčina, scházejí se protichůdné názory odborníků na zakládání staveb a ze statických posudků je zřejmé: musí se zhotovit základová železobetonová deska v ohroženém úseku. A to je finančně náročné – 1,75 mil. Kč! Dojde i k pozdržení stavby, naštěstí jen na krátkou dobu tří týdnů. Dalším vážným problémem je hledání nového stavebního dozoru – od začátku dubna se jím stal Ing. Miloš Jakubec. On stejně jako my je zahlcen problémem zakládání stavby, navíc se nemohl v předstihu seznámit s projektem a musí řešit v krátkém čase i jiné obtíže na stavbě. Všichni jedeme na doraz v hektickém tempu, které nemáme rádi, ale kterému se opravdu nyní nedá zabránit. Pokračují naše aktivity v zajišťování sponzorů i v přípravě budoucího provozu. Hledáme budoucí zaměstnance, bez personální agentury. 13. 3. navštěvujeme (MUDr. Blažková, MUDr. Košťál) supervizní setkání studentek s PhDr. Bašteckou v hospici v Litoměřicích. Náš hospicový diář je přeplněný nejrůznějšími informacemi, termíny schůzek s dodavatelem, subdodavatelskými firmami i budoucími zaměstnanci, adresami sponzorů, kontakty na nadace a granty. Znovu se scházíme s řádovými sestrami – majitelkami sousedního pozemku, a po zjištění, že hodlají postavit nad hospicem 200 bytů, rozhodujeme se protestovat na zastupitelstvu v Chrudimi, na kterém se má projednávat změna územního plánu. Nepřipustíme, aby se těsně nad hospicem postavily čtyřpodlažní  domy (v zájmu zhodnocení pozemku chtějí sestry změnit pozemek na stavební z dosavadního účelu – zeleň). Klidové zázemí a intimita nemocných by při pobytu venku na atriu zcela vzala za své.

V dubnu 2008

probíhají další stavební práce především na zakládání stavby. Začátkem dubna také proběhne setkání prvních studentek „našeho“ magisterského programu v Kameničkách. Obdivujeme profesionalitu Dr.Baštecké i zájem studentek. Připravujeme rozšíření této formy výuky – kazuistických seminářů za účasti psychologa, duchovního, magistry ošetřovatelství, lékařů. 18. dubna se uskuteční na pozvání Východočeského psychoterapeutického institutu přednáška Možnosti a meze psychoterapie v hospicové péči v Divadle 23 v Pardubicích.(MUDr. Blažková). 28. dubna demonstrujeme na zastupitelstvu svůj odpor k extenzivní bytové výstavbě na pozemku nad hospicem. Díky vstřícnosti mnoha zastupitelů jsme dosáhli toho, že nejdřív musí být majitelem pozemku předložena zastavovací studie, a pak se bude rozhodovat o případné změně územního plánu.

V květnu 2008

se začíná zdít. Konečně je vyřešen problém zakládání a před očima rychle rostou obvodové a nosné zdi. Současně se buduje venkovní kanalizace, silnice K Ploché dráze je na tři týdny uzavřena. Díky vstřícnosti ředitele VAKU Josefa Hrada je kanalizace v délce téměř 90 m od nás za pořizovací náklady odkoupena. Ušetřili jsme tím 1 mil. Kč. Připravujeme zahájení propagační kampaně, komunikujeme s Fórem dárců. 22. května představujeme náš hospic posluchačům Českého rozhlasu Pardubice. Začínáme komunikovat s Úřadem práce v Chrudimi a domlouváme s Dr. Panákem spolupráci, která by nám hlavně v prvních měsících provozu mohla významně pomoci. Zjišťujeme totiž po opakovaných návštěvách sociálního odboru KÚ v Pardubicích, že získat prostředky na mzdy pro pracovníky v sociálních službách v r. 2009 bude nemožné. 27. května organizujeme první setkání zájemců o práci v hospici z řad zdravotníků. Hlásí se víc zdravotních sester a ošetřovatelek, než potřebujeme. Konkretizujeme další postup při výběru zaměstnanců. Povinností je mj. absolvovat stáž v hospici v Červeném Kostelci. 30. května jedeme na konferenci do Prachatic s přednáškou o možnostech psychiatrie v hospici.

Červen 2008

je měsícem intenzivních stavebních prací. Pokračuje se v budování hrubé stavby přízemí. 25. června  během vichřice a přívalového deště nebývalé intenzity došlo k zaplavení odkrytých základů severní části hospice. Situace je kalamitní, na sousedním pozemku nad hospicem si voda vytvořila koryto, jímž stéká přímo k hospici. Majitelky pozemku, řádové sestry, jsou stavebním odborem vyzvány k okamžité nápravě. I tato okolnost znovu rozvíří jednání o budoucím vlastníkovi pozemku. Na stavbě se opět mění stavbyvedoucí i vedoucí projektu, nyní Petr Vosáhlo a Jan Buchta. Zjišťujeme, co doopravdy znamená být investorem i dodavatelem tak velké stavby. Učíme se formulovat své požadavky na změnu stavby, začínáme rozumět různým dříve nesrozumitelným a zcela neznámým pojmům jako „příplatky za lepivost“, a také nejrůznějším důvodům k vícepracem. Mnoho času trávíme s Ing. Milanem Broulíkem, přípravářem stavby. Pomáhá nám zvládat maratóny dlouhých jednání okolo změn v průběhu stavby, probíhajících často do pozdních večerních hodin. Díky jemu se už orientujeme jako skuteční znalci v položkovém rozpočtu, názvy i zařazení jednotlivých položek už známe téměř nazpaměť. Rozkrývání položkového rozpočtu je pro nás strhujícím detektivním čtením, výsledné ceny víceprací nepochopitelnou záhadou. Už víme, co to znamená pro obě strany „zastavit stavbu“. V souvislosti s vodou na našem pozemku jsme podruhé museli toto „zaklínadlo“ použít – naštěstí jen na necelý den. Jednání na kontrolních dnech jsou stále delší a delší, a nebýt znalostí Ing. Jakubce z nejrůznějších profesí, byli bychom často v koncích. Všechny trampoty a svízele spojené s investorstvím však bohatě vynahradí pohled na rostoucí hospic. Už je možné v přízemí rozeznat jednotlivé místnosti.  Čím dál víc si uvědomujeme, že náš hospic je dobře vymyšlený dům a s vděčností myslíme především na autora studie Ondřeje Dobrylovského. Koncem června proběhlo na pozvání 1. náměstka hejtmana Pardubického kraje Romana Línka setkání, na kterém jsme před významnými osobnostmi Chrudimi promluvili o situaci kolem hospice.

V červenci 2008

jsme doslova zahlceni děním na stavbě. Zdi hospice skutečně rostou před očima a ohromné jeřáby během několika dnů pokládají těžké spiroly v takovém tempu, že v polovině července už se může zdít první poschodí. Současně se dokončuje přízemí, v místnostech kromě příček přibývají ocelové zárubně dveří a poprvé se objevují elektrikáři. Domýšlíme změny v projektu sdělovacích rozvodů, chceme obyvatelům hospice umožnit přístup k internetu ve všech místnostech i halách. Chceme, aby byl hospic moderním zařízením i v příštích letech, a víme, že sdělovací technika se vyvíjí obrovským tempem. Náš realizační projekt vznikl už před čtyřmi lety. Každý „drát“ navíc ale znamená navýšení ceny. Řešíme nejednoduchý problém s akváriem: Mít či nemít v hale 1. poschodí „monumentální“ dvoumetrové akvárium. Cena rozhodne: nemít. Sepisujeme změny v zásuvkách a vypínačích, svítidlech, přemýšlíme, kudy povedeme vodu z vlastní studny, kde budou venkovní vývody vody, kde bude jaká dlažba či PVC. Denně se chodíme těšit na stavbu – vždyť už i v 1. poschodí je možné rozpoznat, kde bude meditační místnost, kde kuchyň, poprvé vidíme budoucí pokoje nemocných. A poprvé se procházíme po nádherném atriu. Překvapuje nás jeho rozloha- vejdou se na něj všichni nemocní i s postelemi. Rýsují se zdi budoucí prosklené chodby, tušíme, že se v našem hospici budou lidé i přes své nemoci cítit dobře. 22. července probíhá důležité jednání o osudu pozemku těsně nad hospicem – řádové sestry se rozhodly darovat nám 20 m pozemku severně od stavby. Najednou máme místo pro zahradu i zahrádku. Jednou tu budou nemocní a jejich rodiny trávit čas. Naše hospicová vize se zase o kousek posunula, (za to souhlasíme s návrhem výstavby vilových domů nad hospicem zájemcem o koupi – sami jsme ho sestrám doporučili). Musíme opět měnit projekt – nyní venkovních úprav. Máme prostor pro park za atriem, pro sušení prádla nad prádelnou. Hledáme vhodného zahradního architekta. Není lehké dát tvář veřejnému objektu takového rozsahu, který má navíc tolik specifických podmínek v provozu. Nedocenitelnou pomocí jsou pro nás konzultace s akademickým malířem Janem Exnarem. Trpělivě promýšlí od počátku celého projektu naše dotazy, nyní i ohledně okolí hospice. Koncem července máme vytištěny nové propagační plakáty a plakátky, opět vydařené dílo grafičky Magdy Fišerové. Začínáme dávat dohromady místa, kam všude je umístíme.

V srpnu 2008

roste stavba stále rychlejším tempem. I v době dovolených je všude plno stavebních dělníků, které těší naše návštěvy. Nechávají si vysvětlovat, kde co bude, jakou místnost teď právě zdí nebo betonují. Přes jazykovou bariéru – odvykli jsme ruštině, se dobře domlouváme. Přibývá subdodavatelů, kontrolní dny jsou stále delší. Pravidelně se nyní setkáváme s hlavním projektantem Ing. Fišerem, koordinace jeho představ s našimi a s názory zástupců jednotlivých profesí vyžadují dlouhá jednání. Vedoucí projektu i stavbyvedoucí si oddychnou, když je kontaktujeme z jiného důvodu, než že „bude změna“ (terminus technicus Ing. Jakubce). Ne že bychom si nevážili práce projektantů a stavitelů, ale až během stavby nám někdy dochází, že některé věci je třeba předělat k prospěchu budoucích uživatelů hospice. Tak se také stalo, že podle původního projektu byly zakoupeny a nám vyúčtovány tři ocelové traverzy (které jsme nepoužili) a nezbylo, než s nimi nějak rozumně naložit. Nejrozumnější nám přišel nápad traverzy prodat v dražbě, dražbu spojit s kulturním zážitkem a obojí se „dnem otevřených dveří “ (pokud už nějaké dveře v hospici budou). Dali jsme hlavy dohromady a pozvali jsme k nám Pavla Dobeše s Tomášem Kotrbou. Oba ihned a rádi přijali naše pozvání s tím, že vystoupí bez nároku na honorář. Koncert plánujeme na 28. září v 16 hodin. Buď venku nad hospicem  nebo za nepříznivého počasí v přízemní vstupní hale. Příznivci jistě uvítají „exkurzi“ stavby. Průvodci jim budou zkušení stavitelé Petr Vosáhlo a Jan Buchta. V polovině srpna navštěvujeme a krátce stážujeme v hospici v Brně. Krátce se setkáváme s ředitelem hospice v Rajhradu Mgr. Jiřím Prokopem. Navštěvujeme řádové sestry sv. Vincenta – sestru Františku, Janu a Kristinu. Znovu je zveme do Chrudimi – už před lety v době, kdy vznikal projet stavby, jsme s nimi promýšleli možnou budoucí spolupráci. Rádi bychom je u nás zaměstnali. V nádherném parku v Lednici hledáme inspiraci pro náš hospicový park i zahradu, jsme uchváceni staletými duby a buky. Krátce na to ale usměrněni zahradním architektem Ing. Davidem Smyčkou- vzrostlých dubů a buků se prý ani v nejlepším případě vzhledem k našemu vaku a k rychlosti růstu těchto stromů, nedočkáme. Nakonec nejde o nás, utěšujeme se, když přesto trváme na výsadbě červeného buku na nejčestnějším místě před hospicem.

V září 2008

začínáme stavět stropy nad prvním poschodím. Rýsují se balkóny a dům díky tomu poprvé vidíme v podobě, v jaké byl před lety vyprojektován. Rychle pokračují i další práce na hrubé stavbě, především na střeše domu. Jsme skutečně dojati, když poprvé vidíme „naše“ atrium o rozloze 30x40m! Denně si je chodíme prohlížet, a čerpat tím energii na množství starostí okolo stavby. Stejně hala v 1. poschodí, s vysokým stropem, třemi světlíky, obrovským oknem (třídílné okno se čtyřmi křídly – typický paradox projektové dokumentace) do zahrady směrem ke gymnáziu. To je velký důvod k radosti! Je větší a krásnější, než jsme si představovali, když jsme ještě sedávali s projektanty nad plánem stavby a nevěděli jsme, jestli se vůbec bude někdy stavět. Bude tu stejně jako na atriu prostor pro shromažďování nemocných na postelích. Možná tu jednou budou koncerty komorní hudby, přednášky, bohoslužby…Postupně se objevují první okna. Stále musíme hlídat každý krok na stavbě, projekt je technicky značně nedokonalý. Přesto jsme stále víc spokojeni, jak je dům vymyšlen. Intenzivně probíhá příprava koncertu Pavla Dobeše. Vytisknout a rozeslat pozvánky. Nezapomenout pozvat všechny dosavadní sponzory, oslovit všechny příznivce i potenciální budoucí dárce, zajistit člověka, který povede dražbu (nakonec byl vybrán Ing. Němec z Třemošnice), zajistit občerstvení (koláčky z Bernartic a od paní Markové z Medllešic). Díky panu Jiřímu Kadeřávkovi, řediteli Osvětové besedy, staví pan Grman dva dny před koncertem velký bílý stan – dvě noci musíme stan hlídat. Gymnázium zapůjčilo lavičky a židle pro účastníky koncertu, místo stolů jsme snesli ze střechy hospice polystyrénové krychle. Kynologové v objektu nad plochou dráhou nabídli možnost připojení elektrického proudu i vlastní sociální zařízení. Objednat dobré počasí – a skutečně! Po mnoha chladných a deštivých dnech od pátku do neděle, kdy se koncert konal, přišlo do Chrudimi babí léto. Sešlo se hodně lidí a všichni si pochvalovali vystoupení Pavla Dobeše, milou atmosféru i koláčky. Velký úspěch mělo vystoupení Saši – jednoho z ukrajinských stavebních dělníků, který bydlí přímo na stavbě a který vystoupil jako host. Všichni si také prohlédli stavbu, prováděl Petr Vosáhlo za VCES a podrobný výklad měl MUDr. Jiří Košťál. Připadali jsme si jako kasteláni na zámku. Stále čekáme na peníze z MZ. Jsme ujišťováni, že o ně nepřijdeme. Přesto je to zdroj narůstajícího napětí, vždyť stavba roste před očima a brzy dojdou peníze, které jsme dostali z Pardubického kraje a měst Pardubic a Chrudimi. Stále navíc dochází ke změnám, které vedou k navýšení ceny stavby a které většinou vznikají díky nedokonalosti projektu. Hledáme úspory na každé žárovce, šetříme, kde se dá, aby se výsledná cena od původní nelišila. Už se buduje kanalizace v objektu hospice, technický dvůr se načas mění v hromady „spraše“ (oblíbený výraz Ing. Jakubce). Koncem měsíce je hotová střecha a uvnitř hospice se to hemží kabely, dráty, trubkami. V přízemí jsou už okna. Hrubá stavba se blíží ke konci.

V říjnu 2008

se začíná omítat. Pozorujeme s údivem, jak rychle díky použití moderní technologie i pracovitosti zedníků omítky v přízemí přibývají. Za tři týdny jsou prakticky omítky v přízemí hotovy, a nastupuje betonování podlah. Pozorujeme, jak se vyrábí drátkobeton. Venku se zahájily terénní úpravy. Zaváží se především severní strana objektu, naši Ukrajinci z maringotky u hospice hutní zeminu, kterou bagr přiváží ze západní strany. Jak se zvyšuje terén kolem budovy, začíná se dům stále více přibližovat našim představám o domě, který bude připomínat domov. V chodbách okolo atria jsou už okna i dveře. Těší nás, že dům připomíná sanatorium z první republiky, že je duchem tak trochu nadčasový. Chystá se kolaudace přípojky NN, pracovníci ČEZU i zákaznického centra projevují nebývalou ochotu a vše probíhá rychle. Dokončují se práce na horkovodní přípojce a pomalu mizí hromady spraše nad severní stranou domu. Opět se přesvědčujeme, že máme velkého příznivce v Ing. Bálkovi – vedoucím stavebního odboru. Vyjadřovačky, které se jinak vyřizují týdny i měsíce, získáváme od něj ihned, jakmile o ně požádáme. Stáváme se konečně vlastníky pozemku nad hospicem, daru od řádových sester sv. Františka. Setkáváme se se zástupci interiérové firmy Vlabo, domlouváme, co zajistíme sami a co bude vyrábět Vlabo. Není to jednoduché rozhodování. Řešíme nekonečný problém s „nouzáky“ a světly na pokojích pacientů. Máme za sebou několik schůzek s budoucím správcem počítačových sítí, vymýšlíme antény pro televizní signál, začínáme specifikovat budoucí telefonní ústřednu, rozhodujeme se, kde a kdo v hospici bude mít pevnou linku. Dovídáme se, co je to generální klíč. Definitivně upřesňujeme skladbu podlah, řešíme madla v koupelnách pacientů. Uzavíráme smlouvu s dodavatelem vybavení prádelny (750 tis. Kč…), setkáváme se opakovaně se zástupcem firmy Arjo, která dodá za závratnou cenu zdravotechniku (vanu se zvedákem, myčku podložních mís). Navštěvujeme firmu Linet a vybíráme postele a noční stolky. Dopisujeme si s firmou TON – budeme od nich kupovat masivní stoly, křesla a židle na pokoje nemocných, dostaneme slevu 33%. Chystáme další „Kameničky“ – kazuistické dny se studentkami a Dr. Bašteckou. Starosti s budoucím provozem přibývají. Za rok touto dobou už bude přece hospic v provozu…Podáváme žádost o příslib uzavření smlouvy na lůžkové oddělení i ambulanci paliativní péče. Jednáme poprvé na Krajském úřadě i s JUDr. Feitem ohledně registrace našeho hospice a zjišťujeme, že i v něm máme „spojence“. Koncem října se zahajují práce na omítkách v prvním poschodí a na atriu je už lešení – neklamné znamení, že se chystá fasáda! Poslední říjnovou neděli organizujeme brigádu – kácíme stromy a keře okolo hospice. Musí ustoupit novým terénním úpravám. Dva ortopedi (MUDr. Košťál a MUDr. Páleníček) na chvíli vymění „nářadí“ z operačního sálu za motorové pily a Dr. Páleníček dokonce jako zkušený horolezec kácí ořech, který zasahuje korunou až k samotné zdi hospice. Sešlo se nás několik rodin – Hájkovi, Wysockých, Blažkovi, a tak se do tmy stihlo pokácet a odnosit všechno, co překáželo. Počasí v říjnu je nezvykle teplé, prší málo, a tak stavba pokračuje podle plánu. Všude potkáváme topenáře, v prosinci se prý začne topit.

V listopadu 2008

vrcholí problém s financováním stavby. Z MZ totiž stále nepřicházejí slíbené dotace. Poprvé se ocitáme v situaci, kdy máme na účtu méně peněz, než kolik máme uhradit za fakturu firmě VCES. Uvažujeme o zastavení stavby, přemýšlíme, na kolik se i tak zadlužíme. Scházíme se se zástupci VCES a s radním panem Macelou, počítáme, jak dlouho ještě můžeme stavět. Opět díky panu Macelovi a jeho intervencím na Kraji i na MZ získáváme naději na zabezpečení dalšího financování stavby. Vyplňujeme nové ISPROFINY. Zanecháváme chmurných úvah, kolik bude stát zastavení stavby a kdo a kdy hospic jednou postaví. Vracíme se na stavbu, kde vrcholí práce před blížící se a v předpovědích meteorologů s jistotou ohlášenou zimou. Nahazuje se fasáda, dokončují se betony podlah i omítky. Nově přibyli obkladači. Na atriu se pokládá polystyrén a izolační folie. Atrium je stále největší chloubou hospice. V divadle v Chrudimi proběhne benefiční koncert na festivalu folklorních souborů. Hlavní starostí (kromě chybějících peněz), která nás nyní zaměstnává, jsou interiéry. Promýšlíme každý detail, definujeme nové změny, setkáváme se často s Ing. Štědrým i firmou Vlabo. Hledáme vhodné stoly, židle, regály. Byty v přízemí měly původně sloužit jinému účelu, jejich interiér musí být zcela změněn. Chceme alespoň v interiéru předejít „kolizím“ a změnám, kterých je v ostatních souborech nepřeberně a které se často řeší „za pochodu“, až když vyvstanou a jsou vidět. 21. listopadu definitivně přichází zima. Fasádníci se smutkem odcházejí, hrozí mrazy. A venku je najednou bílo. Poslední listopadovou sobotu kácíme poslední stromy, které překážejí terénním úpravám a hlavně novým komunikacím na pozemku severně od hospice. Poprvé dochází k pracovnímu úrazu – Dr. Košťál odchází na rentgen se zlomeným malíčkem (a vrací se se sádrou). Na štěstí už není co kácet…V blízkosti domu mohly zůstat jen dva vzrostlé keře, ostatní zeleň musela ustoupit. Na jaře ale začne výsadba nových stromů!

V prosinci 2008

je hospic plný řemeslníků a všechno směřuje k tomu, aby se mohlo začít topit. A skutečně: 8. prosince se poprvé topí! Okna a venkovní dveře jsou hotovy a uvnitř je 15 st. C. Obkladači a omítkáři pracují precizně a v neuvěřitelném tempu, všude je plno topenářů, elektrikářů, „klimatizérů“, všichni toho chtějí do Vánoc stihnout co nejvíc. Opět však přibývají změnové listy, vícepráce, jednání na stavbě a kontrolní dny jsou stále delší. Opět se oteplilo a tak se téměř dokončila fasáda, příjezdová komunikace a zpevněné plochy v technickém dvoře. Intenzivně hledáme firmu, která přetvaruje pozemek okolo hospice, vybíráme „cestičkám“, kteří po hrubých terénních úpravách zhotoví cesty obkružující hospic. Přemýšlíme, jak zlevnit vícepráce, které vznikly díky rozšíření pozemku severně nad hospicem. Současně finišuje jednání okolo 10-ti milionové dotace v MZ, potřebné doklady (absurdní požadavky…) jsme dodali skutečně „za pět minut dvanáct“ – 10. 12. v 11,55 hod. odešla uvedená částka na účet VCESU! Poslední termín přijetí příkazu k úhradě v r. 2008 byl 10.12. ve 12 hodin…Díky iniciativě pana Macely od Pardubického kraje nečekaně přišla další dotace (schválená všemi zastupiteli, jednomyslně) – dalších 10 mil. Kč. Čekali jsme ji až v roce 2009. A tak jsme odcházeli 19.prosince na vánoční prázdniny (spolu se stavbyvedoucím i stavebními dělníky, řemeslníky) s dobrým pocitem: v hospici se topí a my máme prostředky na práce v prosinci a v lednu. Už jsme si zvykli, že peníze přijdou vždy na poslední chvíli – tak prý to na zakázkách spolufinancovanými státem chodí…12. prosince proběhl na hospici koncert Saši – dělníka z Ukrajiny, který poprvé vystoupil na koncertu Pavla Dobeše v září. Asi 40 posluchačů ve vyhřáté hale 1. poschodí, vánoční dekorace i cukroví paní Markové, výborný výkon Saši, který se koncertem současně loučil s Chrudimí. Na hospic se už jako dělník nevrátí. Přáli jsme mu, aby se jednou mohl vrátit k hudbě. Na začátku prosince jsme se z iniciativy MUDr. Sochorové sešli poprvé i s několika praktickými lékaři z Chrudimi. Sdělili jsme jim své představy o hospicové péči po zahájení provozu. Zjišťujeme, že myšlenka důstojného umírání je zatím většině lékařů vzdálená, s tím přes naše nadšení musíme prostě počítat. Pokračuje veřejná sbírka. Denně v prosinci přibývají na našem účtu deseti i stotisícové částky, celkem jsme v prosinci získali od dárců neuvěřitelných 900 tisíc Kč! Už ale nemáme síly obcházet další sponzory, přesto se k nám přidali i noví příznivci, někteří zcela anonymně. Celkem jsme v roce 2008 shromáždili, včetně věcných darů (elektrická polohovací lůžka zn. Linet, oxygenátory, invalidní vozíky) 3 400 000 Kč. A dalších 650 000 Kč máme závazně slíbeno od sponzorů příští rok. O vánočních svátcích, ve volných dnech opakovaně procházíme s projektem interiérů v ruce prázdným hospicem a přemýšlíme, co kde bude. Brzy musíme s firmou Vlabo předstoupit před VCES s detailním výběrem nábytku a položkovým rozpočtem a podepsat smlouvu. Interiéry, to je nekonečná práce, konstatujeme na mnoha setkáních s panem Petrem (ředitelem Vlabo) a ing. Mlejnkem, který je naším hlavním partnerem při jednáních. Venku svítí slunce, ale silně mrzne. V hospici je 20 st. C. Poslední dny roku 2008 zjišťujeme, že je třeba vykácet ještě stromy západně od hospice. A tak Jirka sundá sádru a znovu bere do rukou motorovou pilu. S asistencí Dominika. Nařezané dřevo bylo následující den majitelem jedné z garáží nad hospicem ukradeno…I to se stává. Také se pokoušíme spálit obrovskou hromadu větví z předchozích kácení, ale marně. Nehoří. S ohněm musíme počkat na léto. Na Silvestra uklízíme poslední větve. Začíná hustě sněžit.

Na Nový rok 2009

je náš hospic celý v bílém. Po několika letech je v Chrudimi sníh. K tomu i mráz, téměř tři týdny. Píšeme nové ISPROFINY, tentokrát žádáme (po kolikáté už) o 30 mil. Kč ze státního rozpočtu – MZ. Na stavbě jsou především topenáři, pokračuje kompletace vzduchotechniky, změny na elektroinstalacích a všude potkáváme sádrokartonáře. Podhledy musí být na mnoha místech, zvláště tam, kde jsme je nechtěli mít. Nejhůř „dopadla“ rozlučková a seminární místnost. Ale už jsme přivykli kompromisům. Čekáme, až povolí mrazy, kvůli terénním úpravám. 20. ledna probíhá první kolo výběrového řízení na zdravotní sestry a ošetřovatelky v hospici. Sešlo se asi 60 uchazečů, o práci u nás je velký zájem. Pročítáme životopisy, odpovídáme na emaily, vysvětlujeme udiveným zájemcům, že nemáme žádnou personální agenturu a že kontaktní telefon je současně kontaktem od psychiatrické ambulance i soukromým telefonem. Prostě šetříme, jak můžeme. Po druhé se setkáváme s Dr. Panákem z Úřadu práce. Současně s obavami sledujeme zprávy o ekonomické krizi a tentokrát na rozdíl od začátku minulého roku nemáme odvahu jít za sponzory. Stejně nemáme čas. Výhodnější je teď hledat úspory tím, že za mnohé soubory na sebe bereme odpovědnost a vyjímáme je z celkové dodávky stavby. Plánujeme, co všechno si budeme moci udělat sami, venku i vevnitř, a kolik tím ušetříme. Mezi výkresy projektu interiéru se čím dál častěji objevují hustě popsané stránky s našimi představami, jak bude vypadat provoz hospice. Kolik sester a ošetřovatelů bude v každé směně, jak zajistit příslužby lékařů, a také plány, jak zapojit stážisty. Rovněž se uskuteční další setkání se zástupci Univerzity v Hradci Králové a i s nimi už projednáváme konkrétní spolupráci pro příští školní rok. Stále čekáme peníze z Ministerstva zdravotnictví. Nejistota, zda budeme mít oněch potřebných 30 mil. Kč na dokončení stavby, narůstá. Přesto pokračujeme dál.

V únoru 2009

se v hospici začíná pokládat PVC, dokončují se dlažby a obklady, na stropech přibývají světla. Dokončují se omítky a vzduchotechnika, „kastlíky“ a podhledy přikrývají, co má být zakryto. Bohužel se podařilo, opět díky nedokonalosti a chybám projektu, vést nejrůznější trubky v místech, kde neměly být, a tak se snižují stropy i tam, kde to velmi vadí. Především v rozlučkové a seminární místnosti. Se smutkem také zjišťujeme, že vypínače jsou níž, než podle plánu měly být, a hledáme cestu z tohoto problému. Další starostí jsou vstupní dveře do haly v 1. poschodí. Jejich výška (196 cm) je v příkrém kontrastu se světlostí haly, a tak se rozhodujeme, že zárubně vybouráme a vyrobíme nové dveře, tentokrát až do stropu, a že celý vstup do haly bude prosklený. Venku od konce ledna probíhají hrubé terénní úpravy. Dva stroje z firmy Stavak Havlíčkův Brod přemísťují zeminu, dovážejí ornici, objevují se definitivní tvary pozemku okolo hospice. K naší radosti toto přetvarování hospici velmi prospívá. Scházíme se zástupci investičního odboru Města Chrudimi a s geodetem ing. Beránkem a hledáme definitivní hranici našeho pozemku, která bude místem pro budoucí oplocení. Stěhuje se buňka s našimi Ukrajinci – kvůli terénním pracím. Pomalu se stěhují některé buňky pryč ze staveniště, i VCES se připravuje na terénní úpravy před hospicem. Intenzivně pokračuje jednání s Vlabem. Na hospic přijela Dr. Marie Svatošová a z její iniciativy poprvé kontaktujeme nadaci Umění doprovázet, nadaci, která dlouhodobě podporuje právě hospice. Díky její iniciativě domlouváme slevy s Whirpoolem na spotřebiče a žádáme o podporu při zajišťování nezbytné zdravotnické techniky. Paní Haráková velmi ochotně a trpělivě hledá cesty, jak nám pomoci. Podáváme žádosti do Nadace Charta 77 i do Výboru Olgy Havlové, čekáme s napětím, zda Nadace ČEZ uhradí vanu se zvedákem do společné koupelny – žádali jsme v listopadu o částku 300 tis. Kč. Předběžně se dovídáme, že naše žádost bude podpořena, ale ne v celé výši – tuto informaci zjišťujeme v den, kdy se objevila zpráva: čistý zisk ČEZ v r. 2008 činil 47 mld. Kč. Napětí okolo financování roste, MZ stále neodpovídá, pan Macela zvažuje další kroky. Co především řešíme v únoru je ale výběrové řízení. 7. 2. probíhá druhé kolo, absolvujeme nejméně 50 pohovorů s budoucími sestrami i ošetřovateli. Jsme příjemně překvapeni zájmem o práci v hospici. Posíláme některé uchazeče na stáž do Červeného Kostelce. 26. 2. se scházíme s JUDr. Feitem a paní Prendkou na Odboru zdravotnictví Krajského úřadu v Pardubicích. Je na čase připravit registraci našeho hospice jako nestátní nemocnice. S tím je spojena řada úkolů. Chystáme registraci, a nemáme peníze na dokončení stavby.

Březen 2009

Venku prší, okolo hospice je bláto, ale uvnitř nerušeně probíhají práce, nyní hlavně pokládka PVC a instalace dalších svítidel. Staví se lešení před pracemi na dokončení fasády. Kromě se stavbou přibývají starosti okolo budoucího provozu. Roste zájem o prohlídku hospice od našich sponzorů i veřejných institucí, přicházejí zaměstnanci Úřadu práce i Městského úřadu v Chrudimi, nová majitelka Mlékárny v Hlinsku – která přispěla na hospic mimořádně velkorysým darem 260 000 Kč – tato částka bude použita k úhradě skleněné plastiky v meditační místnosti. Pro množství starostí nemáme ani čas doplňovat aktuální informace na naše stránky, jsme zahlceni cenovými jednáními s firmou VCES, změnami na stavbě – to vše vyžaduje mnohahodinová jednání. Z těchto úterních setkání se vracíme domů v nočních hodinách značně unaveni. Kontrolní dny jsou stále delší a delší. Neustále žijeme v napětí ohledně financí – právě padla vláda a dotace z MZ se jeví jako zcela ztracená. Platíme poslední fakturu generálnímu dodavateli, zbylých několik mil. Kč si ponecháváme pro malé subdodavatele na práce, bez kterých bychom hospic nezkolaudovali. Připravujeme podklady pro registraci, opakovaně se setkáváme s budoucími zdravotnickými zaměstnanci. Připravujeme koncert Spirituál kvintetu. Venku je ještě zima a deštivo, jaro jako kdyby nebylo. Naštěstí vevnitř mohou nerušeně pokračovat práce, především kompletace klimatizace, zdravotechniky , slaboproudých instalací. Dlouhé hodiny nás stojí schůzky s dodavatelem interiéru.

Duben 2009

Venku je konečně hezky. Zima přešla přímo do léta, teploty jsou vysoko nad jarním průměrem, a tak se intenzivně dokončuje fasáda. Objevují se první barvy – šedá i cihlově červená, a nakonec tyrkysově modrá na sloupech. Barevné řešení fasády hospici výrazně prospělo. Máme z toho upřímnou radost. Na atriu přibyla ocelová pergola. Postupně mizí stavební buňky před hospicem a kancelář stavbyvedoucího se stěhuje do hospice. Chystají se definitivní terénní úpravy před hospicem. Náš subdodavatel firma Stavak mezi tím dokončuje práce na západním a severním svahu, definitivně po dlouhém rozhodování zaměřujeme cestičky severovýchodně od hospice, až do noci pobíháme s kolíkem a dlouhým provazem v místech budoucího sadu. Rozhodující slovo má opět náš poradce Jan Exnar. Opakovaně zjišťujeme, že vyslechnout jeho rady a připomínky hospici jen prospívá. 9. dubna proběhl benefiční koncert Spirituál kvintetu. Přeplněné divadlo, skromné vystupování umělců, milá atmosféra a čistý výnos přes 70 tis. Kč, to jsou jen některé charakteristiky 23. dubna přímo na stavbě probíhá „generálka“ kolaudace. Pod vedením vedoucího stavebního úřadu p. Bálka se zde sešli všichni ti, kteří budou muset zaujmout stanovisko při kolaudaci, která je plánovaná na 21.5. Přišel MUDr. Jaroslav Říha za „hygienu“, kpt. Miloš Nekvapil za „hasiče“, zjišťujeme, co ještě je třeba udělat či předělat pro zdárnou kolaudaci. Některé problémy „hasíme“ na papíře (např. změnu požárních úseků v 2. NP v místnosti 225 – sesterny), jiné musíme reálně provést. Je toho dost, o čem se teď rozhoduje, při čem jako investoři nesmíme chybět nebo co sami musíme iniciovat. Navíc sledujeme s úzkostí bilanci financí – peněz na účtu ubývá, faktur k úhradě přibývá, a dotace v nedohlednu… Venku je ale krásné počasí, téměř neprší. Od zahájení stavby je počasí na „naší straně“, je zřejmé, že nedojde k prodloužení termínu dokončení stavby o dobu delší než tři týdny. Právě tolik času nás vloni stálo zdržení při budování základů.

Květen 2009

Je to neuvěřitelné, ale stavba hospice je u konce. Uvnitř i venku je sice čím dál více profesí, definitivně projektujeme parkoviště a přeložení stožáru elektrického veřejného osvětlení před hospicem, přibývají další a další metry příjezdové cesty i vjezdu do hospice Scházíme se s vedoucím dopravy p. Šiklem a respektujeme jeho doporučení ohledně nezbytnosti zabezpečit před vodou z cesty ke garážím nad hospicem strojírenské učiliště. V hospici se objevuje nábytek, veškeré malby jsou dokončeny. Na Ministerstvu vnitra jsme zaregistrovali změnu stanov. Máme jinou adresu – sdružení i hospic už budou na jednom místě, známe totiž i budoucí popisné číslo – naše adresa je teď K Ploché dráze 602. Na valné hromadě jsme zvolili novou radu – poprvé tříčlennou. Náš zaměstnanec pan Císař tráví na hospici hodně času – přebírá provozní soubory, zaučuje se pro obsluhu výtahu, klimatizace. Koncem měsíce začíná montovat první přistýlky na pokojích nemocných – pohovky Bedingen  z Ikea. Rozhodně to byl dobrý výběr, i když jinak jsme z Ikey příliš výrobků oproti prvotním představám nevybrali. Kolaudace 21. května proběhla úspěšně. Sešli jsme se v budoucí jídelně zaměstnanců, firma VCES zajistila „cathering“- dosud jsme nevěděli, co to anglické slovo vlastně znamená. Ihned po kolaudaci J. a M. odjíždějí do Ikey. Stavbu jsme převzali už 19. května, teď už je hospic opravdu náš. Cítíme velkou odpovědnost a snažíme se nic neodkládat na poslední chvíli. Je nejvyšší čas předat podklady pro registraci. Stále žijeme „na dluh“. Koncem měsíce května dorazil na hospic hejtman Radko Martínek. Po jeho návštěvě máme naději, že přece jen chybějících 30 mil. Kč k nám dorazí. Poslední informace: dotace pro náš hospic se na  MZ „ztratila“. Koncem května končí slunečné dny a začíná pršet. Čeká nás hodně práce. Vybavit interiér hospice, dokončit registraci, definitivně uzavřít přijímání zaměstnanců. K důležité koordinační schůzce se poprvé scházíme přímo v hospici.

Červen – září 2009

Poslední kapitola z historie hospice před zahájením provozu je psána se značným zpožděním – v červnu 2010. Prostě dřív nebyl čas… Snad jsme na podstatné věci nezapomněli. Zkolaudovaný hospic je v červnu stále plný řemeslníků, především z firmy Vlabo, která je dodavatelem interiéru. Zjišťujeme závady – např. nábytek v polovině pokojů nemocných byl architektem interiérů chybně vyprojektován – není dost místa, aby okolo nábytku projela postel s nemocným. A tak hledáme řešení: zničit stávající nábytek v 11 pokojích a nechat vyrobit nový nechceme, naštěstí nalézáme méně bolestné řešení – vyměnit už zakoupené pohovky za užší. V noci odjíždí J. a M. do Kameniček pro nový typ pohovky – opět z Ikey. Pohovka Lyksele se do pokoje hodí a nahradí o 70 cm širší Bedingen. Velká úleva při tomto nočním zjištění (nestěhovali jsme Lyksele nočními Železnými horami zbytečně). Objíždíme další a další obchody, listujeme na internetu, v katalozích s nábytkem, nádobím, nářadím, opakovaně cestujeme do Hornbachu, Ikey, Aska, Makra, definitivně vybíráme kožené pohovky a křesla do spodní haly, ordinace a baru. Žebráme všude o slevy – vcelku úspěšně. A stále žijeme v nejistotě: kde vezmeme chybějících 27 mil. Kč. Z inciativy radního Miloslava Macely, vícehejtmana Romana Línka a hejtmana Radko Martínka je už od konce května vyhlášena sbírka měst a obcí na podporu hospice. Přicházejí první peníze, a to nemalé. Velmi nás těší, že desítky obcí zareagovaly na výzvu Kraje, jen v červnu nám díky obcím přibylo na účet více než 1 mil. Kč! Od července v době dovolených jsme denně na hospici – hlídáme, uklízíme, přemýšlíme, vymýšlíme, prohlížíme, a také: těšíme se z toho, že se nám hospic opravdu líbí. Venku zarůstá přilehlý pozemek plevelem, a tak několikrát s postřikovačem plným „roundupu“ obcházíme hospic a připravujeme se na definitivní sadbové úpravy. V den chrudimské pouti stěhujeme přes atrium do haly v 1. poschodí koncertní křídlo. Byl to náš sen: mít v hale, kde se budou setkávat nemocní na lůžkách, klavír. Šťastnou shodou náhod a díky velkorysosti Města Lanškroun jsme dostali darem hudební nástroj, který svou kvalitou předčí naše představy a přání. Stěhování bylo zatěžkávací zkouškou pro několik našich známých, úkol to byl nelehký, protože klavír váží minimálně 500 kg… V červnu a září nám opakovaně pomáhají studenti gymnázia – s hráběmi, motykami, lopatami venku na pozemku, nebo s utěrkami uvnitř při mytí oken a definitivním úklidu před otevřením hospice. Jako dobrovolníci se těchto brigád účastní i naši budoucí zaměstnanci i další příznivci hospice. Nelze nepřipomenout pomoc Pavla Boháče – mnohokrát tráví na hospici dlouhé hodiny – opravami nebo zapojováním spotřebičů i jinou činností. Tichý, skromný, nenápadný, neúnavný dobrovolník. Hlavní úklid se uskuteční 19. a 26. září – pod vedením dalšího dobrovolníka, manžela naší budoucí sestry pana Sobotky jsou umyta všechna okna a skleněné dveře, navoskovány podlahy v hale a chodbách 1. poschodí, a hospic na konci září skutečně září čistotou. Až na začátku září jsme se definitivně rozhodli pro dodavatele závěrečných venkovních prací – zatravnění a osázení stromy a keři. Firma Acer a její majitel Ing. Bydžovský nakonec získali na poslední chvíli naši důvěru a realizují uvedené práce. Máme štěstí – i když na začátku října byl u nás sníh i mráz, v polovině října se oteplilo a díky velmi teplému listopadu se tráva zasetá v říjnu ujala. Kromě dokončování interiéru hospice a přípravy provozu několikrát týdně jako „kasteláni“ hospice před jeho otevřením provádíme „exkurze“ z řad zástupců měst a obcí, především starosty, vedoucí odborů sociální péče a zdravotnictví, zástupce agentur domácí péče. Setkáváme se s novináři a odpovídáme na jejich otázky, zvou nás i redaktoři rozhlasu i televize, dokonce osobně zavítáme do televizního studia v Hradci Králové. Tváříme se, že všechno je OK, a při tom máme stále veliký dluh. Nebylo to lehké období. Skončilo až 17. září, kdy nám posel dobrých zpráv pan Macela telefonicky oznámil: zastupitelstvo Pardubického kraje schválilo 24 mil. Kč pro hospic! Hospic je dostavěn a díky dotaci Kraje dlužíme už jen posledních 1,5 mil. Kč firmě VCES. Kromě toho máme ještě dluhy u některých menších dodavatelů. Starosti však nekončí, i když tato byla ze všech největší. Intenzivně připravujeme dva dny otevřených dveří pro veřejnost, a hlavně slavnostní zahájení provozu hospice. Rozdělili jsme pro velký počet předpokládaných účastníků slavnostní zahájení na dva dny. 25. září jsme hospic otevřeli pro naše přátele, rodiny, příznivce, které osobně více nebo méně známe. Sešlo se nás víc než 250, budoucí kuchař a budoucí sestřičky a ošetřovatelky připravili bohaté pohoštění, paní Marková napekla koláčky. V seminární místnosti mohli účastníci této neoficiální slavnosti vidět dokumentární film z dějin stavby hospice. V hale v prvním poschodí se uskutečnil koncert violoncellisty Petra Nouzovského. Přišel zahrát i zazpívat i náš přítel (a dělník na stavbě) Saša z Ukrajiny. Pan Mostecký – další významný dobrovolník, který nám zdarma pořizoval fotodokumentaci po celou dobu stavby, sledoval i toto dění s fotoaparátem v ruce. Večer se řada účastníků setkání sešla v Divadle Karla Pippicha na představení Hymna aneb Urfidlovačka divadelního souboru Ladislava Smoljaka. Handlování s hymnou korespondovalo s naším handrkováním s firmou VCES o cenu víceprací, a tak jsme se rozpomněli na stavbu hospice. Atmosféra při představení byla velmi radostná, pan Smoljak se navíc projevil jako velmi skromný člověk stejně jako celý soubor herců. 30. září 2009 proběhlo oficiální otevření hospice. Opět mnoho hostů, mezi nimi přední zástupci Pardubického kraje, města Chrudimi, hlavní sponzoři, zástupci církví. Hejtman Radko Martínek prohlásil Hospic Chrudim za zázrak, Miloslav Macela citoval Bohumila Hrabala, že „neuvěřitelné se stalo skutkem“. Byl očividně dojat. Právem, vždyť financování stavby hospice je z velké části jeho zásluha. Senior evangelické církve a nyní už člen sdružení Miloš Hubner zakončil oficiální projevy modlitbou. Při obou setkáních, 25. i 30. září nám přálo počasí – po deštivém září přišlo na pár dnů babí léto. Uzavíráme finanční bilanci. Hospic jsme postavili za cenu o téměř 0,5 mil. Kč nižší, než bylo dáno Smlouvou s generálním dodavatelem – to nás stálo pokutu 0,5 mil. Kč, kterou jsme museli uhradit Finančnímu úřadu v Chrudimi (Ministerstvo financí na pokyn ministra financí nám pokutu posléze prominulo a vrátilo). Ministerstvo zdravotnictví, na kterém se „ztratilo“ 30 mil. Kč pro náš hospic, dokonce nám nařídilo uhradit pokutu 24,12 mil. Kč. Tomu už nerozuměli ani úředníci z Finančního úřadu, a tak jsme ji ignorovali (dodatečně se zjistilo, že našich 30 mil.Kč skončilo ve fiktivním hospici  ve Vraňanech). Energie, kterou jsme vynaložili na neustálé dohadování o cenách víceprací, na starosti spojené s tím, že jsme si většinu souborů ( gastro, zdravotechnika, výtahy, výměník, interiéry.) vzali do své „režie“, že jsme byli sami i aktéry stavby ( to je aktivně jsme hlídali každý krok VCESU), to vše se nakonec vyplatilo. Ještě nám zbývá uhradit posledních 1,5 mil. Kč VCESU a dalších 0,5 mil. Kč potřebujeme k nezbytnému dovybavení hospice. To jsme odložili na první měsíce provozu. Nyní ( tento poslední zápis před otevřením hospice je z 1. června 2010)   už můžeme zodpovědně napsat: na konci r. 2009 jsme byli bez dluhů! 1. října 2009 byl Jiří Košťál jmenován ředitelem hospice, zahájili jsme provoz.

PRVNÍ LÉTA PROVOZU 2009-2013

Jak jsme napsali v úvodu, další kapitoly z naší historie – prvních pět let provozu (2009-2013) jsou psány na konci tohoto období (leden 2014) a jsou více rekapitulací než záznamem, i když jsme se snažili uvést všechny důležité události z této doby. V paměti však obvykle uvíznou především události, které mají silný emoční náboj, to především ovlivnilo jejich výběr. Pokusili jsme se zachytit a připomenout také principy, které se v tomto období projevily jako konstruktivní, nosné, ale i překážky, které plíživě a nečekaně komplikovaly život těm, kteří hospic budovali a pokoušeli se (a stále pokoušejí) učinit jej nástrojem skutečné pomoci nemocným a jejich blízkým. Konkrétnější informace o činnosti sdružení a dění v hospici od r. 2009 lze nalézt ve výročních zprávách. 5. října 2009 jsme přijali prvního pacienta. Ještě před příchodem prvního nemocného jsme zorganizovali pod vedením zkušené psycholožky Bohumily Baštecké tzv. týmové dny. Úvodní setkání všech zaměstnanců, jehož cílem mělo být seznámení se vzájemně mezi sebou a posílení vědomí, že jsme všichni na jedné lodi a že na ní chceme zůstat. Všem jsme chtěli představit naši vizi hospice, vlídné nemocnice, zajištující pacientovi i jeho blízkým nejen profesionální odbornou péči, ale i bezpečí. Cílem je péče o nemocné, nástrojem tým profesionálně i lidsky zdatných zaměstnanců. A právě zaměstnanci jsou přece nástrojem k realizaci naší hospicové vize, bez nich se nelze obejít. Vývoj v následujících týdnech ukázal, jak jsme se mýlili. Našimi zaměstnanci, pečlivě vybranými ve výběrových řízeních dlouho před otevřením hospice, byli často lidé sice navenek nadšeni pro hospic, ale postupně se ukázalo, že odchodem ze svých stávajících zaměstnání, povětšinou z LDN (nebo přijetím místa v hospici místo zařazení v jiném oboru), si řeší vlastní problémy, často vlastní nespokojenost v osobním životě nebo v předchozím zaměstnání. Týmové dny jen zmobilizovaly jejich odhodlání hájit svá práva a nikoliv převzít odpovědnost za své povinnosti. Rychle se zorientovali, dali se dohromady, vytvořili skutečný tým. Cílem tohoto týmu ale nebylo blaho nemocných. Všemi možnými způsoby, někdy rafinovaně, jindy vcelku nepokrytě sledovali své vlastní zájmy. Od nás, od vedení, očekávali zřejmě samaritánský přístup, který jsme nekompromisně prosazovali v péči o nemocné. Nerozuměli jsme tomu, ale postupně jsme si začali připadat v hospici jako nutné zlo. Atmosféra nepřátelství houstla každým dnem. Na první provozní schůzi měsíc po zahájení provozu jsme slyšeli jen kritiku na naši adresu. Pokoušeli jsme se všemi možnými demokratickými způsoby hledat řešení, vedli jsme se zaměstnanci dlouhé rozhovory. Jako když se hází hrách na zeď. Bez účinku. Začaly se objevovat první vážné profesionální chyby, a následovaly první propouštění ve zkušební době. Někteří pracovníci odešli sami, když zjistili, oč nám jde, a nedokázali nebo nechtěli s námi „táhnout za jeden provaz“. V myslích (a ve snech) se nám objevovaly postupně spíše starozákonní příběhy s důrazem na spravedlnost a důslednost než evangelijní výzvy k lásce k bližnímu. Neměli jsme zkušenosti s vedením zaměstnanců a trpce jsme na to dopláceli. Se vším tím hospicovým nadšením, se kterým jsme kdysi sháněli peníze na stavbu hospice a hospic postavili, jsme museli skončit. Začali jsme formulovat nová kritéria pro výběr zaměstnanců, a přemýšleli jsme, jak ty současné vzdělávat a vychovávat a kde v Čechách ty vhodné zaměstnance najít. Na rozdíl od anglických hospiců (navštívili jsme jich několik) před branou hospice nečekaly zástupy zdravotních sester a ošetřovatelek, i když zájemců bylo víc, než kolik jsme mohli zaměstnat. Udělali jsme důležitou zkušenost: v hospici může pracovat jen člověk, který je skutečně schopen být solidární s nemocnými. Nerozhoduje ani jeho nadšení a přesvědčení, že má „srdíčko na pravém místě“ (tak nejednou hovořili o sobě uchazeči při výběrových řízeních), ani školení např. formou psychoterapeutických výcviků či jiných sofistikovaných vzdělávacích akcí. Rozhoduje jeho charakter. A ten nepoznáme žádným pohovorem, musíme mít možnost ho blíže poznat tím, že u nás bude nějaký čas pracovat. Je iluzí předpokládat, že změníme charakter druhého člověka a ovlivníme jeho schopnost solidarity s nemocnými i s hospicem jen proto, že u nás pracuje a slovně sdílí naši vizi. Za to lze očekávat, že i člověk bez předchozích zkušeností se v dobrém prostředí, a to jsme se nadále snažili vytvářet, potřebné dovednosti naučí. Museli jsme však vystačit s týmem lidí, které jsme po otevření hospice přijali jako své zaměstnance. Jen málo z nich odpovídalo našim novým kritériím, nebylo však jiné cesty – měli pracovní smlouvy (i když na dobu určitou – do konce září 2010) a my jsme za ně stejně neměli náhradu. Měli jsme plno jiných starostí – vždyť všechno bylo pro nás nové. Paliativní medicína v lůžkovém zařízení, organizace práce na hospicovém oddělení i organizace sociálních služeb, hospodaření v malé nemocnici, zajištění financí. Hledali jsme způsob, jak se prezentovat na veřejnosti, jak spolupracovat s ostatními zdravotně-sociálními zařízeními. Sami jako soukromí lékaři jsme měli od založení sdružení a máme dosud  své praxe, nechtěli jsme zatěžovat rozpočet hospice vlastními mzdovými nároky, když peníze chyběly všude, kam oko dohlédlo. Snažili jsme se sami pracovat jako lékaři (i když jsme samozřejmě zaměstnali lékaře – MUDr. Voborníkovou jako garanta a MUDr. Karla Pospíšila jako vedoucího lékaře) i organizátoři péče, naučili jsme se rozumět ekonomice i stavebně technickým věcem, vytvořili jsme nejen vlastní harmonogram zdravotní péče, vlastní zadání ke komplexní elektronické zdravotní dokumentaci, ale i systém stravování, praní a úklidu. Když vzpomínáme na amatérismus prvních měsíců provozu, je nám z toho úzko, ale nebyl opravdu nikdo, kdo by to udělal za nás. Jeden z nás si vyzkoušel i roli nemocného v hospici, když po úrazu několik měsíců tu strávil (místo v rehabilitační léčebně) na invalidním vozíku. Je nám záhadou, že navzdory těžkostem prvních měsíců provozu se podařilo „přežít“, pacienti byli nakonec dobře léčeni i ošetřováni a hospic byl postupně téměř plně obsazen nemocnými. Na konci roku 2009 jsme se zbavili dluhů, mysleli jsme, že už bude jen líp. Ta největší deziluze nás však teprve čekala. Na jaře 2010 jsme prožívali (nikoliv první) krizi ve sdružení… Náhodně jsme zjistili, že jedna z členek sdružení (bývalá politička) má jiné ambice než dobro hospice, a i když jsme neznali všechny její konkrétní záměry, ztratila svým jednáním důvěru nás ostatních a podařilo se ji v květnu 2010 ze sdružení vyloučit (jeden z mnoha zázraků, kterých jsme se stali v souvislosti s hospicem svědky…). Při posledním setkání s ní se na valné hromadě odehrála dramatická scéna, kdy nám pomstychtivě vyhrožovala soudy (a skutečně následovala série udání státním institucím). Nechápali jsme, proč ta zloba. Vývoj v příštích měsících nám dal odpověď. 10. července 2010 za námi přišla jedna ze zdravotních sester s informací, že tato bývalá členka sdružení se schází 10 měsíců (!), tj. od zahájení provozu, s našimi zaměstnanci, především s našimi vedoucími pracovníky, že mluví o našem odvolání (odvolat nás při tom nikdo nemohl kromě valné hromady sdružení, a zde už neměla žádnou moc). Nevěřili jsme svým uším. Netušili jsme, že je něco takového možné. Naši zaměstnanci se spikli proti nám s cizí ženou, jejímž jediným argumentem proti nám bylo, že neumíme „vést kolektiv zaměstnanců“ a která obratně všechno, co se podařilo, interpretovala jako jejich úspěch, a všechny problémy házela na nás… V myslích nám vyvstávaly analogie z doby komunistického převratu v r. 1948. I tehdy rozhodovala „vůle lidu“ – za níž ve skutečnosti stály mocenské ambice komunistických předáků. V našem hospici měla rozhodnout „vůle zaměstnanců“ – ve skutečnosti však potřeba moci oné bývalé členky sdružení. Byl čas dovolených, hospic plný nemocných a zaměstnanců, kterým jsme nemohli věřit a kteří čekali, že nás „někdo“ odvolá. Vzpoura, „puč“ v plném proudu. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli pro variantu, kterou od nás zaměstnanci nečekali: než špatný hospic, žádný hospic. 13. července jsme svolali provozní schůzi všech zaměstnanců a většině zdravotníků (kromě lékařů – ti nebyli do „akce“ zapojeni, všichni navíc měli práci v hospici už jen jako vedlejší pracovní poměr) jsme oznámili: 30. září 2010 jim neprodloužíme pracovní smlouvu. Všichni povinně podepsali nový Etický kodex a Zásady poskytování zdravotní péče v Hospici Chrudim jako interní směrnici a součást pracovní smlouvy. V těchto dokumentech jsme se pokusili explicitně formulovat to podstatné, co budeme vyžadovat od našich zaměstnanců ve vztahu k nemocným, ke spoluzaměstnancům i k vedení hospice. V tuto dobu odešla i ekonomka a sociální pracovnice. Zůstalo jen několik zaměstnanců z původního kompletního týmu, který jsme vytvářeli mnoho měsíců před zahájením provozu. Nevěděli jsme, co bude dál. Kde najdeme nové zaměstnance. A kde na to najdeme čas a energii. Počítali jsme s možností podstatného omezení provozu se všemi následky (především finanční dopad), které takové rozhodnutí znamená. Vzali jsme na sebe spolu s těmi, kteří zůstali, maximum úkolů po odcházejících. Prošli jsme v té době i mnoha kontrolami na udání naší bývalé členky. Dopadly dobře – z inspektorátu práce měli jedinou připomínku: k výši platu této bývalé členky sdružení (pracovala u nás krátce jako důchodkyně) – sama si určila jeho výši.

1. října 2010

jsme měli nový tým zaměstnanců navzdory obavám, že zajistit něco takového v tak krátké době není možné. Bohatší zkušenostmi, finančně v té době už stabilní, trochu nastražení vůči novým „tvářím“, ale přesto dál s ideály i iluzemi. Další velké rozčarování na sebe nedalo dlouho čekat: zjistili jsme, že účetní firma, kterou jsme najali na finanční a mzdové účetnictví, je firma podvodná. Doslova po nocích jsme sháněli některé účetní doklady, studovali výpisy z účtů, dotazovali se specializovaných auditorů, kontaktovali hospodářskou kriminální policii. Naštěstí nedošlo k podvodům, žádné peníze nechyběly, jen jsme pak celý další rok s novou finanční a mzdovou účetní dávali účetnictví dohromady. I ona se po několika letech spolupráce s námi dopustila podvodu, naštěstí i tentokrát jsme měli „páku“, jak od ní ukradené peníze získat zpět. Ani ve snu by nás nenapadlo, že se někdo bude chtít obohatit na účet hospice… Konec roku 2010 byl ve znamení příprav na kontrolu kvality poskytování sociálních služeb krajskými inspektory. Kolik to bylo hodin, které kontrole věnovala předchozí i nová sociální pracovnice. Kolik času vrchní sestry i nás lékařů. V dobré víře, že přece nabízíme „nadstandard“ z vlastní potřeby, díky poslání, které nás v hospici spojuje, jsme slavnostně uvítali tři inspektorky a jednoho inspektora, tehdy ještě zaměstnance Krajského úřadu. Všechno bylo jinak. Nerozhodovalo, že máme v centru pozornosti potřeby nemocných klientů a že jim vycházíme nadstandardně vstříc. U kontroly jsme propadli. Inspektorům nešlo o lidi, ale o předpisy, a my jsme se tomu nechtěli přizpůsobit. Nakonec jsme se rozhodli zrušit registraci hospice jako poskytovatele sociálních služeb a nyní poskytujeme sociální služby v rámci zdravotnické registrace. Nemůžeme tak sice žádat o dotace, ale můžeme svoji energii a čas věnovat pacientům a ne formální byrokratické administrativě pro MPSV a dalším institucím.

V lednu 2011

jsme museli hledat i nového správce domu. Nelehký úkol, ale tentokrát jsme měli velké štěstí. Pan Smetánka je od února 2011 naší velkou oporou. Dále zaměstnáváme v úseku THP dva účetní – mzdovou a finanční, pracují u nás jen na dohodu, a na poloviční úvazek asistentku ředitele a předsedy sdružení. Opakovaně se k nám hlásí lidé s žádostmi o práci v administrativě. Naše jediná kancelář je někdy dokonce prázdná, v tak malém zařízení jako je hospic, netřeba početný administrativní aparát. Nepotřebujeme ani žádné projektové manažery. Udělali jsme zkušenost, že je lépe se pokusit nebýt závislí na dotacích a grantech – to všechno vyžaduje další zaměstnance a další mzdové náklady, kromě samotné závislosti na donátorech. Raději se snažíme vyjít z vlastní činnosti. Z prostředků ze zdravotního pojištění, z příspěvků na péči, z doplatků nemocných (za nadstandard při ubytování) a z příspěvků těch, kteří sami jako příznivci hospice nás chtějí podpořit. Šetříme, kde se dá. Organizujeme výběrová řízení na všechny nákupy, kontrolujeme efektivní využití času a produktivitu práce zaměstnanců, hledáme způsoby, jak lépe zorganizovat chod hospice k dobru nemocných i zaměstnanců. Postupně jsme sice propustili i v letech následujících po „puči“ řadu zaměstnanců, ale dnes už jsou to především samí stálí („osvědčení“) zaměstnanci, kteří rozhodují o osudu těch nových. Především jich se ptáme, jak zvládají ti noví své povinnosti, jaký vztah mají k nemocným, jak zapadli do stávajícího týmu. Ponecháváme si však roli toho, kdo rozhodne ve všech zásadních situacích. Jestliže neseme odpovědnost za chod hospice a osud nemocných, musíme mít i potřebnou pravomoc. Hodně energie jsme v prvních letech věnovali vzdělávání zdravotníků v našem hospici. Součástí provozních schůzí se stala „propedeutika“ z psychologie a rehabilitace. Zakončili jsme ji třídenním setkáním v Kameničkách u Trhové Kamenice. Měli jsme pocit, že tentokrát tato převážně psychologická „intervence“ měla jiný dopad než úvodní týmové dny, ale opět jsme se zmýlili. Několik dní po Kameničkách jsme byli vystaveni velmi nepříjemné kritice několika zaměstnanců, od kterých bychom to nikdy nečekali. Opět jsme svým otevřeným a osobním přístupem spíš než probuzení zájmu o „psychologické a etické aspekty hospicové péče“ (tak jsme nazvali „Kameničky“) vyvolali v zaměstnancích pocit, že se mají vehementněji zajímat o svá práva. Opět smutné zjištění. Od té doby se už nepokoušíme sami jako specialisté ve svých oborech (psychiatrie, ortopedie) vzdělávat zaměstnance, ale zveme odborníky odjinud. Přednášela u nás MUDr. Viola Svobodová – v pravém slova smyslu náš vzor, sestra Františka (z řádu sv. Vincenta), p. Jiří Heblt, místní kněz, který pravidelně dochází do našeho hospice. Učíme se také „za chodu“ od lékařů jiných odborností, kteří k nám docházejí jako externisté. Jsme v úzkém kontaktu s onkologickým oddělením v Pardubicích. Postupně se nám daří být finančně nezávislými a každým rokem ušetřit část prostředků do rezervního fondu. Příčinou naší finanční stability je – kromě hospodárnosti provozu – především vysoká obložnost. Většinu času je náš hospic plně obsazen. Vždy se ale snažíme mít volné místo pro onkologicky nemocného z domácího prostředí, který akutně potřebuje naši péči. Zatím jsme nikdy nemuseli takového nemocného odmítnout. Snažíme se nabízet kvalitní službu, a odpovědí je vysoký zájem o přijetí do našeho hospice, dobrá pověst u veřejnosti i mezi zdravotníky v jiných zdravotnických zařízeních.

 

V roce 2012

ve třetím roce provozu jsme udělali jako sdružení důležité rozhodnutí – zakoupili jsme gotický dům v centru Chrudimi ve Štěpánkově ulici, v němž chceme v následujících letech vybudovat denní centrum a chráněné bydlení pro onkologicky nemocné. Prozatím jej zčásti pronajímáme. Tentokrát však nebude stavba veřejnou zakázkou. Na štěstí. Půjde o investici Smíření – jsme připraveni ji financovat především z vlastních finančních rezerv a ze sponzorských darů.

V roce 2013

jsme se soustředili jako lékaři na atestaci z paliativní medicíny. Mnohé jsme se naučili, zmapovali jsme si otázky, na které budeme ještě hledat odpověď. Pro dobro našich nemocných je nezbytné být skutečnými odborníky v paliativní medicíně, nestačí jen nadšení a lidský přístup. Snad najdeme v příštích letech dostatek času, abychom se jimi stali. Plánujeme vytvořit také paliativní ambulanci a mobilní hospic (v podobě několika sester pro nemocné v domácím prostředí), vše v rámci našeho centra pro onkologicky nemocné ve Štěpánkově ulici. Naše původní vize zajistit důstojné podmínky pro nevyléčitelně nemocné a umírající – především onkologické pacienty, by se tak mohla skutečně naplnit, protože mnoho nemocných nepotřebuje lůžkový hospic, ale hospicovou péči v domácím prostředí.

OBECNĚ PO PĚTI LETECH PROVOZU

Po celou dobu od zahájení provozu máme v centru pozornosti naše nemocné a jejich blízké. Někteří se pro nás stali příklady, od kterých se učíme, na některá setkání nikdy nezapomeneme. Objevili jsme u některých nemocných vlastnosti, na které bychom asi v jiném prostředí nenarazili. Statečnost, odvahu, důvěru v život a jeho smysl, nesobecký zájem o druhé, neokázalé tiché hrdinství, při kterém se až tajil dech. Radost až do posledního okamžiku. A někdy také víru v Boha – zvláště u těch, kde jsme to nečekali. Nejednou nás napadalo u lůžka umírajícího: za nedlouho uvidí Boha…Chvíle s umírajícími jsou často naplněné tajemstvím a úžasem nad schopností přijmout závěr života odevzdaně, a řečeno slovy V. E. Frankla – „s modlitbou na rtech“. Jedna z našich nemocných krátce před smrtí pronesla: Jsem připravena. Jiná se několik hodin před smrtí odevzdaně modlila za svou rodinu a dodala: Pane přijď už, docházejí mi síly. Potkali jsme se v hospici s mystiky, pro které hluk oxygenátoru byl „zurčením potůčku“, nebo kteří, ač přetíženi bolestí, na otázku, jak se jim daří odpověděli: „mám vás rád“. Jsme svědky mimořádných situací, které nelze zcela vysvětlit bez „zásahu“ vnější Síly, která přichází nemocným a jejich blízkým na pomoc v nejtěžších chvílích. Jsou i jiná setkání a jiné situace. Např. zjišťujeme, že někteří obyvatelé hospice (asi spíše jejich blízcí) si odnášejí něco ze zařízení hospice domů (žárovky, svítidla, elektrické kabely). Některé rodiny jsou schopny obvinit zdravotníky za něco, co se nikdy nestalo, lhát, podvádět např. při vyúčtování služeb v hospici. Doslova vyvolávat hádky v situaci, kdy my se staráme s nasazením o jejich blízkého. Nejde o agresi jako projev vyrovnávání se s bolestí, jde o obyčejnou snahu obohatit se nebo ponížit a ublížit druhému všude a za všech okolností. Zaráží nás, jak málo jsou někdy schopni blízcí se obětovat pro svého nemocného, i když jde o službu v posledních dnech života. Vysoké platby pohřební službě je neurážejí, za to od zdravotníků čekají vše zadarmo. Jiná zkušenost: Nejedna rodina nabízí provize, jen abychom přijali jejich blízkého do hospice, i když není pro hospic indikován. Říkají tomu sponzorský dar. Nejeden takový „dar“ jsme odmítli, a v jednom případě vrátili. Od otevření hospice své sponzory „lustrujeme“- dotazujeme se, co je vede k podpoře hospice, abychom dopředu oddělili „provize“ od skutečných darů. „Provize“ z principu nepřijímáme. Je smutným zjištěním, že lidé u nás očekávají stále víc od druhých, včetně od hospice, místo aby se snažili jako občané myslet třeba na to, aby u nich byl hospic a aby se snažili pro to něco udělat. Často jsme dotazováni na dobrovolníky. Oficiálně u nás dobrovolnictví není zavedeno. Ale máme řadu příznivců, kteří zdarma v hospici vypomáhají. Na prvním místě musíme jmenovat pana učitele Stejskala. Tak mu říkáme u nás na hospici. Už čtvrtým rokem k nám téměř denně dochází, aby zahrál na koncertní křídlo v hospici pro radost nemocným i zaměstnancům. Ani nevíme, jak se to stalo, kdy u nás hrál poprvé. Stal se neodmyslitelnou „součástí“ hospice. Nenápadně se v odpoledních hodinách objeví u klavíru, a s nenapodobitelným šarmem, lehkostí a jistotou, aniž by si vzal sebou noty, aniž by se díval na klávesy, začne hrát. Jako by mu někdo napovídal, co má hrát. Dopředu asi ani on neví, které skladby zahraje. Muzikálové a filmové melodie, vážnou hudbu, lidové písně, spirituály, duchovní skladby, melodie písní známých současných i starších interpretů. Postupně se všechny stávají nám, kdo se denně pohybujeme už několik let v hospici, důvěrně známými, i když většinou jejich autory neznáme a nikdy dřív jsme je neslyšeli. Zůstanou spojeny navždy právě jen s jménem pana učitele. O kulturní zážitky se v hospici pravidelně starají také Ježci – skupina mediků z 2. lékařské fakulty v Praze Motole. Několikrát za rok u nás vystupují – před vánoci s Rybovou mší vánoční a koledami, jindy s písněmi Jaroslava Ježka, s lidovými písněmi, i s písněmi moderních interpretů. Několikrát u nás hrálo duo – Magdaléna Mašlaňová (housle) a Kateřina Košťálová (klavír) Na jejich vystoupení také všichni rádi vzpomínají. Z kulturních akcí musíme vzpomenout i na křest Knížky o radosti Jiřího Mrkvičky před Vánoci 2013. Dobrovolníci vypomáhají v recepci, nebo přímo u nemocných – v tomto případě se většinou jedná o uchazeče o práci zdravotníka u nás. „Dobrovolně“ jsme s několika dobrovolníky káceli stromy v lesích, které patří Městským sadům a lesům v Chrudimi (nabídli nám zdarma možnost probírky). Vytěžili jsme tak dřevo, které využijeme k vytápění v krbu v hospici. U tohoto krbu se zvláště v zimním období schází řada nemocných. Kapitola historie sdružení po zahájení provozu se blíží ke svému závěru. Po problémech v prvních letech provozu hospice jsme nyní v jiné situaci: máme stabilní tým zaměstnanců, důvěru v pardubickém regionu, odkud k nám přicházejí nemocní. Zjistili jsme, že zajistit finance není snadné, ale daleko těžší je nalézt vhodné zaměstnance. Naštěstí naši zaměstnanci už od nás většinou neodcházejí z jiného důvodu než na mateřskou dovolenou (většina našich sester je ve věku do 25 let). Zatím jsme u nikoho nediagnostikovali „syndrom vyhoření“. To je pro nás radostné překvapení. Zjišťujeme, že pokud naše sestry a ošetřovatelky nemusí být svědky zbytečného utrpení, pokud se na nemocných žádným způsobem nešetří, pokud je dostatek těch, kteří o nemocné pečují, a pokud se navzájem respektují, pak práce v hospici může být skutečně vnímána jako poslání, nejen zaměstnání, a není důvod z hospice odejít. Udržet si finanční stabilitu a nezávislost, mít vhodné zaměstnance, dobře pečovat o nemocné a o ty, kdo se o ně starají, kvalitní vzdělání v paliativní medicíně, vybudovat denní centrum a paliativní ambulanci pro onkologicky nemocné – to jsou nyní naše priority. Zánikem občanského sdružení 31. prosince 2013 – po změně v Obchodním zákoníku, historie Smíření končí. Dál už se bude psát historie ústavu Hospic Chrudim – v aktualitách a výročních zprávách.

Marie Blažková a Jiří Koštál

Jak to všechno začalo

V roce 2012 jsme navštívili několik hospiců v jižní Anglii. Každý z nich měl kromě lůžkové části i část ambulantní včetně denního stacionáře. Tato návštěva nás inspirovala k myšlence rozšířit služby, které dosud poskytujeme nemocným v našem hospici. Navíc se stále častěji v hospici setkáváme s problémy nemocných, kteří se u nás zlepšili, mají před sebou ještě kus života a lůžkový hospic jako nemocnice není pro ně ideálním prostředím. Tyto nemocné není kam přeložit (doma už často být nemohou pro závažnost příznaků vyžadujících stálé zdravotní služby a chybějící zázemí rodiny) a ani kvalifikovaná domácí hospicová péče není schopna se o tyto nemocné postarat. Domovy důchodců a domy s pečovatelskou službou rovněž nejsou pro ně určené, navíc mají dlouhé čekací doby. Stejně „ničí“ jsou i onkologicky nemocní v domácím prostředí, kteří ještě nejsou indikováni pro lůžkový hospic, ale při chybějícím rodinném zázemí nebo pro závažnost příznaků nemoci nemohou zůstat doma. Při promýšlení vize, jak pomoci těmto pacientům, se nám naskytla možnost koupit dům v centru Chrudimi. Využili jsme prostředky z rezervního fondu a v létě 2012 jsme tento dům ve Štěpánkově ulici, č. p. 89 od majitele Ing. Soukupa koupili. Nechali jsme naši vizi zrát, nebylo nám zprvu zcela jasné, jak konkrétně dům využít. Ale cítili jsme, že je to s ohledem na polohu pro náš záměr ideální místo. Dům s podloubím s malou zahradou s vyhlídkou na Chrudim, několik desítek metrů od náměstí, které je skutečným centrem života v Chrudimi, dům, který má svou historii.

Obyvatelnou část domu jsme do r. 2015 pronajímali jako nebytové prostory – kosmetický salón, obchod. Naše představy o využití domu se měnily s přibývajícími zkušenostmi z provozu lůžkového hospice. Zprvu jsme předpokládali vybudovat především denní stacionář s rozsáhlým komplementem pro dospělé i děti s onkologickými onemocněními v pokročilém stadiu, kteří by dojížděli z domova. Rozhodli jsme se však zmapovat skutečné potřeby detailněji a zorganizovali jsme ve spolupráci s Fakultou zdravotnických studií Univerzity Pardubice a Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích v rámci magisterských a bakalářských prací dotazníkový průzkum potřeb nemocných z naší cílové skupiny. Výsledkem bylo zjištění, že dospělí nemocní nepředpokládají časté využití denního stacionáře. Dávají přednost pobytu doma, pokud jim to zdravotní stav dovolí. Nemají potřebu se sdružovat (na rozdíl od Anglie…). Stejně průzkum potřeb onkologicky nemocných dětí a jejich rodin ukázal relativně malou potřebu dětského stacionáře, rodiče nemocných dětí dávají přednost pomoci přímo v jejich rodině. Zjistili jsme, že kromě profesionálního mobilního hospice především chybí bydlení s nepřetržitými sociálními a zdravotními službami pro nevyléčitelně nemocné a paliativní ambulance s možností výjezdní služby lékaře i sestry. Základní zadání pro stavební projekt rekonstrukce domu bylo na světě.

V přízemí bude polyfunkční společenská místnost s posezením na zahradě..Jako zdravotnické zařízení využijeme komplement lůžkového hospice, nejen zdravotnický, ale i kuchyň, prádelnu, prostory pro administrativu, garáž. Ve 2.,3. a 4. nadzemním podlaží budou rezidenční byty. Dům bude „nabitý funkcí“, stejně jako lůžkový hospic, jen při maximálním využití je však šance nebýt odkázán na dotace, dosáhnout vyrovnaného rozpočtu budoucího provozu z úhrad za ubytování a poskytované služby. V roce 2014 jsme ve výběrovém řízení vybrali projektanta rekonstrukce a nadstavby našeho domu – firmu Atelier 02 z Havlíčkova Brodu. Autoři studie Ing. arch.  Milan Stejskal a Ing. arch. David Ptáček dokázali naplnit naše představy. Studie byla dopracována do fáze projektu ke stavebnímu povolení. Proběhlo mnoho setkání a jednání projektantů s úředníky Městského úřadu v Chrudimi, než jsme získali v březnu 2016 stavební povolení. Nebylo to s ohledem na nezbytnost ochránit část domu chráněnou zákonem o ochraně památek jednoduché.

 

Přípravné práce

Přesně sedm let po kolaudaci lůžkového hospice, dne 21. května 2016, se uskutečnila brigáda tří dobrovolníků z hospice a jedenácti zaměstnanců firmy Nedcon Bohemia s.r.o.. Během několika hodin byl dům téměř kompletně vyklizen. Byl to radostný začátek – firma Nedcon nás podporuje i finančně, těší nás především její spontánní zájem o pomoc hospici. Podruhé jsme se sešli ve Štěpánkově ulici s dobrovolníky z Nedconu 18. července. S velkým nasazením v počtu 12 lidí jsme snesli do přízemí všechny půdovky. Opět následoval společný oběd pod podloubím..Další brigáda zaměstnanců Nedconu v domě ve Štěpánkově ulici se uskutečnila 27. srpna.

Stavba 2016

Po vyklizení domu zahájila firma Lukáše Zahradníka v červnu 2016 dílčí bourací práce, nezbytné k provedení průzkumných sond a ověření stavu budovy ze statického hlediska, abychom získali reálný podklad pro doprojektování stavby. Ze statického hlediska je dům v podstatně horším stavu, než jsme očekávali, a muselo tak dojít ke změnám stávajícího stavebního projektu, zhotoveném projektanty Atelieru 02 z Havlíčkova Brodu, především v oblasti statiky. Podrobnou  realizační dokumentaci, která se stala podkladem výběrového řízení na dodavatele stavby, zhotovila firma Summa spol. s.r.o. z Hradce Králové, vedená  Ing. Petrem Michalíkem. Statiku zpracoval  Ing. František Futera.

 

Stavba 2017

Začátkem roku proběhlo výběrové řízení – mezi  dvanácti uchazeči jsme vybrali firmu ARCHATT- PAMÁTKY spol. s.r.o. z Třebíče. Plánovaný termín dokončení stavby dle Smlouvy od dílo byl stanoven na 31.7.2018. 3. dubna 2017 převzala firma ARCHATT s.r.o. staveniště a zahájila stavbu. První týdny současně pokračuje stavebně-historický průzkum pod dohledem archeologa PhDr. Jana Musila. Podkopávají a podbetonovávají se základy. Jámy jsou hluboké přes tři metry. Sanuje se historické zdivo, ve dvoře se zakládají nové základy pro přístavbu. Práce probíhají někdy „historickými“ prostředky (lopata, kladivo, kbelík, kladka). Ve stísněném prostoru se ani jinak nedá. Nosné zdi se posilují vnořenými železobetonovými pilíři, jsou zpevňovány klenby. Stavba se vleče. Naději na zlepšení vkládáme do příchodu nového stavby vedoucího pana Kopuletého v listopadu. Jihozápadní křídlo ve dvoře dostává nové patro a poslední den před Vánoci se betonuje jeho strop.

Stavba 2018

V lednu vztyčili tesaři krov nad dvorním křídlem a těšíme se, že s příchodem jara se práce konečně naplno rozběhnou. Opak je pravdou. S prvním teplým dnem stavebníci zmizeli. Spolupráce s firmou Archatt  patří k nejtemnější zkušenosti, jakou jsme na naší hospicové cestě od roku 2002 zažili. Ale stále věříme, že každá noc jednou skončí. Sháníme nového dodavatele. Půl roku stavba stojí. Jako světlo v tunelu bylo pro nás v tomto mezidobí získání pozemku nad hradbami  souvisejícího s objektem, který bude sloužit nemocným jako zahrada. Povzbuzeni tímto malým zázrakem jdeme dál.

V září 2018 jsme začali znovu stavět. Novým generálním dodavatelem je REALITNÍ a STAVEBNÍ společnost s.r.o. (Čáslav). Monolitní konstrukce provádí PRAGIS a.s. Praha. Termín dokončení stavby se posunul na  31.12. 2019. Dokončuje se podbetonování základů, složitě podpíráme krov tak, abychom mohli zpevnit klenby a doplnit  klenebný pás pod dvorní zdí hlavního objektu.

 

Stavba 2019-2020

Novým „překvapením“ jsou pilíře, které nesou podloubí a na nichž stojí celá čelní stěna. Jsou tak chatrné a tak špatně založené, že jen zázrakem drží pohromadě. Musíme je celé „obrnit“ ocelovou konstrukcí, prošroubovat desítkami tyčí, aby se nerozpadly. Poté je obkopáváme do hloubky místy až čtyři metry a podloží zaléváme armovaným betonem. Jen armovacího drátu na tuto akci padl celý jeden kilometr. Stejně chatrná je i průčelní zeď, do které musíme vnořit půl metru vysokou traverzu a sanovat její rozpadající se zdivo. Statik Ing Futera pro její osazení navrhuje komplikované ocelové podpůrné konstrukce.

Za celou stavbu včetně příprav odpovídá a stavbu koordinuje pan Robert Mládek. Kontrolní dny jsou každý týden a vše se doprojektovává „na míru“ za pochodu, jinak to ani nejde. Ing Futera je v této fázi stavby zcela nepostradatelný. Průběžně v mezičasech  probíhají standardní stavební práce na dvorním křídle, jsou osazována okna, parapety. Koncem července má tato část domu z poloviny i venkovní omítku.

Firma Pragis naštěstí už před zahájením vlastních prací 20. června  postavila jeřáb. 17. července nastoupili její stavebníci, tesaři a železáři na stavbu, sundali během jediného dne střechu, která do té doby musela být ze statických důvodů zachována. Ve dvoře se v těchto dnech  intenzivně buduje – na konci měsíce zde přibude konstrukce přístavby, která objekt významně rozšíří. Současně je možné zahájit přípravy k náročnému hloubení pro výtahovou šachtu. Ještě naposled se vrátíme pod zem…

Spolehlivými dobrovolníky jsou nadále přátelé z Nedconu a chrudimáci pan Denk a pan Špáta.. Přicházejí i o dovolené a  20.července nejen s pilou, sekerou a hráběmi, ale i se sbíječkou. Společně uklízíme a čistíme zahradu.

V srpnu 2019 se však objevily v jednom z chrudimských médií články dehonestující náš hospic v souvislosti s rekonstrukcí. Byly zneužity i informace z tohoto webu. Dlouho jsme se z toho vzpamatovávali a v Aktualitách i na tomto místě jsme přestali o stavbě podrobně informovat. Stavba naštěstí pokračovala dál, tentokrát už rychlejším tempem. Termín dokončeni byl posunut na 30.června 2020. Na konci roku 2019 byl Hospic Štěpánkova 89 pod střechou.

Stavba 2020-2021

Od ledna 2020 probíhaly intenzivně práce na stavbě, termín dokončení byl opět odsunut, tentokrát na 31.srpna. Ještě v posledních měsících roku 2020 a v prvních měsících roku 2021 probíhaly dokončovací práce a především dovybavování interiérů.12. března byl hospic kolaudován. 1. května zahajujeme provoz.

 

Financování

Celý projekt jsme financovali z vlastního rezervního fondu, který jsme vytvořili od zahájení provozu. Celková investice (včetně projektu, inženýrských prací, TDI) je 36 mil. Kč. Přibližně třetinu, tj. 12 mil. Kč jsme uhradili ze sponzorských darů. Máme řadu příznivců. Někteří nás podporují už od doby stavby lůžkového hospice, jiní se přidali po otevření hospice, nově přibývají sponzoři tohoto projektu. Jejich podpora a sounáležitost nám potvrzuje význam i smysluplnost toho, co děláme. Díky nim víme, že ve své snaze pomoci umírajícím a nevyléčitelně nemocným nejsme sami. Díky nim jsme se odhodlali znovu stavět a nevzdali jsme se ani po té, co firma Archatt opustila rozestavěný objekt. Architektonickou studii a projekt ke stavebnímu povolení uhradily Elektrárny Opatovice a.s., náš největší sponzor z řad právnických osob. Pardubický kraj přispěl na stavbu částkou 200 000 Kč. Město Chrudim finančně podpořilo projekt částkou 20 000 Kč. Nadace Krása pomoci Taťany Kuchařové přispěla na realizaci našeho projektu velkorysou částkou 500 000 Kč. Jmenovitý seznam dárců je uveden ve výročních zprávách.  Všem příznivcům za všechny naše nemocné děkujeme!

 

ZAKLÁDACÍ LISTINA

 

 

I.

Název a sídlo

 

  1. Název: Hospic Chrudim ú.
  2. Sídlo: K Ploché dráze 602, 537 01 Chrudim 4

 

 

II.

Účel ústavu

 

  1. Posláním ústavu Hospic Chrudim je usilovat o zajištění kvalifikované pomoci nemocným s nevyléčitelným zejména onkologickým onemocněním, a umírajícím v posledních měsících života. Společně s tím chce Hospic Chrudim prosazovat úctu k lidskému životu ve všech jeho stadiích s důrazem na respektování lidské důstojnosti v závěru života.
  2. Za tímto účelem bude Hospic Chrudim spolupracovat se státními i nestátními zdravotnickými i jinými institucemi, zabývajícími se touto problematikou, i s jednotlivými osobami, se kterými bude spolupráce pro naplňování poslání ústavu nezbytná či vhodná.
  3. Cílem je provozovat Hospic Chrudim s lůžkovou a ambulantní složkou jako nestátní zdravotnické zařízení poskytující zdravotní a sociální služby. Dalším cílem je vybudování a provozování denního centra pro onkologicky nemocné a jejich rodiny, včetně dětí.
  4. Hospic Chrudim je založen na křesťanských etických principech s plným respektem k individuálním potřebám, postojům a názorům těch, kterým bude sloužit.
  5. Pro dosažení účelu vykonává nebo bude Hospic Chrudim vykonávat tyto hlavní předměty činnosti:
    1. Specializovaná paliativní lůžková a ambulantní péče.
    2. Poskytování sociálních služeb osobám hospitalizovaným v lůžkovém hospici nebo klientům denního centra, případně jejich rodinným příslušníkům.
  6. Pro dosažení účelu vykonává Hospic Chrudim jako vedlejší činnost tyto předměty podnikání:
    1. Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona.
    2. Hostinská činnost.
    3. Pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor.

 

 

III.

Výše vkladu

 

Výše vkladu činí 10.000,– Kč (deset tisíc korun českých).

 

 

IV.

Zakladatel

 

  1. Osobou v postavení zakladatele ústavu Hospic Chrudim je paní MUDr. Marie Blažková, narozená 24. 8. 1957, bytem Koželužská 388, 537 01 Chrudim.
  2. O změnách zakládací listiny rozhoduje i za trvání ústavu zakladatel.

 

  1. Zakladatel rozhoduje o zahájení provozu obchodního závodu nebo jiné vedlejší činnosti ústavu nebo o změně jejího předmětu.
  2. Není-li rozhodování zakladatele možné, nabývá jeho práva vůči ústavu v plném rozsahu pan MUDr. Jiří Košťál, narozený 29. 5. 1956, bytem Kameničky 6, Hlinsko.
  3. Není-li možné rozhodování dle předchozího odstavce, nabývá práva zakladatele vůči ústavu správní rada s tím, že je povinna nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy se o takové skutečnosti dozví, určit osobu, která bude vůči ústavu vykonávat práva zakladatele. Není li správní rada schopna rozhodovat, protože nemá žádného člena, nabývá práva zakladatele dle předchozí věty dozorčí rada. K rozhodnutí správní nebo dozorčí rady o změně účelu nebo o zrušení ústavu se vyžaduje schválení soudu.

V.

Správní rada

 

  1. Působnost

 

  1. Správní rada jmenuje ředitele ústavu, dohlíží na výkon jeho působnosti a rozhoduje o právních jednáních ústavu vůči řediteli. Při těchto právních jednáních za ústav projevuje vůli předseda správní rady.
  2. Správní rada uděluje předchozí souhlas pouze k právním jednáním, kterými ústav:
    1. nabývá nebo pozbývá vlastnického práva k nemovité věci,
    2. vlastní nemovitou věc zatěžuje,
    3. nabývá nebo pozbývá právo autorské nebo průmyslové,
    4. zakládá jinou právnickou osobu nebo se na takové osobě podílí vkladem.
  3. Správní rada dále:
    1. schvaluje rozpočet,
    2. schvaluje účetní závěrky a výroční zprávu.

 

  1. Složení

 

  1. Správní rada má tři členy, které jmenuje a odvolává zakladatel. Není-li zde osoba v postavení zakladatele, jmenuje a odvolává členy správní rady dozorčí rada.
  2. Funkční období člena správní rady je pětileté. Člen správní rady může být opětovně jmenován na další funkční období. Členství ve správní radě vzniká jmenováním.
  3. Členem správní rady může být pouze fyzická osoba, která je bezúhonná ve vztahu k účelu ústavu, není vůči ústavu v pracovním poměru a není členem dozorčí rady.
  4. Funkce člena správní rady je čestná a nenáleží za její výkon odměna.
  5. Zakladatel odvolá člena správní rady, který závažně nebo opakovaně porušil zakládací listinu, nebo který porušil zákon způsobem zjevně narušujícím pověst ústavu. Zakladatel je oprávněn odvolat člena správní rady i z jiných důvodů.
  6. Člen správní rady může ze své funkce odstoupit. Tuto skutečnost musí písemně oznámit zakladateli a správní radě, k rukám jejího předsedy, předseda správní rady oznamuje své odstoupení pouze zakladateli. Členství ve správní radě zaniká ke dni uvedenému v písemném oznámení člena správní rady o odstoupení z funkce, nejdříve však den následující po oznámení této skutečnosti poslednímu z adresátů.
  7. Členové správní rady jsou povinni vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení by mohlo způsobit ústavu škodu. V případě pochybností, zda člen správní rady jednal s péčí řádného hospodáře, musí tento člen správní rady prokázat, že s péčí řádného hospodáře jednal. Ti členové správní rady, kteří společným jednáním způsobili ústavu porušením povinností při výkonu své funkce škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně.
  8. Správní rada volí z řad svých členů předsedu na dobu odpovídající jeho funkčnímu období. První předseda správní rady je jmenován zakladatelem.

 

  1. Rozhodování

 

  1. Předseda svolává a řídí zasedání správní rady. Pozvánka na zasedání správní rady může být doručena poštou či elektronicky a musí obsahovat návrh programu zasedání.
  2. Vyžaduje-li to zájem společnosti, svolává mimořádné zasedání správní rady dozorčí rada.
  3. Při rozhodování je hlasovací právo členů správní rady rovné. Při rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedy správní rady. Správní rada je usnášeníschopná, je-li přítomna nadpoloviční většina jejích členů, a k rozhodnutí je třeba souhlasu většiny přítomných členů.
  4. Členové správní rady mohou hlasovat i mimo zasedání správní rady. V takovém případě předseda správní rady odešle návrh rozhodnutí zbývajícím členům, kteří jsou povinni se nejpozději do 7 dnů vyjádřit, zda s návrhem souhlasí či nesouhlasí. Nevyjádří-li se v této lhůtě, má se za to, že nesouhlasí. Návrh rozhodnutí i vyjádření členů správní rady je možné činit písemně nebo emailem. V případě emailové komunikace není nutný elektronický podpis jednajícího.
  5. Ze zasedání správní rady musí být pořízen písemný zápis shrnující závěry ke všem bodům programu a další rozhodnutí správní rady. Zápis vyhotovuje předseda správní rady.

 

 

VI.

Ředitel

 

  1. Ředitel je statutárním orgánem, který ústav zastupuje v právních jednáních a řídí jeho činnost. Řediteli náleží veškerá působnost, která není zakládací listinou nebo zákonem svěřena jinému orgánu.
  2. Ředitelem nemůže být člen správní ani dozorčí rady nebo osoba odsouzená za úmyslný trestný čin.
  3. Funkce ředitele je čestná a nenáleží za její výkon odměna.
  4. Prvním ředitelem ústavu je MUDr. Jiří Košťál, narozený 29. 5. 1956, bytem Kameničky 6, Hlinsko.

 

VII.

Dozorčí rada

 

  1. Dozorčí rada není zřízena.
  2. Bude-li zřízena dozorčí rada, funkce člena dozorčí rady je čestná a nenáleží za její výkon odměna.

 

 

VIII.

Statut

 

Je-li to účelné, vydá správní rada statut ústavu a upraví v něm vnitřní organizaci ústavu a podrobnosti o jeho činnosti.

 

IX.

Výroční zpráva

 

  1. Výroční zpráva ústavu obsahuje mj. významnější údaje o činnosti a hospodaření ústavu a o případných změnách zakládací listiny nebo změnách členství v orgánech ústavu.
  2. Ústav uveřejní výroční zprávu nejpozději do šesti měsíců po skončení účetního období uložením do sbírky listin.

 

 

X.

Zrušení ústavu s likvidací

 

  1. O zrušení ústavu s likvidací a o jmenování a odvolání likvidátora rozhoduje zakladatel.
  2. Likvidátor zpeněží likvidační podstatu v rozsahu nutném pro vyrovnání dluhů ústavu.
  3. Likvidační zůstatek může být převeden pouze na subjekt poskytující paliativní péči. O výběru tohoto subjektu rozhoduje správní rada a při převodu tohoto majetku zastupuje ústav likvidátor.

 

 

XI.

Nezměnitelnost zakládací listiny

 

Zakladatel je oprávněn rozhodnout o jakýchkoliv změnách zakládací listiny s výjimkou článku II. odstavců 1. – 5., článku V., část B. odst. 4. a článku VII.., odst. 2., které není možné změnit ani z této zakládací listiny vyloučit.

Starší výroční zprávy zde

2022

Výroční zpráva (ke stažení zde)

2021

Výroční zpráva (ke stažení zde)

2020

Výroční zpráva (ke stažení zde)

2019

Výroční zpráva (ke stažení zde)

2018

Výroční zpráva (ke stažení zde)

2017

Výroční zpráva (ke stažení zde)
Struktura výnosů (ke stažení zde)
Struktura nákladů (ke stažení zde)

2016

Výroční zpráva (ke stažení zde)
Struktura výnosů (ke stažení zde)
Struktura nákladů (ke stažení zde)

Historie a průběh veřejné sbírky

Od založení sdružení nám bylo jasné, že pro naplnění své vize – postavit a provozovat hospic, se neobejdeme bez darů.

Inspirací k zahájení veřejné sbírky se nám stala návštěva nového kostela, postaveného po roce 1989 ve Zlatých Horách. Ten původní byl v letech komunistické totality zcela zlikvidován. Občanské sdružení, vzniklé za účelem vybudování nového kostela, vyhlásilo tehdy sbírku a skutečně vybrali prostředky na novou stavbu (přibližně 30 mil. Kč, z toho významnou část od dárců v zahraničí).

Z role prosebníka jsme byli zpočátku trochu nesví. Posléze nám došlo, že pravý stav věci je právě opačný. I v době dnešní materiální hojnosti a velkorysé zdravotní péče existuje skupina  nemocných na které není vůbec pamatováno. Lidská práva umírajících jsou v naší zemi porušována, zůstávají bez pomoci, a to v době pro ně nejtěžší. Většina společnosti ani zdravotnické veřejnosti to vůbec nevnímá. Systém změnit nedokážeme, ale připravili jsme promyšlený, profesionálně zpracovaný, finančně průhledný projekt lůžkového hospice i domácí hospicové péče v Pardubickém kraji. Sbírka je nabídkou pro ty, kteří nejsou lhostejní a chtějí pomoci.

Naše sbírka se stala příležitostí k veřejné diskuzi o problematice nevyléčitelně nemocných v našem zdravotním systému a postavení hospicové péče vůbec. Nepřímo byla vlastně i „referendem“, kterým jsme v následujících letech politikům dokládali, že lidé v Pardubickém kraji o hospic v Chrudimi stojí a že my jako členové Smíření máme jejich důvěru. Poprvé jsme tímto způsobem dali o sobě vědět. Vzbudili jsme tehdy velký zájem a dokonce si někteří lidé začali myslet, že hospic už se staví nebo že dokonce už stojí. Různé instituce na podporu veřejné sbírky spontánně organizovaly benefiční akce. V obci Miřetice (u Chrudimi) a okolí se uskutečnila sbírka jako vzpomínka na jejich lékaře a našeho zakládajícího člena MUDr. Jana Mensu, který náhle v květnu 2003 zemřel. Sbírka vynesla postupně 100 tisíc Kč. Další sbírky proběhly např. mezi zaměstnanci Katastrálního úřadu v Chrudimi a Východočeských plynáren v Rosicích u Chrasti. Taneční skupina Ivany Hrochové a hudební společnost Salvátor opakovaně věnovaly vstupné ze svých představení na podporu hospice. Gymnázium v Chrudimi zorganizovalo benefiční koncert s hlavním hostem Prof. Karlem Paukertem z USA. Úřad práce v Chrudimi věnoval Smíření část výtěžku benefiční akce spojené s dražbou obrazů chrudimských výtvarníků. Sbírky proběhly i v mnoha kostelích Pardubického kraje – v katolické farnosti v Chrudimi, Pardubicích, Včelákově a Slatiňanech, v evangelických sborech v Chrudimi, Pardubicích, Hradišti, Heřmanově Městci, v Poličském seniorátu, v Proseči, ve sborech Církve bratrské v Chrudimi a Pardubicích. Přispěly řádové sestry Voršilky, Vincentky, Boromejky a Školské sestry sv. Františka. Z Trhové Kamenice nám věnovali vstupné z výstavy kreseb, našim sponzorem je i Mateřská škola Miřetice a Mateřská škola Svatopluka Čecha v Chrudimi – paní ředitelka Iva Malinová nás systematicky podporuje. Se svým souborem Klíček a Klíčenky, zorganizovala benefiční akci v kostele Církve československé husitské, jejím hostem byla herečka paní Hana Maciuchová. Střední zdravotnická škola v Pardubicích opakovaně přispívá na konto sbírky, pomáhá při organizaci některých benefičních akcí, např. při sbírce pod vánočním stromem v Pardubicích v roce 2004. Výnos sbírky v prvním roce činil přibližně 1 mil. Kč.  V roce 2004 v rámci předvolební kampaně přispěly nemalou částkou i politické strany – sociální demokraté při koncertu v Duhové aréně v Pardubicích a Čtyřkoalice při setkání manželek lídrů této strany s představiteli našeho sdružení. S darem do sbírky osobně přijeli do Chrudimě předseda a místopředseda KDU ČSL Miroslav Kalousek a Roman Linek. Magistrát Pardubic, obce Krouna, Vrcha, Sobětuchy a Bítovany jsou včetně Miřetic prvními sponzory z řad obcí Pardubického kraje. V roce 2004 jsme shromáždili ve sbírce téměř 1,4 mil. Kč. V roce 2005 byl výnos přibližně 460 000Kč. Nebylo snadné oslovovat dárce, když jsme nebyli schopni říct, kdy a jestli vůbec se bude stavět. V roce 2006 přes napětí ohledně státních dotací a přesto, že i my sami jsme pochybovali o stavbě hospice, se sešlo na našem účtu téměř 1,2 mil. Kč. V roce 2007 činil výnos veřejné sbírky celkem 1,26 mil. Kč Kč.

V roce 2008, tzn. po zahájení stavby, jsme samozřejmě hledali cesty k novým sponzorům. Na jedné straně rostoucí stavba byla pádným argumentem pro oslovování firem, nadací i jednotlivých dárců, na druhé straně dezinformace z tisku o tom, kolikrát už jsme dostali dotaci z Ministerstva zdravotnictví, veřejnost utvrzovaly v pravdivosti pomluv, že stavba se neustále naší vinou prodražuje, že se díky hospici členové sdružení „napakovali“ apod. Přesto jsme shromáždili formou finančních příspěvků i věcných darů (postele z Linetu, zdravotnická technika…) přibližně 3,4 mil. Kč. Největší část jsme získali na náš účet v prosinci- celkem 900 000 Kč. V celkové částce je zahrnuta i cena, za kterou od nás VAK a.s. odkoupil venkovní kanalizaci. Rovněž jsme v ní zahrnuli některé slevy na vybavení hospice, které jsme získali od subdodavatelů. O tyto částky byla stavba zlevněna. Žádosti o slevy se staly postupně hlavním obsahem našich žádostí o podporu hospice- od podzimu se i u nás začala projevovat ekonomická krize.

V r. 2009 jsme už téměř nehledali cesty k novým sponzorům – především pro prohlubující se ekonomickou krizi, ale také pro nedostatek času i energie, kterou spolkla vlastní stavba. Někteří dárci přišli bez vyzvání sami. Jinak jsme všude vnímali dopad krize. Na účtu se už jen ojediněle objevovala nová jména. Byly však i výjimky.  Pan Pavel Martínek zorganizoval na své chatě „dobročinnou zahradní slavnost“. Dva koncerty (Dagmar Peckové a Spirituál kvintetu) vynesly přes 120 000 Kč. Nadace Umění doprovázet přispěla částkou 130 000 Kč, nadace Krása pomoci Taťany Kuchařové darovala dalších 100 000 Kč (100 000 Kč darovala už v roce 2008), nadace ČEZU přispěla 100 000 Kč. Významným sponzorem se stala Mlékárna Hlinsko. Návštěva její skromné majitelky Daniely Domáčkové nás velmi potěšila, její dar byl použit k financování skleněné plastiky do meditační místnosti. Ing. Milan Kušta uhradil terénní práce za 300 000 Kč. Elektrárny Opatovice přispěly opět vysokou částkou – od r. 2006 darovaly na hospic téměř 1 mil. Kč a jsou nejvýznamnějším naším sponzorem. Poprvé se k našim sponzorům přidala i banka. Nadace jistota Komerční banky nám darovala 500 000 Kč – za tuto částku jsme zakoupili z Linetu 10 postelí a nočních stolků s kompletním vybavením. Tím se stala největším sponzorem v r. 2009. Dar firmy Mercia – zapůjčení automobilu Roomster za symbolickou 1 Kč, nám byl a je rovněž velkou pomocí. Začátkem června v důsledku třiceti miliónového dluhu, který vznikl díky chybějící přislíbené dotaci MZ ČR, Pardubický kraj vyhlásil „sbírku“ obcí Kraje. Už v prvních dnech se objevili první dárci. Celkem se na podporu hospice přidalo asi 100 obcí, výnos od obcí za celou dobu sbírky (od r. 2003) činil téměř 2,5 mil. Kč. Celkový výnos v r. 2009 (s připočtením věcných darů, úspor vzniklých sponzorskými slevami za nakoupené zboží – např. spotřebiče firmy Whirpool, nábytek firmy TON, ASKO..): 6 mil. Kč.

Na konci r. 2009 jsme byli bez dluhů, podle bankovního účtu téměř „na nule“ stejně jako při založení sdružení.  Stali jsme se však – také díky našim dárcům majiteli lůžkového hospice, důležitého nástroje k realizaci naší vize.

Závěrečná bilance po skončení stavby hospice

„Kompletní “cena projektu lůžkového hospice: 89, 4 mil. Kč. Tuto částku jsme museli zajistit, abychom postavili a vybavili hospic. Předpokládali jsme při založení sdružení, a také jsme o tom hlasitě mluvili např. před politiky, že 75 mil. Kč očekáváme z dotací, 15 mil. Kč budeme muset zajistit sami – svůj slib jsme splnili.

Cena kompletní předprojektové a projektové dokumentace: 2, 3 mil. Kč

Náklady na stavebně technický dozor investora (projekt+stavba): 1 mil. Kč

Výdaje nesouvisející přímo se stavbou: 0,7 mil Kč, tj. 0,8 % z celkové ceny projektu.  Zahrnují především mzdy administrativních pracovníků od založení sdružení do roku 2005 (dál jsme placené zaměstnance neměli), vedení účetnictví, režijní a provozní náklady, bankovní poplatky, náklady na reprezentaci a propagaci. Z tohoto shrnutí je zřejmé, že jsme se snažili šetřit a neplýtvat prostředky, které nám dárci svěřili na stavbu hospice.

Všem, kteří přispěli do veřejné sbírky na stavbu a vybavení  hospice děkujeme!

Sponzoři a dotace z doby stavby hospice

Dotace Pardubického kraje 56 mil. Kč / Dotace Pardubic 5 mil. Kč / Dotace Chrudimi 5 mil. Kč / Dotace MZ ČR 10 mil. Kč

Obce

Anenská Studánka / Běstovice / Borek / Borová / Biskupce / Bítovany / Břehy u Přelouče / Bylany / Bystré u Poličky / Cerekvice / Cotkytle / Červená Voda / Česká Třebová / České Heřmanice / Čistá / Dolní Morava / Dolní Újezd / Dvakačovice / Heřmanův Městec / Hlinsko / Hluboká / Horka (u Chrasti) / Horní Jelení / Hrochův Týnec / Chornice / Chroustovice / Chrudim / Chvaletice / Chýšť / Jenišovice / Jevíčko / Kladruby nad Labem / Klešice / Koclířov / Kočí / Korouhev / Kosořín / Kostelec u Heřmanova Městce / Kostěnice / Králíky / Krouna / Kunětice / Lanškroun / Letohrad / Lichkov / Litomyšl / Lubná / Lukavice / Luková / Makov / Mikroregion Chrudimsko / Mikroregion západně od Chrudimi / Miřetice a okolí / Mladkov / Mladoňovice / Morašice / Morašice u Chrudimi / Moravská Třebová / Orel / Pardubice / Petrovice / Polička / Pravy / Proseč / Prosetín / Předhradí / Přelouč / Přepychy / Pustá Kamenice / Rabštejnská Lhota / Ronov nad Doubravou / Rosice / Řetová / Slatiňany / Sloupnice / Sobětuchy / Sopřeč / Srch / Srnojedy / Suchá Lhota / Staré Hradiště / Svitavy / Šedivec / Tisová / Tisovec / Trhová Kamenice / Trusnov / Tržek / Třebařov / Vápenný Podol / Včelákov / Vejvanovice / Vraclav / Vrbatův Kostelec / Vysočina / Vysoké Mýto / Zájezdec / Zámrsk / Zářecká Lhota / Zderaz / Žichlínek / Žumberk

Firmy

ANO Skřivánek, Slatiňany / ALUKOV HZ, spol. s r.o. / AMACO, s.r.o. / Apotex, s.r.o. / ASKO / Eli Lilly / Europharm, a.s. / FBC VELVET, s.r.o. / Ekomonitor, s.r.o. / ERA-PACK Chrudim / Ethic HR, s.r.o., Pardubice / Famos, v.o.s. / Foxconn / GlaxoSmithKline / HARTL drtiče + třídiče, s.r.o. / HEJKAL Martin, s.r.o. / Hexanel, s.r.o. / Infopharm, a.s. / Interchemia, s.r.o. / International Power Opatovice, a.s. / Janssen – Cilag / Jednota Hlinsko / JTECT – sbírka zaměstnanců / Krka ČR, s.r.o. / LEVAPO, s.r.o., Holice / Lundbeck, s.r.o. / Medicom Internacoinal, s.r.o. / Medochemie / Medopharm, s.r.o. / Mercia Chrudim / Menke-Janzen. HR Part / Městské lesy Chrudim, s.r.o. / Metal Engineering, spol. s r.o., Chrudim / Mlékárna Hlinsko, s.r.o. / Monteco / Organon, s.r.o. / Pozitron / PARAMO, a.s. / Pears Health Cyber. S / Pharma Avalanche, s.r.o. / Plaster, spol. s r.o. / První zemědělská, a.s., Tuněchody / Rathiopharm CZ, s.r.o. / Restaurant U rozmarného anděla / Sandoz, s.r.o. / Sdružení lékařů polikliniky I, Chrudim / Selgen, a.s / Stavební bytové družstvo Chrudim / SYNTHESIA, a.s., Pardubice, Semtín / Richter Gedeon RT. / TEVA Pharmaceuticals / TON, a.s. / Torrex Pharma, s.r.o. / UCB Pharma / VCES, a.s. / Vesna a.s. / Viktorstav, s.r.o. / Vodní zdroje Chrudim, s.r.o. / Vodovody a kanalizace Chrudim, a.s. / Vydavatelství Mlejnková Marie, Mgr. / Východočeské plynárenské strojírny, Rosice u Chrasti – sbírka zaměstnanců / Whirpool CR, spol. s r.o. / Wyeth Whitehall Czech, s.r.o. / Zentiva

Hudební společnosti a hudebníci

Spirituál kvintet / Pavel Dobeš / Dagmar Pecková / Kuřátka Chrudim / Hudební společnost Salvator Chrudim / Karel Paukert / Pěvecký soubor Klíček při MŠ Sv. Čecha / Taneční skupina Flek

Nadace

Nadace KB, a.s. Jistota / Nadace ČEZ / Nadace Život 90 / Nadace Taťány Kuchařové Krása pomoci / Nadace Výbor dobré vůle Olgy Havlové / Nadace Charty 77 / Konto bariéry / Nadace Umění doprovázet / Nadace Dobré dílo Karla Boromejského / Fórum dárců

Církve, úřady, školy, politické strany a jiní

Evangelické sbory v Chrudimi, Pardubicích, Hlinsku, Hradišti, Proseči, Poličce / Církev bratrská – Chrudim, Pardubice / Sbor Církve československé husitské v Chrudimi a Hlinsku / Římskokatolické farnosti v Chrudimi, Pardubicích, Chocni, Sezemicích , Včelákově, na Starém Brně / Kollekte evangelische Hochschule für soziale Arbeit Dresden / Školské sestry a sestry sv. Kříže řádu sv. Františka / Řádové sestry sv. Vincenta / Řádové sestry sv. Voršily, Jiřetín / CŽM Vesmír Deštné v Orlických horách / Katastrální úřad v Chrudimi / Úřad práce Chrudim / MŠ Miřetice / Gymnázium Josefa Ressela v Chrudimi / SZŠ Pardubice / Zvláštní škola v Chrudimi / Výstava dětských kreseb v Trhové Kamenici / SRPŠ při MŠ Svatopluka Čecha / Český červený kříž Chrudim / Sdružení dobrovolných hasičů Chrudim / Stavební bytové družstvo Chrudim / Dům techniky Pardubice / Koalice pro Pardubický kraj / ČSSD

Jmenovití dárci

Abramowiczová Vladimíra / Alinčová Jarmila / Ascherlová Věra / Bakešová Marie / Bakešová Zdeňka / Balíková Ivana / Bartoš Milan / Bartošek Jan / Bartošková D., JUDr. / Beranovi R. a B. / Bielová Hana / Blažek Jan, Ing. ml. / Blažek Libor / Bobková Naďa, MUDr. / Bohovicová Lidmila / B. a B. Bašteckých / Bořil Jiří / Boučková Anna / Brendl František / Brotánek Jaroslav / Břenová Zdena / Burgetová Ivana / Burkoňová Stanislava / Celundová Taťána / Cimburek Josef, MUDr. / Čáslavka Jiří / Čáslavská Jaroslava / Čermáková Hana / Černý Petr / Červinka Otakar / Diewoková Vlasta / Dittrich Zdeněk / Dobrovolný Jan / Doležalová Marie / Domáčková Daniela / Dorničák Jaroslav / Dosoudilová Jitka / Dostál Martin / Dostál Tomáš, MUDr. / Dostálová Lucie, MUDr. / Dostálová Zuzana / Drahokoupil Josef, Ing. / Drahokoupilová A., MUDr. / Drncová Ludmila / Exnar Jan, akad. malíř / Faulhamer Ivan / Ferjenčík Miloš, Ing. / Fikejz Josef / Fišerová Magda, Mgr. / Floriánová Vlasta / Foršt Vladimír / Gaylas Jaromír / Glogarová Marie / Gregor Ivan / Hájek Stanislav / Hájková Hana / Hájková Jitka / Hajníková Lenka / Halamková Anna, Ing. / Hamerníková Michaela / Hanč Petr / Havlíková Marie / Hladká Hana / Hojda Ladislav / Holubová Eva / Honzíčková Stanislava / Horáková Hana, JUDr. / Houser Vladimír / Hrabaňová Kateřina / Hrochová Ivana, PhDr. / Hrstka Bohuslav / Hyksová Marie / Chaloupka Jiří, PhDr. / Chmelová Ilona / Chocová Jiřina, MUDr. / Chour Jaroslav / Chroustovský Jaroslav / Chvalová Renata / Chvojková Marcela / Chvojková Táňa / Čechová Zuzana, Ing. / Jablonská Jitka / Jahelková Jaroslava / Janáková Iva / Jandíková Eliška / Jehličková Marie / Jeřábek Josef / Ježková Marie / Jirkovská Martina / Junek Petr / Kadavý Alexander / Kalenda František Ing. / Kalina Aleš, Mgr. / Kalousek Miroslav, Ing. / Kárníková Růženka / Kašpar Radomil / Keršlagerová Zdena / Kettner Petr, Ing. / Klement Josef / Klímová Kateřina / Klos Josef / Klosová Marie, Bernartice / Klosová Marie, Olomouc / Kneifel René / Knotková Lída / Kočí Zdeňka, Ing. / Kočová Marie / Kohout Jiří, Ing. / Kolář Michal / Kolařík Jiří / Kolmanová Petra / Komárková Jana / Kopecký Bohuslav / Koreček František / Kornoušek Bohuslav / Kořínek Jaroslav / Koučková Slavomíra, Ing. / Kovařík Štěpán, MUDr. / Kozák Jan / Kožíšková Miloslava, Mgr. / Krejčí Eva / Krušinová Zdeňka / Krýsa Jan, Mgr. / Křepela Josef, MUDr. / Kubešová Markéta, MUDr. / Kudláček František / Kudláčková Marta / Kuličková Dana / Kušta Milan Ing. / Kvapil Petr / Kvapilová Jarmila / Kyselová Marcela / Kyselová Marie / Lacina Jiří, MVDr. / Laža Lubomír / Leszkowova Milada / Lešanovská Renata / Levinská Pavla / Liedermanová Ivana, Mgr. / Lichtenberg Miloslav / Línek Roman, Ing / Linhartová Jaroslava, MUDr. / Línková Šárka, JUDr. / Loumanová Zdena / Luptáková Hana, Ing. / Macela Miloslav, Mgr. / Makar Alexander / Malá Jana, MUDr. / Málek Roman / Malinová Iva / Mannová Věra / Manželé Petr a Miroslava Doležalovi / Marešová Milada / Marková Jana / Marková Jaroslava / Martínek Cyril, Mgr. / Martínek Pavel / Matějková Blanka / Mejzlíková Milena, MUDr. / Vančura Pavel, Mgr. / Michálek Ladislav / Michková Věra / Minařík Miloš / Mísař Miloš / Modráčková Ivana, Mgr. / Mokřížová Štěpánka / MUDr. Jindra Milan / MUDr. Kánský Jaromír / MUDr. Molnár Vladimír / Mudroch Kamil / Nadrchalová Růžena / Návratová Jiřina / Němec Václa, Ing. / Nouzovská Iva / Nováková Doubravka, JUDr. / Novotná Helena, MUDr. / Novotná Ivana / Novotná Marie, MUDr. / Novotný Miroslav / Nunvar Zdeněk / Olexa Radek, Ing. / Palečková Irena / Páleníček Alois, MUDr. / Paukert Karel, Prof. (USA) / Paulus Miroslav / Paulusová Helena / Pávová Zlatuše / Pecková Dagmar / Pecháčkovi S. a L. / Pilař Radek / Pírková Dita / Písařová Jana / Písařová Libuše / Plavec Josef / Plavec Tomáš, JUDr. / Poddaná Jana / Pokorná Milada / Popelka Bohumil / Poznerová Marta / Proroková Alena / Prvý František / Radovnický Jaroslav / Rainbergová Eva / Rejentová Eva / Rešovská Markéta / Reterová Radka / Ročeň Josef, Bc. / Ročňová Marie / Rodina Pecenových z Pardubic / Rodina Pochobradských z Rabštejsnké Lhoty / Rodina Václava a Marie Maixnerových / Roztočil Aleš / Rudolf Rudolf / Růžičková Marcela / Rýdlová Eva, MUDr. / Rychlá Jana / Řehořová Květuše / Řezníček Petr, Mgr. / Schmidt Roman, Ing. / Slivková Jarmila / Smetana Jaroslav, MUDr. / Smolková Daniela, MUDr. / Sodomková Ivana, Mgr. / Srdínková Petra / Stránský Luboš / Strouhal Ondřej, Ing. / Strouhalová Marie / Střídová Jaroslava / Stříteská Věra / Svatoň Tomáš, Ing. Suastika Njoman, MUDr. / Suastiková Marie, MUDr. / Svoboda Jan / Šafránek Jaroslav / Šediváková Věra / Šimáčková Marie / Škorpík Ladislav / Štěpánek Zdeněk / Štrobl Luboš, MUDr. / Šupichová Milena / Šupíková Ludmila / Švábová Miloslava, MUDr. / Švihlíková Alena, MUDr. / Tefrová Danuše, MUDr. / Toušková Věra / Trachtujec Jiří / Truhlář Josef / Tuhá Helena, PhDr. / Tušicová Radka / Týle Martin / Uhlíř Petr / Ulrichová Lenka / Urválková Lucie / Valeš Petr, MUDr. / Vališ Svatobor, JUDr. / Vápeníková Eva / Vašková Jaroslava / Večeřová Hana, Mgr. / Venzarová Božena / Vichr Jan, Bc. / Vichrová Zdena, Ing. / Vik Bohuslav, Mgr. / Viková Alena / Vinopalová Alena / Víšková Věra / Vlašicová Eliška / Vohradník Karel / Vojáčková Anna / Vojtíšek Miloš Ing. / Volejníková Marie / Vondráčková K., MUDr. / Vondřejcová Jitka / Voříšková Zdena, MUDr. / Zahálková Lenka, PharmDr. / Zelenka Pavel / Zelinková Markéta Ing. / Zeman Václav / Zemanová Marie / Zítková Jaroslava / Zuzková Jaruška / Zvárová Marie / Žďárská Jaroslava / Ždímalová Věra, MUDr. / Žídek Tomáš / Živná Míla / Další stovky dárců, kteří jednotlivě přispěli do sbírky, je anonymních.

Sponzoři po zahájení provozu : 2010-2013

Fyzické osoby

Albrechtová Milena/Balková Eva/Ballová Věra, MUDr./Bartoň Jiří/Bartoníčková Alena/Bečka Ondřej/Beránek Edvard, Mgr./Blažek Jiří/Bohuňková Marta/Borská Eva/Břehovský Rudolf/Burdová Dagmar s rodinou/Černovská Marta/Čížková Lenka/Dašková Eva/Doležal Zdeněk/Doležalová/Domáčkovi Daniela a Milan/Domkář Pavel/Donátovi/Dostálová/Ďoubalovi/Doubek Petr/Doubková Kristýna/Doubková Pavla/Doubková Zdeňka/Drašnarovi/Drncová Ludmila/Dvořáček Vladimír/Fajman Tomáš/Fajmanovi Jiřina a David/Ferjenčík Miloš, Ing./Fleiberk Pavel/Friedrich Martin/Friedrichová Pavla, Ing./Frydrych Jiří/Havránková Ivana/Hlavsa Milan/Hloušek Vilém/Hnátová J./Horáčková Květa/Horák Jiří/Hošková Stanislava/Housková Alžběta/Hrabaňová Zora, Ing./Hroch Jiří/Hrozek Jiří, Ing./Hrstková Věra/Janda/Janečková Marie/Jánoš Milan/Jeřábková Marie/Jirásková Jaroslava/Kadlčíková Eva/Kalvachová Marie/Kalvoda Stanislav/Kares Zdeněk/Koblížková/Koděrová Blanka/Kohout Miroslav/Kolář Michal, Ing./Kolářová Marie/Komárková Ilona/Konývková Ivanka/Kopecká Míla/Kopecký Bohumil/Kosek Jiří, Ing./Košňárová Marie/Král Jan/Kratochvílovi/Kubelka René/Kubištová Vlasta/Kuršová Jarmila/Kyselová Marie/Lejhancovi/Lellková Šárka, Mgr./Levinská Pavla/Línek Roman, Ing./Línková Šárka, JUDr./Ludvíková Martina/Lukšíková Kateřina/Macháčková Olga, Ing./MUDr. Kudelka Jaroslav s manželkou/Marková Marie/Mazura Karel/Mazurová Libuše/Meduna Jaroslav/Medunovi Jitka a Tomáš/Mikešová Hana/Mikošková Dana/Minařík Pavel/Mokřížová Štěpánka/Moravec/Morávková/Müller Karel/Nádvorníková Věra/Němcová Naďa/Němečkovi/Novák Stanislav/Novák Tomáš/Nováková Doubravka, JUDr./Nováková Marie/Novotná Marta/Novotný Vojtěch/Oplíštil Zbyněk/Osmík Václav/Páleníček Alois, MUDr./Panýrková Božena/Pavelka/Pechová Věra/Pelantová Zdenka/Petera V., Ing., CSc./Pírková Dita/Písař Jiří/Podrápský/Podzemská Marie/Poláček Jaroslav/Pospíšilová Anna/Rücker Martin/Rückerová Lenka/Sáva Jiří/Sedlák Josef, Ing./Siegelová Věra/Sládková Naděžda, MUDr./Slavíková Alena, MUDr./Smeták Vladislav/Smíšek Miloš/Smíšková Ladislava/Sobotková Ludmila/Steinerová Romana/Stejskal Jan, Mgr./Suastika Njoman, MUDr./Šebelová Jana/Ševčík O./Ševeček Karel, Ing./Šimíček Vojtěch, JUDr./Šinkora/Šípková Alena/Šípková Helena/Školník Stanislav/Šlapáková Naděžda, Ing./Šmejkalová Renáta/Šponer Petr/Štisová Ludmila/Švihlíková-Slavíková Alena, MUDr./Teplý Pavel/Tomín Miloš/Tomšová Hedvika/Tomšů Petr/Tvarohová Božena/Urbanová Marie/Vavrušková Libuše/Veselá/Vichrovi-Bc. Jan a Ing. Zdeňka/Vinkler Pavel/Vlasák Tomáš/Vondráčková, MUDr./Vopršal Petr, Ing./Voříšková Zdeňka, MUDr./Vrabec Karel/Vrbová Jana/Výborný Miloslav, JUDr./Zábrana František/Zahradníková/Zámišovi/Zoubková Renata, Ing./Ždímalová/Žebráková Taťána, MUDr.

Právnické osoby

ACTAVIS CZ a.s. Praha/ AH Bohemia – Pardubice/AMAKO spol. s.r.o./APOTEX, s.r.o./AUTOTRANS Doležal s.r.o. Chrudim/AZOP s.r.o./BATTERY CENTER s.r.o., Hutlovi/BRAMED s.r.o. – MUDr. Brabec Karel/ČSOB/EOP Elektrárna Opratovice/EUROPHARM a.s./GENERICON s.r.o. Praha/INTERCHEMIA Praha/INTERPHARMAC/JARÝ s.r.o./JOŠT IMPORT s.r.o./JS PARTNER s.r.o./KLENOTY BALCAR/Lékárna BENU ČR a.s. Praha/MEDICOM INTERNATIONAL s.r.o/Městské lesy Chrudim/Mlékárna Hlinsko, s.r.o./Mlýn Janderov s.r.o. Chrudim/Obec Bukovka/Obec Kostěnice/Obec Kočí/PREVENCE – sdružení, Ing. Turek/Radiodiagnostika Chrudim, MUDR. Hranický Pavel/Farnost římskokatolická – Seč/SNCH TRADE CZ/SRPDŠ při SpZŠ Chrudim/

Mnoho dárců i z tohoto období je anonymních  nebo si nepřeje být zveřejněno.

Aktuální situace

Aktuální situace – leden 2023

 

Početný zástup našich dárců se rozrůstá. Umožňuje nám realizovat naši vizi: zlepšovat podmínky pro nemocné v závěru života. Jména sponzorů i další informace o těch, kdo nás podporují, od roku 2014 průběžně zveřejňujeme ve výročních zprávách. V posledních letech jsme od dárců získali každoročně přes 2 mil. Kč (včetně věcných darů).

Všechny dary od zahájení provozu jsme směřovali k financování výstavby rezidenčního hospice ve Štěpánkově ulici.

Příspěvky přijímáme na účet KB 43-8821390217/0100 nebo na účet ČSOB 313768184/0300. Pro potvrzení o přijetí daru se prosím obracejte na naši asistentku paní Zdeňku Střížkovou.

Všem našim příznivcům děkujeme!

Naší pacienti jsou nejen vážně nemocní, ale stojí doslova na prahu smrti. To je situace, kterou si lze jen stěží představit. Máme-li jim pomoci, musíme být nejen dobrými zdravotníky, ale je potřeba zorientovat se v této závažné existenciální situaci. Na otázky, které si klademe, hledá lidstvo odpověď od nepaměti. Hledáme ji i my. Náš hospic je postaven na křesťanských základech. Na prvním místě jsou nám proto inspirací příběhy z Bible, zvláště novozákonní příklady konkrétních velkorysých Ježíšových postojů k trpícímu člověku. Nejednu odpověď nám dali sami nemocní. Jejich příběhy a příklady zůstávají v našich myslích i srdcích, postupně však upadnou v zapomnění. Proto si přejeme, aby alespoň autoři, kteří nám dali odpověď, a knihy, které se staly naší inspirací a myšlenkovým základem, nebyly zapomenuty.

Jan Čep

Jan Čep… „Je víc než pravděpodobné, že Čepovo dílo bude mít u čtenářů trochu smůlu. Číst Čepovy texty totiž mimo jiné znamená vyhradit si na ně nejednu „chvíli pozorného ticha“, ztišit se nad křehkostí autorova jazyka a obrazů. Kolik z nás je k tomu dnes ochotno?“… (MF dnes, 1998, Dana Pacáková).

Obava literární kritičky je na místě. Čepovy knížky vyžadují soustředění, ale nejen to. Mnohé odradí i témata v díle Jana Čepa – mezi jinými téma umírání. Způsob, jakým tento „básník smrti“ podává zprávu o prožívání a potřebách člověka v blízkosti smrti, je zcela ojedinělý. Čep se vymyká autorům, kteří jsou obvykle citováni v hospicovém prostředí. Jako by psal z vlastní zkušenosti. Pro nás, kteří se v Hospici Chrudim denně setkáváme s utrpením a smrtí, se právě proto dílo Jana Čepa stalo důležitým inspiračním zdrojem.

Jan ČepJan ČepJan ČepJan Čep

„Nešťastný a trpící člověk očekává od svého bližního, který mu nemůže pomoci jinak než slovy, aby byl schopen, nebo aby se alespoň pokusil potěžkat a zvážit tíhu břemen, které nese…“ Z eseje Svět lidský a nelidský [ukazka-1]

Dílo Jana Čepa  ( narozen 31. 12. 1902 v Myslechovicích u Litovle, zemřel  25. 1. 1974 v Paříži) je silně poznamenáno rodným krajem a prostředím početné venkovské rodiny s katolickou tradicí, v níž vyrůstal a v níž se mimo jiné často setkával se smrtí. Křesťanství bylo odjakživa jeho základním životním východiskem. Velký vliv na Čepovo dílo měly i obě světové války, komunistický převrat a následný doživotní nucený exil. Emigroval v srpnu 1948 – většinu času až do své smrti v r. 1974 prožil ve Francii. Vlastní životopis z let 1960 – 1965 s názvem Sestra úzkost – zlomky autobiografického eseje (krátce po jeho napsání vážně onemocněl) nejlépe vystihuje osobnost Jana Čepa.

„Teď stojím před sebou takový, jaký jsem, jak mě vytvořil čas po mé vůli, se všemi svými mezerami, se vší svou prázdnotou, se vším, co znetvořuje mou tvář. Doba „později“ a „ještě ne“ definitivně minula. Zbývá mi poslední naděje, poslední šance: pokusit se udělat něco v poslední chvíli i se svými chybami, nedostatky a zradami. Použít své děravé a bláhové minulosti jako látky, jež by se dala oživit dopředu i dozadu.“ Dál viz.  [ukazka-2]

Podle Bedřicha Fučíka, jednoho z nejbližších přátel a největších znalců díla Jana Čepa „tento básník smrti, je zároveň básník okouzleně bolestného úžasu z tohoto světa a zrazeného duchovního poslání člověka.“ Čepovi lidé jsou „odcizeni“ sami v sobě tragickou, ale až příliš lidskou nepozorností k životu. Opuštěni a bezradní proto, že se nedovedou vyrovnat s pomíjivou drahocenností života.

Ve své autobiografii Čep píše: „Vkládal jsem do osudu a do zkušenosti postav, které jsem si vymýšlel ve svých povídkách a které je žily místo mne, otázky, které jsem si kladl dříve, než přijdu na řadu sám.“ Typickou situací, kterou místo Čepa „žily“ jeho postavy, bylo umírání. Viz.  [ukazka-3]  – úryvky z jediného Čepova románu Hranice stínu.

Četba Čepova díla však přes častou tragičnost postav není depresivní. Díky hluboké křesťanské víře je schopen mít naději i v „beznadějných“ situacích, a díky této naději nalézt i pro postavy svých děl smysl za všech okolností. Současně však nemá slitování s mravní i duchovní bídou svých postav, vede je nejkratší, velmi strmou cestou, obnažuje je až do kosti v jejich slabosti, nerozhodnosti. Jeho soud je přísný a důsledný, až mrazí… (Bedřich Fučík). Čep nesoudí člověka, soudí jeho činy, jeho hřích. I v Tváři pod pavučinou – viz.  [ukazka-4] je tento postoj zřetelně vyjádřen.

Formou samomluvy nebo deníku Čepovy postavy často bilancují. S hlubokou sebereflexí analyzují svůj život způsobem, za který by se nemuseli stydět ani přední psychologové. Viz.  [ukazka-5]  – úryvky z povídek Letnice, Polní tráva, Ponocný, Zápisky Jiljího Klena.

V letech exilu už beletrii téměř nebyl schopen psát. O to víc se soustředil na úvahy a eseje, které přednášel v letech svého působení v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Jejich prostřednictvím “se pokoušel udržet kontinuitu svobodného myšlení o základních otázkách lidské existence, násilně přerušenou v r. 1948. Snažil se tímto způsobem pomáhat posluchačům ve své vlasti, aby v totalitním režimu vlády komunistů neztratili smysl pro duchovní skutečnosti “ (z doslovu Mojmíra Trávníčka k Samomluvám a rozhovorům – 5. svazku Sebraných spisů z r. 1997). Projevil se zde jako vášnivý odpůrce komunismu. Jeho analýza teorie i praxe marxismu je vyjímečná obsahem i naléhavostí. Obracel se v nich i ke konkrétním lidem – přátelům, které nemohl jmenovat, v zemi, kterou musel opustit, k lidem odsouzeným v politických procesech po r. 1948 k dlouholetému věznění. „Mohl být nepřesný nebo se dokonce mýlit v oné oblasti, jíž se ostatně úzkostlivě vyhýbal, tj. v odhadu politického, ekonomického a sociálního vývoje. Naproti tomu byly mu však vždy jasné morální a duchovní základy i úběžníky historie i lidského života, a nemýlila se jeho úzkost o  člověka, (…) úzkost z osudového člověkova rozdvojení, vůči němuž se – programově k tomu po léta vychováváni – stáváme lhostejnými nebo je pokrytecky popíráme“. (Mojmír Trávníček).

„Jsme přesvědčeni, že komunisté překročili to, co nazývali staří věčnými zákony. A že duchovní vesmír člověkův se na ně zřítí právě tak, jako by se zřítila hvězdná obloha na toho, kdo by se ji pokusil vyšinout z její hvězdné dráhy.“ Dál viz. úryvky z eseje Břímě našeho času a Svět lidský a nelidský   [ukazka-6]).

I ve svých meditativních esejích z doby exilu se projevil jako hluboký znalec lidského nitra.

Jako křesťan se v exilu pokoušel odhalit a překonat – řečeno slovy Karla Komárka – tragické nedorozumění křesťanství se světem. V tom je samo ostří jeho díla a typický znak jeho osobnosti.

 

Jiří Mrkvička

 

Jiří Mrkvička: Knížka o radosti

Koncem roku 2013 jsme vlastním nákladem vydali Knížku o radosti autora Jiřího Mrkvičky, významného českého psychologa, který v Chrudimi prožil většinu života. Obsahuje deset „rozprav“ o osobnostním zrání, o hodnotách, o svědomí, o významu setkání, o životní cestě a křižovatkách na ní. O způsobech, jak se vyrovnávat s překážkami a krizemi. Jiří Mrkvička je schopen vnést do všech těchto úvah nevídané světlo. Radost je tak nejen explicitním tématem některých kapitol knížky. Radost lze prožít při jejím čtení také proto, že můžeme skrze její slova obnovit (nebo znovu obnovit) svou důvěru v život, v jeho smysl, v možnost stát se „autory“ svého životního příběhu. Ve zmatku hodnot a přemíře informací, kterým jsme obklopeni podobně jako v r. 1984, kdy byla Knížka o radosti poprvé vydána, je snadné přeslechnout tichý naléhavý apel Jiřího Mrkvičky a jeho nadčasové úvahy a výzvy by tak mohly upadnout v zapomnění. Upozorňuje nejen na hodnoty podstatné pro rozvoj zdravé osobnosti, ale i na problémy společnosti jako celku, problémy, které nelze odkazovat dalším generacím a které jsou zásadní i pro dobrou hospicovou péči. Proto jsme Knížku o radosti znovu vydali.

Jiří Mrkvička se po léta věnoval především dětským pacientům a jejich rodinám. Hodně přednášel a publikoval, podle profesora Zdeňka Matějčka se jeho generace dětských psychologů od Jiřího Mrkvičky učila a čerpala z jeho myšlenek a názorů. A vážila si v politicky těžkých dobách jeho nesmlouvavého uvažování o hodnotách a smyslu odborné práce i občanských postojů. V roce 1998 vydala Univerzita Karlova ke svému 650.výročí v angličtině reprezentativní publikaci Psychologické myšlení a společnost. Zahrnuje připomenutí prací dvaceti myslitelů spojených s Univerzitou Karlovou. Od Tomáše Štítného a Jana Husa, přes J.Evangelistu Purkyně, T.G.Masaryka, Eduarda Beneše až po psychology Josefa Stavěla, Vladimíra Tardyho a Zdeňka Matějčka a Jiřího Mrkvičku. Kniha končí právě úryvkem z jeho Knížky o radosti.

Antonín Šimek z psychiatrického oddělení v Pardubicích o něm napsal: Jiří Mrkvička propojil celoživotní svou práci s pacienty a klienty s originální filozofickou erudicí a hluboce etickým pohledem, který vytyčuje naši orientaci ve chvílích bloudění, uspěchané touhy po úspěchu a zmatku hodnot. Nepatřil ani programově nechtěl patřit k hvězdám našeho osvětově mediálního nebe. Bylo mu vlastní přemýšlet, studovat a pracovat v ústraní univerzitních kateder. Po jeho odchodu 25.12.2003 po něm zůstalo v paměti několik publikací. Především jeho Knížka o radosti, která v první polovině temných osmdesátých let osvítila nejen psychology, pedagogy i filozofy, ale i širokou veřejnost..

Z úcty k obsahu i autorovi je provedena v reprezentativní podobě s novými ilustracemi akademického malíře Jana Exnara, mnohaletého příznivce našeho hospice. Knihu je možné zakoupit přímo v hospici, cena 600,-Kč. Rádi ji zašleme poštou, je možné ji objednat přes naši emailovou adresu.

Více o osobnostním růstu v pojetí PhDr.Jiřího Mrkvičky najdete zde: [ukazka-1]

Gross-Kuschel

Gross-Kuschel : Bůh a zlo

V nakladatelství Vyšehrad vyšla v r. 2005 kniha německých autorů z katolické teologické fakulty v Tubingen, dílo starozákonního teologa Waltera Grosse a systematického teologa a literárního vědce Karla-Josefa Kuschela „Bůh a zlo“. Z předmluvy uvádíme. „Teorie a praxe, teologie a zkušenost jsou právě při zvládání utrpení na sebe odkázány a musejí se navzájem prolínat. Teoretizování bez zkušenosti je jen prázdná sláma, zkušenost bez teoretické myšlenkové práce je slepá. Proto nám jde v této knize o to, aby se teologie při pohledu na problematiku zla zaměřila na svou nejvlastnější věc: na radikální konfrontaci s Bohem samým tváří v tvář nezměrným zkušenostem člověka s dějinami a stvořením.“ Kniha podle vlastních slov autorů chce být „přiměřenou řečí o Bohu“. O Bohu, o kterém „bezpočet lidí přestalo vůbec mluvit tváří v tvář nepopsatelnému zlu, v němž v našem světě vůbec dochází. Jejich naděje, že zlo má nějaký smysl, se až příliš zklamaly.“ Autoři vycházejí ze tří starozákonních textů (Izajáš 6, Izajáš 45 a žalm 88), které „zdůrazňují boží odpovědnost za zlo a v nichž se každý svým způsobem obrací na Boha samého s provokativní otázkou: Co je to za Boha, který ..tvoří temnotu a zkázu a který nechává trpět nevinné?“ A dál autoři „ propůjčují hlas lidským pochybnostem o Bohu“, tak jak zaznívá v dílech moderních spisovatelů (Reinhold Schneider, Wolfgang Hildesheimer, Elie Wiesel,Hartmut Lange), kteří se „tváří v tvář nezměrným záhadám stvoření nezdráhají mluvit nejen o boží odpovědnosti, nýbrž dokonce o boží vině, a tím vyhrocují teologickou provokativnost.“ Tímto způsobem chce kniha Bůh a zlo ukázat na „pozoruhodnou konvergenci starozákonních a moderních literárních textů, konvergenci mezi radikálně teocentrickou a žalující řečí o zlu ve Starém zákoně i radikálně na zkušenosti založenou protestující řečí o utrpení v moderních literárních textech. .Starozákonní i literární svědectví jsou si blízká jak zkušeností, že skutečnost je záhadná, tak svým odporem proti zbožnému zneškodňování a integraci zla.“
Utrpení a zlo je trvalou záhadou stvoření a tak ani uvedené dílo není s to tuto záhadu rozřešit. Je ale schopno probudit v čtenáři víru, že „Bůh sám ve svůj den se tváří v tvář všemu zlu ospravedlní“ a že stvoření navzdory všemu zlu je dobré. Že Bůh „ setře každou slzu z očí …a smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“(Zj 21.4). A bez takové víry se žádný, kdo chce mírnit utrpení umírajících v hospicích i jinde, prostě neobejde…

Karen Horneyová

Karen Horneyová: Neuróza a lidský růst

Mezi autory, kteří reflektují duševní a duchovní stav umírajícího člověka, bývá nejčastěji citován Viktor Emanuel Frankl. Jeho výroky o „zbytku svobody vůči nemoci, který zbývá člověku jako takovému a ještě také jako nemocnému ve všech situacích a v každém okamžiku až do okamžiku posledního“ jsou všeobecně známé. Vlastní Franklova zkušenost s koncentračním táborem činí zcela autentickým sdělení: „Člověk je koneckonců bytostí, která vynalezla plynové komory v Osvětimi. Je však také bytostí, která do nich vstupovala vzpřímeně, s modlitbou Páně nebo Š´ma Jisrael na rtech.“

Jak se stát tím, kdo tváří v tvář smrti zůstane „vzpřímený a s modlitbou na rtech“, koho břímě loučení se životem nepoloží, kdo naopak promění poslední dny svého života v poslední dar svým blízkým příkladem vyrovnaného přijetí smrti? Na tyto otázky podle našeho názoru podává vyčerpávající odpověď autorka, která nebývá v této souvislosti citována a zůstává i jinak stranou zájmu naší odborné veřejnosti. Její kniha Neuróza a lidský růst vyšla v nakladatelství Triton v druhém českém vydání rovněž před rokem. Jde o původem německou lékařku a psychoanalytičku Karen Horneyovou. Neuróza a lidský růst je vrcholné dílo Karen Horneyové. Vzniklo nedlouho před začátkem její nevyléčitelné nemoci v polovině 20. století. Neuróza v jejím pojetí je charakteropathií, poruchou vývoje osobnosti, vývoje, který má v důsledku vrozených jedinečných lidských možností správně směřovat ke zralosti. S respektem (na rozdíl od většiny psychoanalytiků) přistupuje k té dimenzi osobnosti člověka, kterou psychiatrie není s to obsáhnout a která hraje významnou roli právě v závěru života, tj. k duchovnímu rozměru člověka. V centru její pozornosti je ale „zlo neurózy“. Zlo ve své podstatě nezaviněné, nevědomé, zlo, které lidé snášejí a které je zdrojem utrpení. Zlo, které se ale současně stává příčinou skutečných lidských hříchů a je na začátku mnoha malých i velkých lidských tragédií. Horneyová analyzuje neurotický proces neúprosně, až do nejmenších detailů. Východiskem její analýzy i terapie je zlo neurózy odhalit a vymýtit. Nikde není ani zmínka o možnosti integrace zla neurózy, se kterou počítají mnohé známější a zvláště v křesťanských kruzích uznávané psychoterapeutické směry. „Je to depresivní čtení“, sdělil jeden čtenář, „ škoda, že se mi Horneyová nedostala do ruky dřív, teď po padesátce už těžko na sobě něco změním“. O to právě jde: mít ještě aspoň kousek života před sebou, abychom mohli dát do pořádku to, co jsme neurotickým vývojem způsobili nebo zanedbali. Nejednou totiž až tváří v tvář smrti jsme ochotni a schopni připustit iluzorní povahu svých neurotických přání a představ, která rozhodovala o našem vztahu k sobě i k druhým po celý život. Nejednou až v konfrontaci s nevyléčitelnou nemocí najdeme odvahu vzdát se zla své neurózy, smířit se se sebou, s druhými, i s Bohem. To, co v dobrých dobách odkládáme a nebo k čemu je jinak třeba dlouhého času (a v případě psychoanalýzy stovek hodin v psychoterapeutické ordinaci), to se v čase bilancování na konci života může odehrát až neuvěřitelně rychle. Jsou-li k tomu příhodné podmínky – takové, jaké se snaží lidé v hospicové péči vytvořit. Horneyová přesvědčivým způsobem dokládá, že důsledkem odstranění neurózy a návratu ke zdravému růstu je také schopnost jednat svobodně, kompetentně, být pánem situace, jednat v souladu se svým srdcem. A to jsou přesně ty charakteristiky, které umožňují přijmout v závěru života blízkost smrti „vzpřímeně “ a v případě věřícího člověka i „s modlitbou na rtech“.

Irvin D. Yalom

Irvin D. Yalom – Existenciální psychoterapie

„Má-li existovat nějaká cesta k lepšímu, pak vyžaduje přímý pohled na to nejhorší.“ Tento citát Thomase Hardyho je výstižným vyjádřením skutečnosti, že člověk je nutně konfrontován s bolestnými otázkami, provázejícími život. Důležitou oblastí, kde se nevyhne bolesti , je hledání odpovědi na „základní záležitosti, které jsou součástí bytí“. Jedinečnou reflexí této konfrontace člověka s bolestnými podmínkami existence je monografie Existenciální psychoterapie Irvina D. Yaloma. „Základními záležitostmi“ míní Yalom smrt, svobodu, osamělost a ztrátu smyslu. Rozsáhlé dílo spojuje empirické zkušenosti psychiatra i psychoterapeuta, opírá se o výzkumy i o filozofii. Do češtiny byly přeloženy i další díla Yaloma (Lži na pohovce, Láska a její kat, Když Nietzsche plakal, Chvála psychoterapie. Každý den o trochu blíž, Léčba Schopenhauerem), i v nich se autor vyjadřuje k „základním záležitostem“. Existenciální psychoterapie je uceleným shrnutím daného tématu.
Existenciální psychoterapie jako obor klinické psychologie vychází z dynamického modelu lidské mysli, ale v odpovědi na otázku jaké konfliktní síly ovlivňují myšlení, emoce a chování, odpovídá zcela odlišně než ostatní dynamické směry v psychoterapii. Podle Yaloma právě konfrontace se smrtí, svobodou, osamělostí a ztrátou smyslu rozhoduje o adaptivním nebo neadaptivním (patologickém) vývoji osobnosti. Na rozdíl od Karen Horneyové a ostatních nepsychoanalytiků, kteří zdůrazňují význam interakce s významnými  dospělými v raném dětství na vývoj charakterové struktury člověka, považuje Yalom za zásadní nalezení (nebo nenalezení) odpovědi na klíčové existenciální konstanty. Na rozdíl od Freuda neodvozuje lidské chování od několika základních pudů, a odmítá i Freudovo stanovisko, že všechny duševní děje jsou způsobeny již existujícími pozorovatelnými jevy.
Yalom má bohatou praxi v psychoterapii pacientů se závažným onkologickým onemocněním a jeho východiska jsou výslednicí právě těchto zkušeností. Má tedy co říct lidem, kteří pracují v hospicech. Jeho závěry, týkající se konfrontace člověka se smrtí, jednoznačně podporují tezi, že smrt hraje závažnou roli v našem prožívání a že vyrovnání se se smrtí má klíčový význam pro život člověka. Aktivní vytěsňování a popírání tématu smrti považuje za univerzální tendenci lidstva. Výsledkem tohoto procesu je podle Yaloma neurotický vývoj, který v každém případě brání využití všech možností, které člověk v sobě nese. „Ironií lidského údělu je, že nejhlubší potřebou je zbavit se úzkosti ze smrti a zániku, avšak samotný život tuto úzkost probouzí a my se tudíž musíme plného života vzdát.“(Ernest Becker). Smrt je hraniční situací a stejně jako při adaptivní konfrontaci s jinými hraničními situacemi i zde může dojít k osobnostní proměně. Toto zjištění zcela koresponduje se zkušenostmi z hospicové péče. „Pacient nemůže čelit smrti, dokud není celým člověkem, přesto se může stát celým člověkem jen tehdy, když se postaví smrti.“ (Herold Searles). Cesta k osobnostní zralosti je pro Yaloma ( stejně jako pro Horneyovou) tou nejlepší přípravou na život i na smrt. Zatímco Horneyová odpovídá především na otázku, jak vykořenit neurózu a stát se zralou osobností, Yalom se soustřeďuje i na otázku, proč se člověk na cestě ke zralosti neobejde bez nalezení odpovědi na základní problémy existence.
Smrt je pouze jednou ze „základních záležitostí“. Pomáhá porozumět úzkosti, jako hraniční prožitek dokáže odstartovat zásadní posun v úhlu pohledu. K získání plně vyváženého pohledu na lidskou existenci je však nutné znát důsledky adaptivních nebo neadaptivních konfrontací s dalšími „základními záležitostmi“. Svoboda pomáhá chápat zodpovědnost, odhodlání ke změně, rozhodování a jednání. Osamělost osvětluje úlohu mezilidských vztahů, ztráta smyslu obrací pozornost k zásadě angažovanosti. Se stejným důrazem jako na význam „zvládnutí“ smrti pro život člověka, se stejnou naléhavostí rozebírá Yalom i význam svobody při vývoji osobnosti. Ve svém přístupu ke svobodě a odpovědnosti vychází ze Sartra. Pokazuje spolu se Sartrem na maximálně možnou míru odpovědnosti za svůj život. S respektem a uznáním vnějších daností („koeficient neštěstí“) konstatuje, že člověk má moc měnit nejen sebe, ale i své prostředí. Důsledkem odmítnutí, popření této odpovědnosti je existenciální vina: Člověk je vinen nejen za přestupky vůči mravnímu nebo společenskému kodexu, ale může být vinen i za přestupky vůči sobě. Dle Otto Ranka: „pociťujeme vinu za nevyužitý život, za neprožitý život v nás“ Proto klade Yalom tak velký důraz na správné pochopení i uchopení svobody. V důsledku svobody je člověk nucen se rozhodovat. I rozhodování (stejně jako vědomí smrti) je hraniční situací – uvrhne člověka do uvědomění si, že je sám sobě tvůrcem. Míra, do jaké člověk tuto odpovědnost zvládne, je důležitá pro zvládnutí života i smrti. Toto zjištění opět koresponduje se zkušeností z hospicové péče: že zralí lidé jsou dobře připraveni na smrt…
Umírání je tím nejosamělejším lidským prožitkem. Nikdo od nás nedokáže smrt odejmout – tyto myšlenky jsou východiskem pro další díl Yalomovy Existenciální psychoterapie. Strach z existenciální osamělosti je hnací silou mezilidských vztahů. A tak je tento oddíl především o mezilidských vztazích. „Člověk musí být sám, aby prožil samotu. Avšak právě setkání se samotou člověku nakonec umožní navázat hluboký, smysluplný kontakt s druhým člověkem.“ Kdo se vyrovnal se svou osamělostí v životě, ten je dobře připraven i na osamělost v blízkosti smrti – opět důležitý závěr pro doprovázení umírajících. Závěrečná kapitola (Ztráta smyslu) je výstižným shrnutím odpovědí na otázku „Proč žijeme“ i „proč umíráme“. „Smysl dělá mnohé věci snesitelnými – možná všechny“ (C.Jung). Yalom na  mnoha příkladech dokumentuje, že pacienti s rakovinou, kteří v životě prožívají hluboký smysl, čelí smrti plněji a s mnohem menším zoufalstvím než ti, jejichž život smysl postrádá. Hledá zdroje smyslu pro sekulárního člověka, který se nemůže opřít o náboženskou víru, že život má svůj ucelený, nadřazený řád a že každý člověk v něm má konkrétní úlohu. Rozebírá přínos Viktora Frankla, jeho kategorie životního smyslu, jeho úvahy o vztahu mezi smyslem a utrpením, mezi bolestí a smrtí. Dochází k závěrům, které jsou v mnohém blízké s náboženskými východisky: že je to angažovanost, plné nasazení v některé z mnoha životních aktivit, které slouží k rozvoji osobnosti i vztahů s druhými, sebetranscendentní aktivita k „vyjití mimo vlastní já a pečování o bytí druhého člověka“ ( V. Frankl).
Hospicová péče je jednou z takových smysluplných činností. Nabízí těm, kdo pečují o umírající spolehlivou příležitost k nalezení smyslu vlastního života. I tato skutečnost je odpovědí na obavy těch, kterým strach z vlastního selhání a vyčerpání brání doprovodit své nejbližší při jejich umírání.

Evelyn Underhill

Evelyn Underhill – Mystika

„Být mystikem znamená prostě se podílet zde a nyní na tomto skutečném i věčném Životě – v tom nejplnějším, nejhlubším slova smyslu, v jakém je to pro člověka možné. Znamená to podílet se jako svobodný a vědomý aktér – ne služebník, ale syn – na radostné námaze vesmíru, na mohutném pohybu vpřed, jímž se skrze bolest a slávu blíží ke svému domovu v Bohu. Všichni až do posledního jsme tedy příbuzní mystiků. A nejlépe je pochopíme tak, že budeme vycházet z tohoto příbuzenství, že budeme – nakolik to dokážeme – jejich velká prohlášení vykládat ve světle našich malých zkušeností. Ať vypadají jakkoliv podivní a vzdálení, nejsou od nás odděleni žádnou nepřekročitelnou propastí. Patří k nám. Jsou to naši bratři – velikáni a hrdinové našeho rodu. Nadpřirozené úspěchy mystiků jsou díky solidaritě lidského rodu také naše. To, čeho dosáhli, je závdavkem našeho věčného života…“

Úryvek ze slavného díla Evelyn Underhillové Mystika (v českém překladu vydal Portál, Praha 2004) naznačuje, jak velkoryse přistupuje autorka k mystice, tomuto navýsost náboženskému fenoménu. Proč ale zmiňovat „učebnici“ mystiky v hospicovém kontextu? Protože spirituální potřeby jsou mezi všemi nemocnými vyjádřeny nejzřetelněji právě u nevyléčitelně nemocných a umírajících. Nelze se jim vyhnout, byť je nemocným „nenáboženský “ člověk, a také navzdory tomu, že i zdravotnický personál v hospicech tvoří většinou „nenáboženští“ lidé. Mezní situace, jakými umírání a těžká nemoc beze sporu jsou, kladou otázky po základních existenciálních skutečnostech a často vedou i k otázkám po Bohu. Věřící křesťan může prožívat v setkání s umírajícím „bezvěrcem“, který mu leží na srdci, přímo muka. Vždyť v bibli nalézá výroky o tom, že bez víry nelze dojít spásy, a v katechizmech především „návody“, jak získat věčný život prostřednictvím svátostí. Ani protestantské „sola fide“ tváří v tvář smrti, když už nezbývá mnoho času, nepomáhá. Nejistota doprovázejících zdravotníků nebo blízkých osob se přenáší na nemocného a snižuje autenticitu setkání v posledních dnech a hodinách umírajícího. Mnoho energie se věnuje hledání duchovního, místo aby se samotní doprovázející stali nositeli naděje. Ale odkud má věřící člověk, který doprovází umírajícího, brát tuto naději, když nemocný nesdílí ani jeho víru ani konfesi a když výroky bible, které jsou v souvislosti se smrtí a věčným životem pravidelně citovány, vyznívají v „neprospěch“ lidí umírajících bez víry? Underhillová má odpověď: Není třeba se bát o věčný život těch, kteří umírají bez náboženské víry. Vždyť mystici, naši bratři, díky solidaritě lidského rodu jsou zárukou, že i oni po smrti dosáhnou toho, o čem si „náboženští“ lidé myslí, že patří jen jim. Není tedy na místě nutit umírající do úkonů, které jsou jim cizí. Lze se spolehnout na „zásluhy“ mystiků. Není třeba se o ně bát. Takový přístup zklidní doprovázející i nemocné.

Duchovní vývoj podle Underhillové je „spirálovitý výstup“, který je v mnohém obdobou zdravého růstu, tak jak jej zaznamenávají psychologové. „Transcendentní Život, kterého se dožadujeme, se zjevuje ne na nějaké nepřístupné a pusté rovině bytí, v důmyslných filozofických vysvětleních, ale v normálních úkonech naší každodenní zkušenosti, které pro nás náhle dostanou jiný význam. Ne v tajných bočních zákoutích existence, ne uprostřed rafinovaných argumentů a okultních nauk, ale všude tam, kde se odehrává bezprostřední a prostý pozemský život. Najdeme jej v duši člověka, pokud tato duše žije a roste.“ Pět stadií mystické cesty – probuzení, ukáznění,osvícení,sebeodevzdání a sjednocení – je nepochybně stejně namáhavých jako horneyovský „zápas o seberealizaci“ ( podtitul díla Horneyové Neuróza a lidský růst). Na mnoha místech Underhillová upozorňuje na to, že jen „pečlivou výchovou svého hlubšího já a proměnou prvků charakteru“ lze směřovat vzhůru na „spirále“ duchovního růstu. Underhillová „překládá“ slova mystiků do jazyka psychologie, když např. hovoří o „udivující schopnosti vypořádávat se s okolnostmi, o jejich nezničitelné veselosti srdce, o vědomí naprosté svobody a neporušitelné vyrovnanosti i o nezměrném pokoji v blízkosti smrti“.

Mystika Evelyn Underhillové je určena především ke studiu fenoménu mystiky. Může však také být odpovědí pro ty, kdo hledají oporu pro svou duchovní cestu a kdo si kladou závažné otázky, týkající se transcendence, a nechtějí při tom ustrnout v úzkoprsých návodech. Je strhujícím čtením pro všechny, kteří nechtějí odkládat hledání odpovědí na tyto otázky na poslední chvíli. Je určena tedy i těm, kdo se denně setkávají s umíráním v hospicech. Kdo prošel námahou formování své osobnosti, ten může umírajícímu beze slov a bez použití prostředků vyhrazených náboženství nabídnout to podstatné k uspokojení jeho spirituálních potřeb: sám sebe… Kdo přichází pracovat do hospice a má kromě profesních dovedností navíc i zdravou náboženskou víru, ten se může stát tak jako mystici „závdavkem věčného života“ i pro ty, kteří si z různých důvodů otázky po Bohu nekladou a nebo se o ně zajímají až v samém závěru života.

Eloi Leclerc

Eloi Leclerc – Moudrost chudého


– Víš vůbec bratře, co je to čistota srdce?, zeptal se za pochodu František.
– Znamená to nemuset si vyčítat hříchy, odpověděl bez váhání Lev.
-Potom chápu tvůj smutek, protože člověk si pořád něco vyčítá, pravil František.
Nestarej se tolik o čistotu své duše. Obrať se k Bohu. Obdivuj ho… Čisté srdce je takové, které se nepřestává zajímat o život samotného Boha a je schopno být uprostřed vší bídy v souznění s Bohem. Takové srdce je současně naplněné i dokonale osvobozené od sebe samého. Stačí, aby Bůh byl Bohem.
– Nicméně Bůh po nás požaduje věrnost a úsilí, podotkl Lev.
– Bezpochyby, ale svatost není ani završení sebe samého, ani plnost, kterou si člověk dává. Nejprve je to prázdno, které přijímáme a které Bůh naplňuje do té míry, do jaké se otvíráme jeho plnosti. Podívej, naše nicota, je-li přijímána, se stává volným prostorem, v němž ještě může tvořit Bůh…Čistota srdce se nevyzíská ani silou pěstí ani sebeovládáním.

Rozhovor Františka s bratrem Lvem je úryvkem z útlé knížky Moudrost chudého Éloi Leclerca, francouzského kněze a profesora filosofie, autora rozsáhlého literárního díla zpracovávajícího především základní myšlenky a spiritualitu sv. Františka z Assisi. Leclere je náš současník, žije v Bretani ve františkánském klášteře. Za 2. světové války jako dvacetiletý zažil těžkou životní krizi – byl vězněn v německých koncentračních táborech. Snad proto dokázal v uvedeném díle popsat prožívání sv. Františka v jeho nejtěžší životní situaci způsobem, který v mnohém přesahuje díla jiných životopisců zakladatele františkánského řádu.

Leclere zachytil proces bolestného zrání sv. Františka v době, kdy byl vážným způsobem ohrožen duch jeho řádu. Popsal jeho „temnou noc“ se všemi jejími hrozivými stránkami, ale popsal i východisko z těchto temnot. Proto se může stát tato kniha oporou pro jiné lidi v jiných životních krizích – konfrontaci s nevyléčitelnou nemocí a se smrtí nevyjímaje. Pocity samoty, odloučenosti od lidí i od Boha, ztráty všech dosavadních opor, to vše je nutným doprovodem i v procesu smiřování se smrtí. Ačkoliv nejednou přechází tato duchovní a duševní krize do fáze deprese, kde je na místě psychiatrická intervence, jsou uvedené příznaky většinou neklamnou známkou psychologie, nikoliv psychopatologie umírání. Východiskem z této situace pro věřícího člověka není povrchní ujišťování o významu svátostí, odpustků, o věčném životě, ani katechismové poučky. Jedině naléhavé a trpělivé volání k Bohu o pomoc – ve víře, která v mezních situacích nabývá často nové dimenze – vede ke smíření, provázenému pokojem, který už ani smrt nemůže člověku vzít. „Nic nepomáhá chápat slova spásy tak, jako vlastní mezní prožitek. Jen když jsme vystaveni všem rozmarům počasí, plně si uvědomíme, co znamená mít střechu nad hlavou. A podobně žijeme-li bez možnosti spolehnout se na jiné, bez všeho, co existenci poskytuje alespoň zdání opory, na vlastní kůži pocítíme, jak pravdivá jsou např. slova: Má skála, mé útočiště jsi ty.“ Máme tedy podle sv. Františka naději, že při ztrátě všech opor, např. v nevyléčitelné nemoci a na prahu smrti, ožije naše víra novou nadějí, o které v době zdraví nemáme tušení.

Od smrti sv. Františka uplynulo už mnoho století, ale jeho příklad a způsob zvládání života je stejně platný dnes jako ve středověku. Důraz na schopnost citlivého naslouchání Bohu, lidem i přírodě, důraz na prostotu a čistotu srdce, na kázeň i harmonii duše i těla, na víru, která roste právě v mezních situacích – to vše jsou spolehlivé atributy životního stylu, který nakonec člověku umožní překonat krize, včetně té nejtěžší – přijetí smrti.

„…Evangelizovat znamená hlásat dobrou zvěst, a nemůžeš to udělat jinak, než že člověku nabídneš své přátelství. Opravdové, nezištné přátelství bez stopy blahosklonnosti, přátelství založené na důvěře a hluboké úctě. Musíme jít lidem vstříc. Pro přemíru ukrutností a utrpení zůstává Boží tvář lidem skryta. Především nesmíme dovolit, aby nás – až jim půjdeme vstříc – pokládali za nové soupeře. Musíme být uprostřed nich klidnými svědky všemohoucího Boha, lidmi, kteří neznají závist ani pohrdání a kteří jsou schopni stát se jejich skutečnými přáteli.“

Uvedené myšlenky sv. Františka jsou výzvou těm, kdo se jako křesťané např. v hospicové péči pokoušejí zprostředkovat víru nemocným a umírajícím. Být svědky Boha a nabídnout sebe jako bližního, to je nejosvědčenější způsob, jak přiblížit náboženskou víru těm, které doprovázejí. Způsob , který se osvědčil i jednomu z největších mystiků všech dob, svatému Františku z Assisi.

Dietrich Bonhoeffer

Dietrich Bonhoeffer – Na cestě k svobodě (Listy z vězení)


Podtitul knihy naznačuje, že Bonhoefferova kniha je ( kromě úvodní studie J. A. Dvořáčka) souborem dopisů a že tyto dopisy byly napsány ve vězení. Tím se zásadně odlišuje od jeho předchozího rozsáhlého díla, které napsal jako významný německý teolog. Dietrich Bonhoeffer byl pro svou účast na spiknutí proti Hitlerovi v r. 1943 zatčen, v nacistickém vězení strávil dva roky. Na samém sklonku války 9. dubna 1945 byl popraven. Věznění, odloučení od rodiny a přátel, stálé vědomí „provizorní existence“ – tak jak definuje Viktor Frankl pocity vězňů v nacistických vězeních a koncentračních táborech – i stálé riziko smrti, to vše nutilo Bonhoeffera k hledání nové identity – jako křesťana i teologa. Životopisci hovoří o „dvou obratech v jeho životě. Prvním byl obrat od teologa ke křesťanu, druhým obrat k odpovědně jednajícímu současníku. Těmito obraty nebyl ani teolog ani křesťan zrazen, ale v obou případech dostal jeho život novou dimenzi“. Z teologického hlediska nejpůsobivější a nejznámější je jeho „nenáboženská interpretace“ základních biblických témat a „objev Boha, který si zjednává moc a místo ve světě svou bezmocí“.

„Kde má teď ještě Bůh své místo? Naše dospělost nás vede k pravdivému poznání našeho postavení vůči Bohu. Bůh nám dává vědět, že musíme žít, jako bychom se měli bez něho obejít. Bůh, který s námi je, Bůh, který nás opouští. Bůh, který nás nechává žít ve světě bez „pracovní hypotézy“ Boha, Bůh před nímž trvale stojíme. Před Bohem a s ním žijeme bez Boha. Bůh se nechává vytlačit ze světa na kříž, Bůh je ve světě bezmocný a slabý a právě jen tak je s námi a pomáhá nám. Kristus nepomáhá silou své všemohoucnosti, ale silou své slabosti, svého utrpení! …Bible ukazuje člověku bezmoc a utrpení Boha. Jen trpící Bůh nám může pomoci.“

„Křesťané stojí při Bohu v jeho utrpení, to odlišuje křesťany od pohanů. „Nemůžete se mnou jednu hodinu bdít?“ …To je pravý opak všeho, co očekává náboženský člověk od Boha. Člověk je vyzýván, aby spolu s Bohem trpěl bezmocností světa.“

Dojímavé jsou jeho modlitby obsažené v dopisech a jeho velmi osobní vyznání křesťanské víry i naděje, která mu zůstala až do smrti. Podle svědectví táborového lékaře ve Flossenburgu šel Bonhoeffer na popraviště po vroucí modlitbě klidně a statečně. Tento lékař napsal: „Za své skoro padesátileté lékařské činnosti jsem snad nikdy neviděl někoho umírat s takovou odevzdaností Bohu“. Je tedy na místě se od Bonhoeffera učit, je nepochybně dokladem možnosti smíření se smrtí a schopnosti umírat s modlitbou na rtech.

„Bůh nesplňuje všechna naše přání, ale splňuje všechna svá zaslíbení. …Musíme se vždy znovu dlouze a velmi klidně zamýšlet nad Ježíšovým životem, nad jeho mluvením, jednáním, utrpením a umíráním, abychom poznali, co Bůh slibuje. Jisté je, že smíme žít stále v přítomnosti Boží a že to je pro nás zcela nový život. Že pro nás není nic nemožného, poněvadž u Boha není nic nemožného. Že se nás bez Boží vůle nemůže dotknout žádná pozemská moc a že nebezpečí a bída nás jen přibližuje k Bohu. Jisté je, že nemáme na nic nárok, a přece si smíme všechno vyprosit. Jisté je, že v utrpení je skryta naše radost, v umírání náš život. …Často nám uniká smysl a úkoly našeho povolání. Ale nebiblický pojem „smyslu“ vznikl přece překladem toho, co bible nazývá „zaslíbením“… „Často mi velmi pomáhalo, když jsem si večer vzpomněl na všechny ty, jejichž přímluvou jsem si jist, počínaje dětmi a konče dospělými. Věřím, že za mnohou ochranu ve svém životě vděčím modlitbě známých i neznámých.“

Jako syn jednoho z nejvýznačnějších psychiatrů své doby, Karla Bonhoeffera, zmiňuje nejednou svůj pohled na psychoterapii a vyzývá „…abychom se vzdali všech farářských triků a neviděli v psychoterapii připravovatele cesty Boží“. A vyslovuje závažné námitky vůči psychoterapeutům „oslovujícím lidi, kteří se sami považuji za nejdůležitější na světě a kteří se rádi zaobírají sami sebou.“

Přesto lze v jeho dopisech z vězení nalézt mnoho závěrů, které jsou východisky nejen pro duchovní, ale i psychoterapeutické vedení, a které jsou tedy určeny i „nenáboženským“ lidem. Jeho „cesta ke svobodě“ je v pojmech psychologie „cestou ke zralosti“, ke schopnosti zůstat pánem svého života i v závažných mezních situacích, jakou je konfrontace se smrtí. Bonhoefferovy „Listy z vězení“ jsou podle našeho názoru určeny především těmto lidem. Především trpící člověk (je-li věřící) rozumí jeho slovům o „bezmocném Bohu“, protože i on – často až tváří v tvář smrti – pochopí význam utrpení v životě člověka i Boha a „ocení“, že Bůh je solidární s člověkem ve všem, i v umírání. Především při bilancování v závěru života zjistíme: ,,…že sotva je něco blaženějšího než pocit, že můžeme něco znamenat pro druhé lidi. Nezáleží při tom na množství, ale na intenzitě. Koneckonců jsou přece právě lidské vztahy v životě to nejdůležitější, na tom nemůže nic změnit ani moderní člověk hodnocený podle výkonu, ale ani nadlidé nebo šílenci, kteří nemají žádného ponětí o lidských vztazích… V životě jsou pro nás lidé důležitější než cokoliv jiného. …Tak může ovšem mluvit jenom ten, kdo opravdu nalezl lidi.“

„Nejvděčnější jsem za lidi, s nimiž jsem se blíže setkal, a jenom si přeji, aby se nikdy nemuseli nade mnou rmoutit.“

Ne každý měl to štěstí jako Bonhoeffer – mít křesťanskou víru i blízké osobní vztahy. Víra je dar a není v moci člověka ji přenášet z jednoho na druhého. Ale v dobré  hospicové péči máme moc umožnit umírajícímu člověku „nalézt lidi“ alespoň v těch, kdo ho v závěru života doprovázejí. Skutečné setkání je nenahraditelným lékem v mnoha situacích. Pro umírajícího člověka bývá lékem posledním a jediným.

Etty Hillesum

 „Co to jen bylo za zvláštní příběh, který jsem si vymyslela: o děvčeti, které neumělo klečet. Anebo varianta o děvčeti, které se naučilo modlit  (…) Proč jsi mne, Bože,  nestvořil jako básnířku? Ale tys mi dal schopnost být básnířkou, a já budu trpělivě čekat, dokud ve mně neuzrají slova, jimiž bych mohla vydat svědectví o všem, o čem jsem přesvědčena, že je třeba svědčit: že je dobré a krásné žít na tomto světě, navzdory všemu, co si my lidé dokážeme navzájem udělat (…) Možná ze mě nikdy nebude velká spisovatelka, jak mám v plánu, ale cítím se u tebe v hlubokém bezpečí (…)Daruj mi, Bože, na každý den verš poezie, a  až si jej nebudu moct zapsat, protože nebudu mít papír a nebude světlo, budu si jej pod tvým širým nebem tiše opakovat. Daruj mi tu a tam jediný nepatrný verš poezie“…

Dílo Etty Hillesum je nejvýznačnějším duchovním dokumentem naší doby“ , napsala americká spisovatelka Elisabeth O Concor. „Neváhám říci (…), že  se zde dotýkáme jednoho z vrcholných děl holandské literatury“, podtrhnul význam deníku Abe Herzberg, holandský spisovatel. A pro jezuitu  Paula  Leveaua  je  „Deník Etty Hillesum  jedna z nejvýznačnějších duchovních a literárních událostí poloviny 20. století“.

Etty Hillesum je autorkou  deníku (jedenácti  sešitů) a asi sedmdesáti  dopisů. Deník  s názvem  Přervaný život  byl  poprvé vydán v Holandsku  v roce 1981 ( u nás 2005). Dopisy Etty Hillesum vycházely postupně, první dva z roku 1943 ilegálně  už v listopadu 1943, tedy v době, kdy  Etty pravděpodobně ještě žila  (skutečné datum úmrtí není známé, oficiálně byl jako den její smrti v Osvětimi Červeným křížem uznán 30. listopad 1943 – bylo jí 29 let). Další dopisy vyšly po roce 1945, většina  stejně jako deník až desítky let po druhé světové válce. Sborník dopisů s názvem Myslící srdce vyšel  u nás v roce 2008.

V úvodu k životopisu  Etty Hillesum „ Boží svědek v  propasti zla“  píše Yves Bériault: „Etty je dalším anonymním člověkem druhé světové války, jednou z jejích nesčetných obětí. Dnes ji známe díky tomu, že napsala svědectví o době, kdy byla Evropa vržena do války a genocidy. Na stránkách jejího deníku nám skrze svůj jasný pohled, proměněný vírou v Boha, dává nezapomenutelné lekce o tom, co je lidská důstojnost, a tím nám ukazuje, co je smyslem našeho povolání na této zemi (…) Na začátku to byl jen deník psaný na popud svého  psychoterapeuta Julia Spiera, ale postupem času se z něj stalo mimořádně osobní a tvůrčí dobrodružství, místo sebepoznání a sebepotvrzení, jež na sebe začne čím dál víc brát podobu jakéhosi povolání, úkolu, od kterého ji už nikdo neodtrhne. Etty se před námi objevuje jako mladá dospělá žena, vyzrálá psychicky i duchovně za cenu těžkého boje. Tato dospělost ji vede k přemýšlení o jednání jejích současníků, z kterého pak vyvozuje morální zásady života ve společnosti i života lidí. (…) Etty se však vyhýbá jakémukoliv moralizování, něčemu takovému se vždy bránila. Naopak, dělá všechno, co je v jejích silách, aby ty „nové časy“, o kterých píše, nastaly v prvé řadě v ní samotné (…) Stejně jako deník Anny Frankové, i texty Etty Hillesum nám odhalují tragédii  druhé světové války a holocaustu v Holandsku (..). Ale především jsou deníkem duše, duše natolik zasažené a proměněné setkáním s Bohem, že Etty už od začátku deníku zdůrazňuje důsledky tohoto setkání na celý její život.“

Etty netušila, jaký osud bude mít její deník, když ho předávala před svým odjezdem do koncentračního tábora Westerbork (nedaleko Amsterdamu) své přítelkyni. Psala ho zprvu jen pro sebe, ale nebránila se představě jeho zveřejnění. Chtěla se stát spisovatelkou, a netušila, že právě její deník bude jednou považován za „vrcholné dílo holandské literatury“  a jeden „ z nejvýznamnějších  duchovních dokumentů své doby“.  Přála si přežít, ale dala přednost solidaritě se svým národem (většina Židů nemohla z okupované Evropy  odejít) a rozhodla se snášet jeho úděl.

Julius  Spier (v deníku důsledně označovaný  jako „S.“)  nazval  Etty výstižně  jako Děvče na cestách (v den své smrti  5. září 1942). Deník si Etty psala od února 1941 pravděpodobně až do září 1943, poslední dochovaný text je však z 13. října 1942. Další listy z deníku se ztratily v Osvětimi (vzala je sebou). Dopisy, které byly knižně vydány, se zachovaly na rozdíl od deníku i z období  říjen 1942 až září 1943 díky  adresátům, kterým se podařilo je doručit. Poslední  (doručený)  dopis napsala  7. září 1943 – v nákladním vagónu  při  transportu do Osvětimi.

Etty předpokládala, že se Hitlerovi záměr  „vyhubit“  holandské Židy podaří a očekávala i pro sebe den, kdy jako jedna z mnoha desítek  tisíc holandských Židů (jen v Osvětimi jich skončilo šedesát tisíc) „odjede na východ“.  Bezvýchodnost  její  situace lze  v určitém směru srovnat  se situací  většiny nemocných v hospici –  jejich prognóza  vzhledem k postupujícímu nevyléčitelnému onemocnění je většinou  stejně beznadějná .  Etty  však objevila  a  v deníku i dopisech  popsala, jak se s touto skutečností vyrovnat.  Její dílo není  jen  „literární a duchovní událostí“. Je také inspirací pro ty, kteří se denně setkávají  s utrpením lidí na prahu smrti.

[ukazka-1] :  Citace  z deníku

[ukazka-2] :  Citace  z dopisů

[ukazka-3] : Citace modliteb z deníku i dopisů

[ukazka-4] : A přesto říct životu ano- myšlenky Etty o smrti a utrpení

Hans Küng

Lidsky důstojné umírání ( H.Küng:  Věčný život?, Praha 2006)

Lékařská etika není jen záležitostí lékařů. Je také v centru zájmu mnoha filozofů a teologů.  Podle  Hanse Künga_stále větší množství lidí má dnes  obavu,, že v případě onemocnění  „budou uzavřeni v izolaci velkých nemocnic, kde se stanou lístečkem v kartotéce a kde se jim personál bude věnovat pouze s takovou měrou odpovědnosti, která je běžná v jakémkoli vysoce specializovaném závodě poskytujícím služby. Kde vysoký počet přístrojů a databank nahrazuje zájem o živého pacienta jako osobu. Kde se intenzivní jednotky mění v přístrojová centra, v nichž jsou lidé uměle drženi při životě a technický vývoj se stává samoúčelem. Kde se lékařům již během studia vštěpuje, že jediným smyslem jejich práce je věcnost a vědeckost.“ Je podle něj „ vysoce znepokojivé, že student lékařství se podle jistého výzkumu na začátku studia cítí povolán pomáhat nemocným, na konci si však ve srovnání se studenty jiných oborů „dělá nejmenší starosti o osud svých bližních“.

„Obavy z lékařství, z něhož se vytrácí člověk, tedy obavy z nelidského lékařství mají své opodstatnění“.

Varování před „nelidským lékařstvím“ se stává v moderní době stále naléhavějším. Že se s člověkem zachází jako s věcí je zkušeností každého, kdo přichází do kontaktu se zdravotnictvím, zkušeností pacientů i zdravotníků. Díky všeobecné necitlivosti a lhostejnosti se tento vývoj ubírá dál přes upozorňování a varování z různých stran.  Lze tento vývoj nějak zvrátit? To je otázka, kterou si Hans Küng klade v jedné z přednášek v knize „Věčný život?“ Obrací jako teolog pozornost k náboženství a odpověď hledá právě v konfrontaci náboženské víry s „nelidským lékařstvím“.

V úvodu své přednášky zařazuje lékařský vědecko-technický pokrok do kontextu vývoje vědy jako takové. „Před člověkem se otevírají jak dosud nemyslitelné možnosti sebeuskutečnění, tak nepředstavitelná katastrofa. Budoucnost člověka se jeví – vší futurologii navzdory – ještě méně jistá než dřív…Panuje paradoxní rozpor mezi enormním vědeckotechnickým, finančním a organizačním  potenciálem moderní společnosti na jedné straně a nedostatečnou schopností lidí tento potenciál morálně a politicky využít na straně druhé. Strach vyvolává ve stále větší míře i pokrok lékařství. Není pochyb o tom, že pokrok současného lékařství je obdivuhodný, lékařům a hlavně laikům bere dech. Lékařství se dnes přiblížilo k svému cíli, tj. léčit nemoci a zachovávat život v míře, o níž se nám dříve ani nesnilo“. Dále však cituje Alexandra Mitscherlicha a jeho varování před „nelidským lékařstvím, před technologickým lékařstvím a technologickou péčí o nemocné, která s člověkem zachází jako s výrobkem na běžícím pásu, před přístrojovým lékařstvím které se z časových důvodů vzdává lidského jazyka a nahrazuje jej množstvím symbolů a měřících údajů, jímž rozumí jen specialisté. Před odlidštěným lékařstvím, které zanedbává důvěrný vztah s lékařem pacientem  a přátelské přijetí a osobní oporu redukuje na nezbytně nutné minimum..“

Hans Küng tvrdí: Lékaři dnes mají možnosti, které přesahují míru toho, co smějí, a často ani nevědí, co by měli dělat. Ne všechno, co je technicky možné, je eticky správné. To je dnes základní postulát lékařské etiky. Lékař dnes často řeší rozpor mezi tím, co je schopen provést, a tím, za co unese odpovědnost. ..Posloužím životu způsobem, který je hoden člověka, napomůžu např. tomu, aby pacient důstojně umíral ?

Při hledání odpovědi klade Hanz Küng  současným lékařům otázku, kterou položila Markéta doktoru Faustovi ve světoznámém románu od J.W. Goethe:

„Jakpak to s náboženstvím máš?

Ty jsi hodný a dobrý muž,

Však na víru, zdá se mi, málo dbáš“

 

Hledá odpověď na „faustovskou“ otázku: Existuje lékařská etika bez náboženství?

Küng nerozšiřuje ve svých úvahách všeobecnou skepsi vůči vědě a technologii. Ví navíc, že tato skepse sama o sobě nezdůvodňuje náboženskou víru.

Hledá objektivně závazný a všeobecně zavazující způsob jednání, souhrnnou etiku, která reflektuje předpoklady, podmínky a důsledky. Ptá se jako filozof i teolog a konstatuje:, že zjevně není vůbec snadné„ pokud ne přímo nemožné, čistě racionálně – výhradně pomocí rozumu – konkrétně a přesvědčivě zdůvodnit bezpodmínečně zavazující etiku, která skutečně bezpodmínečně zavazuje. “ A klade další otázku: Lze snad pouze pomocí rozumu zdůvodnit, proč by člověk měl za každou cenu jednat dobře, tedy lidsky, proč by měl raději milovat než nenávidět, léčit než zraňovat, zachraňovat životy než zabíjet, žít v míru spíš než válčit, a to i tehdy, když to jde proti svým vlastním zájmům nebo proti zájmům státu, strany, církve nebo jiných institucí? Nedokázal se spíš pomocí rozumu, který vždy podléhal určitým zájmům, spíše pravý opak? To znamená nelidskost, nenávist z rasového nebo třídního „rozumu“, zraňování z agresorského „rozumu“, zabíjení z lékařsky vědeckého „rozumu“, válka z politicko-strategického „rozumu“? Je-li tomu tak, je-li rozum sám o sobě velice pochybnou instancí zdůvodnění, pak nelze zvláště v podmínkách současné krize orientace lehkovážně zapomínat na význam a funkci zásadní veličiny pro etickou základnu a základní orientaci člověka, veličiny, která již od doby kamenné poskytovala étosu a etice bezpodmínečné zdůvodnění. Touto veličinou, kterou nelze ignorovat, je náboženství.“

Ne náhodou hippokratovská přísaha, určující způsoby, jak zacházet s pacienty, kolegy a veřejností, začíná i končí vzýváním bohů. Charakter této přísahy byl spíše eticko-náboženský než právní. Etici dnes diskutují o tom, zda lze tuto přísahu s nesporně historickým významem i dnes považovat za dostatečně širokou základnu pro stále složitější lékařsko-etické problémy.

O kterou autoritu se lékařská etika opírá dnes?

Dle Hanse Künga: „O bezpodmínečném absolutním závazku k určitému jednání nelze uvažovat bez předpokladu existence něčeho bezpodmínečného, absolutního. Bez předpokladu všeobecně platné závazné autority nelze počítat s obecně závazným závazkem! To znamená: Bez předpokladu náboženství není možné bezpodmínečně mravné jednání, není možná ani lékařská etika. A nezdůvodňuje-li etiku skutečné náboženství, pak tak činí náboženská náhražka, pseudo- nebo kvazináboženství marxistické, scientistickénebo jiné provenience!

Nejde o návrat k archaickým nebo středověkým  nelékařským modelům nemoci. Nový příklon k víře nechápe Küng jako „regresi podobnou tomu, jak se dříve nemoc redukovala na působení démonů, satana, dědičného hříchu, osobního provinění nebo božího trestu. Rovněž nejde o regresi ke stavu, kdy lidé nemoci zbožně přihlíželi a rezignovali na jakoukoli léčbu, ke křesťansky zahalenému fatalizmu, k nábožensky určenému přehlížení lékařů a léků, k pověrečným praktikám… magii, okultizmu a tabu…Příklon k víře v pravého Boha znamená právě pro lékaře, že by měli bojovat proti nemocem a za zdraví lidí na novém základě: na základě eticky fundovaného lidského lékařství, lékařství lidství, založeného na vpravdě první i poslední skutečnosti, která lidství přesahuje.“

Lékařství lidství neznamená, že „ by měly být posíleny státní reglementace a kontrolní mechanismy, neznamená ani duševní masáž a pedagogiku. Lékařství lidství je si vědomo mnohostrannosti člověka i lékařské problematiky, a tak usiluje nikoli pouze o přírodovědně-technologicky-jednorozměrný pohled, nýbrž o vícerozměrný pohled, který bude brát v potaz nejen celého člověka, ale i vědeckost, právní a morální stránku věci a nevyloučí při tom náboženství. Jde o lékařství, které se náboženství neuzavírá. Nikoliv o překonaný „stavovský étos“, ale o solidně ukotvený základní lékařský názor, jenž se nebrání dalšímu vývoji. Jedná se o lékařskou deontologii, o dobře zdůvodněnou lékařskou etiku, která drží krok s novými koncepčními, metodickými a technickými danostmi: tato etika nepřehlíží hlubinné rozměry skutečnosti, spíše rozhodným způsobem přesouvá do zorného úhlu lékařů základní otázky lidské existence a utrpení člověka.“ Vždyť právě zde často jde o otázky života a smrti.

Vymezení lékařské etiky dle Künga:

  • není to utilitaristická etika zájmů, která je pouze funkcí „racionálního egoizmu“ anebo sobecké politiky, která sleduje pouze zájmy svého stavu
  • není to ani individuální situační etika, která trvá na jedinečnosti případu a odmítá stanovit obecná měřítka
  • ale ani strnulá etika zákona, která nedbá na situaci a řídí se v otázkách života a smrti jen abstraktními principy, předpisy a paragrafy

ale:

  • realistická etika lidského smýšlení a činu, kdy normy vnáší světlo do dané situace a kde naopak daná situace určuje normy
  • etika, kdy se detailní znalost oboru doplňuje s morální odpovědností, kdy se vše podřizuje lékařství, jehož základem je střízlivá věcnost, osobní oddanost a úcta k lidské důstojnosti nemocného

Je nepochybné, že na otázky lékařské etiky a na otázky života a umírání nemá náboženství žádný spásný recept. „Náboženství však může nepřímo, jakoby od základu, zasahovat i do nejaktuálnějších lékařských otázek, a to tak, že je obohacuje o základní přesvědčení, základní postoje, základní hodnoty a poskytuje poslední zdůvodnění, přesvědčivé motivace, nepodmíněné normy. Nikoliv návody k použití, ale stanovisko, opěrný bod, systém souřadnic a kompas! Vědění nutné k tomu, abychom se dokázali orientovat, tedy právě to, co v mnoha oblastech dnes postrádáme.“

Skutečnost Boha zdůvodňuje, jaký postoj lze vůči nemocem a terapiím zaujmout, aniž člověk musí věřit v Boha, co současně nelze bez Boha nepochybně, bezpodmínečně, závazně zdůvodnit: imperativy lidství! Pro nemocné i pro zdravé, pro pacienty i lékaře.

 Jaké imperativy lidství vyplývají z židovsko-křesťanské tradice?

  • nová humanita, nový vztah k člověku: Existuje-li Bůh, který v křesťanském pojetí chce být partnerem člověka, pak lidská důstojnost není pouhý postulát, ani politické heslo, nýbrž nezpochybnitelná skutečnost zdůvodněná samotným Bohem, bez níž se člověk neobejde. Humanitou se rozumí úcta k hodnotě každého člověka jako k osobě, která má hodnotu bez ohledu na to, jakou roli má ve společnosti, kolik toho dokáže a jak je užitečná. Není to slabost, ale závazek, který mají lidé vůči sobě. Všichni, co by tvorové a partneři boží mají nárok na důstojnost, kterou je třeba právě v nemoci respektovat. Humanita náleží právě i nemocnému člověku, kterého nelze snižovat během lékařské péče na úroveň objektu zkoumání, nýbrž je nutné jej brát vážně jako subjekt a jako svéprávné

 

  • nový vztah k nemoci: Existuje-li Bůh, který v křesťanském pojetí neopustí člověka ani v mezní situaci, ale naopak jej skryje v náruči, pak mohou lékaři i pacienti získat jiný, důkladně odůvodněný vztah k nemocem a nebudou považovat nemoci za čistě biologicko-chemické vyšinutí organizmu nebo duševní stav zralý na opravu, ale budou ji považovat spíše za nebezpečí, životní ohrožení, které se dotýká všech oblastí lidského bytí. Pak ani pacienti nebudou nemoc považovat za neřád, který snižuje jejich hodnotu. Pak doba nemoci nemusí být zoufalým obdobím, kdy opuštěni Bohem zažíváme prokletí, nýbrž obdobím usebrání, prohloubeného lidství. Pak bychom se mohli v době nemoci o sobě hodně dovědět. Jedná se o cestu vedoucí k lidské zralosti, na níž snášíme utrpení a přitakáváme vlastní konečnosti.

 

  • nový vztah k terapii: Existuje-li Bůh, jak jej chápou křesťané, který je Bohem nejen ducha, ale i těla, nejen zdravých, ale i nemocných, nejen mladých, ale i starých, pak můžeme získat jiný postoj nejen k věčnému životu, ale i k uzdravení lidí na zemi. Pak lze nezvratně zdůvodnit: že člověka je nutno brát vážně jako celek duše i těla, jako osobu, že člověk neztrácí plnou osobní hodnotu, je-li nemocný anebo když nedokáže plnit svou funkci, že každý lidský život má a bude mít smysl, že i každá starost o lidský život má a bude mít smysl, takže každý má nárok na přiměřenou péči. Pak si lékař nebude všímat pouze nemocí, které daný člověk má, ale hlavně člověka, který je nemocný. Pak se každá terapie bude opírat nejen o patofyziologické poznatky, ale bude se držet mravních norem. Pak se z perfektních klinik nestanou pouhé servisní stanice, kde se lidem dostává optimálního biochemického ošetření.

 

  • nový vztah k umírání. Existuje-li Bůh, který s člověkem navazuje nový vztah ještě ve smrti, pak bychom měli nepochybnou jistotu, že:
  1. Člověk bude schopen lidsky nejen žít, ale i zemřít.
  2. Nemocný se nebude ustrašeně upínat na život jako na to poslední, ale oddá se poslední a zároveň pravé skutečnosti.
  3. Boj se smrtí za každou cenu smysl nemá, že vzpírat se smrti tak dlouho, až se z toho stane utrpení, smysl nemá.
  4. Lékař nebude považovat smrt za nepřítele, ale bude se snažit umírajícího člověka doprovázet tak, aby když přijde smrt, nemusel vyklidit bojiště.

Pasivní pomoc umírajícím. Pomoc umírajícím v nejširším slova smyslu jsou všechna opatření vztahující se k tělu nebo k duši, která ulehčují umírání nevyléčitelně nemocným lidem. Terminologie spojená s pomocí umírajícím je matoucí: pravá nebo nepravá eutanazie, aktivní nebo pasivní, přímá nebo nepřímá.Problém lze rozdělit na dvě části: Co dnes lékaři, právníci a teologové mají za obecně nesporné a co považují za sporné?

 Co je nesporné?

  1. Obecně se zavrhuje pseudopomoc či pseudoeutanazie, kdy se bez souhlasu nemocného rozhoduje o ukončení života, který již pozbyl ceny. Vědomé zabíjení zmrzačených, duševně nebo fyzicky nemocných  nebo sociálně neproduktivních jedinců. Hitlerovský režim a jeho obludný „program eutanazie“ převedl tuto teorii do praxe a ještě rozšířil, takže se smysl slova eutanazie děsivým způsobem změnil ve svůj opak. Po holocaustu miliónů údajně „bezcenných“ lidí není sporu o tom, že tato podoba eutanazie není nic jiného než odporná vražda. Všechny poválečné lékařské deklarace potvrzují: nucená eutanazie je nepřípustná, v zásadním rozporu s lidskými právy.
  2. Přijímaná je pomoc umírajícím, tj. reálná asistence při umírání bez zkracování života, kdy se lékař omezuje na podávání utišujících nebo znecitlivujících prostředků. Tato pomoc je právně nenapadnutelná a lékařsky žádoucí. Člověk má právo na vpravdě lidskou, humánní smrt, právo na mírnění tělesného i duševního utrpení na snesitelnou míru.
  3. Obecně se schvaluje rovněž pasivní pomoc při umírání nebo eutanazie, při které dochází ke zkracování života jako vedlejšího účinku. Pomoc umírajícím, která spočívá v tom, že se ukončí umělé prodlužování života. Lékař není povinen použít mimořádné prostředky, aby pacientovi za každou cenu prodloužil život (ale ani to nemá zakázáno!!). Není-li možné vyléčit karcinom, obnovit funkci orgánů nezbytných k životu, je-li pacientova vůle k životu vyčerpána, proces umírání se táhne dlouho, pak není lékař povinen bojovat s dalšími komplikacemi, byť tím urychlí smrt. Nemusí terapii prodlužovat do nekonečna, nýbrž může nechat pacienta umřít „přirozenou“ smrtí. Tento způsob pomoci se dnes nazývá ukončení umělého prodlužování života

Co je sporné?

Aktivní pomoc umírajícím, aktivní  eutanazie, „smrt z milosti“, aktivita, která přímo směřuje ke zkrácení života.

Jedná se o eutanazii, pro niž se pacient i lékař rozhoduje zcela svobodně. Tato otázka se netýká zdravých lidí, ale lidí „zasvěcených smrti“- „moribundus“. Lidí těžce nemocných, jejichž nemoc nezvratně směřuje k smrti.

„Ano“ eutanazii: člověk má právo takto rozhodovat o sobě samém a stát, soudy by mu to měly umožnit, církve nemají do toho co mluvit. Protože člověk je člověk až do poslední chvíle života, má právo na plnohodnotný život i plnohodnotné umírání, právo, o které jej připravujeme, jestliže jej nekonečně dlouho udržujeme na lécích nebo na přístrojích.

„Ne“ eutanazii: člověk nemůže takto o sobě rozhodovat a úkolem lékaře je léčit, nikoliv zabíjet. I většina právníků tvrdí: stát musí upustit od zabíjení na požádání v zájmu správného chápání lidské svobody.

Hlavními odpůrci aktivní eutanazie jsou teologové. Tvrdí: život je dar od Boha a vymyká se jako takový lidské moci.

Hans Küng jako teolog však namítá:

Není současně lidský život tím, za co jsme z božího pověření sami odpovědni? Člověk musí vytrvat až do jemu „určenému“ konce. Který konec je však určený? Vzdáme-li se života předčasně, negujeme boží přikázání. Ale co v případě fyzicky nebo psychicky narušeného života znamená slovo „předčasně“?

A vyzývá: Místo aktivní eutanazie je nutné uvést do vzájemného souladu všechny tři složky pomoci umírajícím. Hranice mezi nimi se stejně  neustále zmenšuje. Je odpojení přístroje, který nahrazuje srdeční a plicní činnost, pasivní nebo aktivní pomoc? Na úrovni pojmů jsou hranice zřetelné, na úrovni jednání tato hranice často zřetelné nejsou.

Podle Künga Bůh svěřil lidské odpovědnosti , nikoliv libovůli, začátek i konec života. Podle něj je dobré takto uvažovat „ v diskusích s příznivci aktivní eutanazie, je dobré přestat otázku pomoci umírajícím ignorovat, považovat ji za tabu, ale neznamená to zpochybnit nedotknutelnost lidského života.“ Představa „bezcenného života“ je stejně scestná jako představa „života za každou cenu“.

Küng apeluje  na lidsky odpovědný přístup k otázce umírání, a to z teologického pohledu na odpovědnost, která se snaží uskutečnit nejen život na zemi, ale především věčný život.

Protože: „Neumírá-li člověk do nicoty, není-li jeho umírání pouze absurdní zánik, ale příchod i návrat, pak leze zdůvodnit i to, že:

  • lékař má udělat vše pro to, aby člověka vyléčil, ale nemá nejmenší důvod k tomu, aby smrt o hodiny, dny nebo dokonce i roky uměle technicky oddaloval a tím pacienta vystavoval nepředstavitelnému utrpení
  • že terapie má smysl pouze tehdy, když nevede k pouhému přežívání základních orgánů, ale k záchraně celého člověka. Operace a intenzivní terapie by neměla být samoúčelná. Je velký rozdíl mezi tím, co je technicky možné, a tím, co má z lékařského hlediska smysl.
  • sám nemocný má právo odmítnout takovou péči, která mu sice prodlouží život, ale není důvod vysvobozovat jej za každou cenu z agonie
  • vůči umírajícím máme větší závazky, než jen ty, kterým dostojí lékařská opatření. Lékaři, sestry, pečovatelé, příbuzní by měli projevit pokud možno lidský přístup.“

Milada Horáková

27.června 2018 uplynulo 68 let od justiční vraždy Milady Horákové. Její životní příběh je dobré si připomenout právě v dnešní době, kdy končí polistopadový demokratický vývoj. Milada Horáková je nám v hospici inspirací nejen vyjímečným příkladem občanské statečnosti, ale i postojem ke smrti. Krátce před popravou svým blízkým napsala: „Žijte i za mne..“

Dál už jen citace z útlé knížky Dopisy Milady Horákové, vydané v roce 1990. [ukazka-1]

Thomas Merton

Thomas Merton (1915-1968), od prosince 1941 trapistický mnich v Gethsemani, „v jednom údolí Kentucky, několik málo mil od místa, kde se narodil Abraham Lincoln“ …

Patří k světově  uznávaným autorům duchovní literatury – jeho bibliografie zahrnuje desítky knih. Proslavila ho především autobiografie Hora sedmi stupňů, napsaná v prvních letech po vstupu do kláštera. Formou deníkových záznamů, velmi čtivým a často humorným způsobem píše i o svém životě v klášteře v letech 1947-1952 v knize Jonášovo znamení. Obě jsou dokladem, že usilovat o ideály je namáhavé, ale že to stojí za to.

Kontemplativní modlitba je posledním Mertonovým dílem, považovaným za jeho duchovní „závěť“. Netušil, že bude poslední, zemřel tragicky v třiapadesáti letech – zasažen elektrickým proudem. Je psána především pro mnichy, tomu odpovídá obsah i jazyk. Přesto při četbě tohoto útlého spisu lze nalézt zásadní témata „světského“ člověka 21. století, zvláště v mezních situacích. S ohledem na současnou společenskou krizi  –  závažné ohrožení demokracie po volbách 2017,  i vzhledem k tomu, že pracujeme v hospici, jsou tato témata pro nás víc než  aktuální. Hledáme odpověď na otázku, jak dobře žít, protože dobrý život je předpokladem „dobré smrti“.

Odpověď se neobejde bez objasnění významu „srdce“. Mertonovy myšlenky v tomto směru zcela korespondují se závěry psychologů a filozofů. Jeho pojem „srdce“ se vztahuje „k nejhlubšímu psychologickému základu osobnosti člověka“.

Merton analyzuje „dobrý život“ i jeho náhražku – „pseudodobrotu“, která „ignoruje pokyny opravdového dobra“. Základem „dobrého života“ je žít v souladu se svým „srdcem“.  Uvažuje proto o „srdci“ a s ohledem na zaměření díla o „modlitbě srdce“. A rozebírá příčiny i důsledky důležité  překážky k dosažení pokoje v srdci – existenciální úzkosti, která je „výrazem nejistoty v našem pozemském životě, zdrojem pochybností, které nás dříve či později musí postavit tváří v tvář poslednímu smyslu našeho života… Úzkost v tomto smyslu není neurotická úzkostlivost, není jen strach z nějaké prostoduše chápané viny, strach z narušení tabu. Jde o to, že si člověk vážně uvědomí, že je schopen mít špatné záměry se sebou samým i s druhým, že žije lež“. Před touto úzkostí se člověk v závažné mezní situaci neschová.

Z pohledu psychoanalýzy je příčinou existenciální úzkosti neurotický vývoj, odcizení od „pravého já“. Jedinečným způsobem popisuje tento odklon od zdravého duševního vývoje Karen Horneyová ve své knize Neuróza a lidský růst, kterou lze také považovat za její „závěť“ stejně jako Mertonovu Kontemplativní modlitbu. Jde o poslední vrcholné dílo. Oba autory spojuje i zájem o zen-budhismus. K osvobození od úzkosti, která z odcizení od „pravého já“ pramení, vede podle psychoanalytičky Horneyové (explicitně odmítla křesťanství už v raném mládí) cesta sebepoznání, odhalení principů neurózy, která odjakživa poznamenává celé lidské pokolení. Ví, že je to dlouhá cesta „tvrdé práce“ na sobě.

Merton  nalézá řešení  ve zdravém duchovním životě (píše pro mnichy…), pro který je také nezbytné  sebepoznání. „Jde opoznán, že jsme nevěrní ani ne tak abstraktním morálním nebo sociálním normám, jako spíš své nejvnitřnějšíí pravdě …Překážky mohou mít velmi hluboké kořeny v našem charakteru a ve skutečnosti můžeme nakonec zjistit, že nám na jejich odstranění sotva bude stačit doba celého života“. Zůstáváme tak dlužníky Bohu, sobě i druhým. I Merton vnímá tuto úzkost jako stigma dotýkající se celého stvoření. A tak i pomoc musíme hledat všichni, nezávisle na tom, jestli jsme mnichy nebo „světskými“ lidmi. Tím spíš, máme-li před sebou už jen krátký čas nebo žijeme v přelomové době.  Mnich se podle Mertona skrze modlitbu, mlčenlivé ponoření do svého nitra „vystavuje i tomu, co svět o sobě neví – v dobrém i zlém. Střetává se se svým vlastním lidstvím i lidstvím celého světa v nejhlubším a nejústřednějším bodě.“ A někteří z mnichů (mezi ně patří i Thomas Merton) zprostředkují „světskému“ člověku svou zkušenost a své poznání. To je – kromě samotné modlitby – jejich hlavní význam pro svět.

Karen Horneyová uzavírá: „Zbavíme-li se své neurotické posedlosti naším „já“, osvobodíme-li se, abychom mohli růst, osvobozujeme se i k tomu, abychom mohli milovat a cítit zájem o druhé lidi.“
[ukazka-1]

Thomas Merton dospívá k podobnému závěru:Plné zralosti duchovního života nemůžeme dosáhnout, pokud neprojdeme nejdříve úzkostí, bolestí, soužením a strachem, které nutně provázejí vnitřní krizi „duchovní smrti“, a v níž nakonec přestáváme lpět na svém vnějším já…. Ale když jsme toto odevzdání vpravdě vykonali, není zde už místa pro strach a úzkost… Pak, jak říká sv. Benedikt, „dokonalá láska vyhání úzkost“ a úzkost se obrací v lásku, důvěru a naději…Ten, kdo dosáhl plné zralosti duchovního života, se spontánně projevujeobětavostí a péčí o druhé, která je neklamně velkodušná, třebaže si toho není vědom“. V kontextu hospicové péče i nezbytnosti nebýt pasivní v době závažné společenské krize je tato schopnost jako předpoklad aktivity, činů zásadně důležitá.

[ukazka-2]

 

Edith Eva Egerová

Novoroční zamyšlení na začátku roku 2021 v době vrcholící koronavirové pandemie jsme v našich Aktualitách zahájili slovy psycholožky Edith Evy Egerové: Máme na vybranou. Tak nazvala svou autobiografii a jak sama uvádí, tak formulovala své osobní přesvědčení i „úhelný kámen“ své terapie. E.E.Egerová podobně jako V.E.Frankl prošla několika koncentračními tábory. Přežila i Osvětim, kam byla jako šestnáctiletá maďarská židovka, vrcholová gymnastka a baletka  transportována s celou rodinou. Její příběh ale není zdrcujícím líčením hrůz, kterých je schopen člověk člověku připravit. Naopak je někdy sotva uvěřitelným vyprávěním o možnosti, že i „v pekle může vzklíčit naděje“ (podtitul knihy). S tím úmyslem knihu napsala.  E.E.Egerová studovala psychologii až ve zralém věku, zatímco o 26 let starší V.E.Frankl byl uznávaným vídeňským psychiatrem a neurologem už před válkou. A na rozdíl od V.E.Frankla byla schopna až po desítkách let sdílet své traumatizující zkušenosti s druhými lidmi a využívat je pro svůj osobní růst i jako terapeutka ve své praxi. Kniha E.E.Egerové je o svobodě, odpovědnosti, odvaze, vděčnosti a odpuštění.  Je výzvou k práci na sobě a spoluúčasti na všem, co se okolo nás děje. „Ač jsme jen malé součástky vesmíru, přesto i díky nám se otáčí soukolí věčnosti. A my máme na vybranou, jak svou měrou přispějeme“. Pro nás v hospici je to velká výzva – pro osobní život i náš postoj k hospicové péči. V.E.Frankl – často citovaný v knihách s hospicovou tématikou – formuloval přesvědčení E.E.Egerové ještě před svým uvězněním slovy: „Člověku je možné sebrat všechno kromě jediného: poslední z lidských svobod-zvolit si za všech okolností svůj postoj, vybrat si svou vlastní cestu“. V koncentračních táborech si platnost  tohoto přesvědčení  podobně jako E.E.Egerová mohl ověřit. I naši nemocní mají svobodu, i když jen omezenou, a záleží na tom, zda jsou schopni a ochotni si ten svůj „zbytek“ svobody uvědomit.  Hospic by jim měl vytvořit podmínky, aby jej využili. Tím se jejich umírání může stát vyvrcholením života.  I naši nemocní „mají na vybranou“. Příběh E.E.Egerové je pro nás zdrojem naděje, inspirací, abychom neřešili, o co přicházíme, ale soustředili se na to, co zbylo, co je. Výzvou k solidaritě jako cestě k překonání vlastního strachu. A především ujištěním, že za všech okolností „máme na vybranou“.

 

Níže citace z knihy Máme na vybranou:

Odsun a koncentrační tábory (1944-1945) [ukazka-1]

Po osvobození (1945) [ukazka-2]

O cestě do Hitlerova Orlího hnízda a do Osvětimi (rok 1980) [ukazka-3]

Máme na vybranou-psychologické úvahy  [ukazka-4]

 

Gerald G. May

Gerald G.May je americký psychiatr, duchovní poradce a spisovatel, bratr jednoho z nejvýznamnějších představitelů tzv existenciální psychoterapie Rollo Maye.  Ve svém díle Nocí duše ke svobodě [ukazka-1] se pokouší přiblížit dnešnímu člověku význam „temné noci“-duchovního procesu, který je znám kromě z Bible především ze spisů  významných španělských karmelitánů 16.století sv. Jana z Kříže a sv. Terezie z Avilly. Čím povrchnější je náš život, tím obtížněji zvládáme mezní situace a tím snadněji můžeme propadnout zoufalství tváří v tvář nevyléčitelné nemoci – situaci, ve které se nacházejí naši nemocní a nakonec i my, kteří o ně v hospici pečujeme. Gerald G. May rozborem a vlastní interpretací děl uvedených klasiků mystiky a některých biblických textů  ukazuje, že spiritualita, která počítá s „temnou nocí“ jako nezbytnou součástí duchovního života, je cestou k osobnostní zralosti. „Temné noci duše“ nejsou výlučnými zkušenostmi věřících lidí. Zakoušejí je a plody této zkušenosti oceňují i i lidé, kteří o jejich existenci  nemají ponětí, ale kteří touží dát své bolestné zkušenosti smysl. „Někteří lidé procházejí velmi dramatickým a těžkým utrpením, ale „utrpení většiny lidí je úplně obyčejné, pokorné a tiché“(G.G.May) – i někteří naši „neobyčejní“ nemocní  prožívají své „temné noci“.pokorně a tiše. Tak jako oni i uvedené dílo se pro nás stalo trvalou inspirací.

 

Hospic Chrudim – Zásady poskytování zdravotní péče

Základním předpokladem každého zaměstnance v Hospici Chrudim (dále jen Hospic) je odborná způsobilost a morální odpovědnost. Odborná způsobilost má jednoznačná kritéria. Morální odpovědnost je obecný pojem. V konkrétním prostředí Hospice definujeme morální odpovědnost zavazujícími způsoby jednání prostřednictvím následujících interních předpisů, které jsou zásadními a závaznými interními směrnicemi pro všechny zaměstnance.

Vlídné, lidské zacházení s nemocnými a respektování etických norem, které zahrnují i vztahy mezi zaměstnanci, nelze vymáhat žádnými kontrolními mechanismy ani poučováním. Nerespektování těchto pravidel je však považováno vzhledem k charakteru Hospice za hrubé porušení pracovní smlouvy. Hospic zaměstnává jen ty zaměstnance, pro které je dodržování daných etických norem i zásad v poskytování zdravotní péče samozřejmé, a kteří jsou schopni a ochotni dané normy dodržovat.

Stejně jako zaměstnanci i uživatelé služeb jsou těmi, kdo ovlivňují prostředí, v němž je poskytována péče v Hospici. Mohou zaměstnance v jejich péči o nemocné podpořit, nebo jim naopak jejich snahu usilovat o dobro nemocných ztížit. Je v zájmu nemocných i jejich blízkých zabezpečit pro zaměstnance dobré podmínky pro poskytování kvalitní péče všem nemocným. Proto jsou v Hospici Chrudim ustanoveny i vnitřní směrnice pro uživatele služeb Hospice, jejichž dodržování je podmínkou pro pobyt nemocných a jejich blízkých v Hospici.

  • Hospicová péče je zaměřená na nemocného, nejen na nemoc. Samozřejmou součástí péče je i pomoc blízkým osobám nemocného, které jsou onemocněním pacienta v Hospici zasaženy.
  • Léčbu vede vždy lékař. Je odpovědný i za kompetence, které přenechá zdravotní sestře, a plně odpovídá za výsledek léčby.
  • Nemocný má právo spolurozhodovat v léčbě s výjimkou situací, kdy mu jeho duševní porucha, potvrzená psychiatrickým vyšetřením, brání rozpoznat důsledky svého jednání. V tomto případě ze zákona rozhoduje o další léčbě pouze ošetřující lékař, nemá-li nemocný soudně ustanoveného zákonného zástupce. Rodinu nemocného lze přizvat k rozhodování v léčbě se souhlasem nemocného.
  • Vrchní sestra řídí, koordinuje, metodicky vede a kontroluje činnost zdravotních sester a ošetřovatelek.
  • Zdravotní sestra vede komplexní ošetřovatelskou péči u stabilizovaného pacienta. V případě každé závažnější změny zdravotního stavu informuje ihned lékaře. Sestra se účastní léčebného procesu nejen realizací doporučení daných lékařem, organizací či vlastní ošetřovatelskou péčí a kontinuálním předávání informací o zdravotním stavu nemocného lékařům, ale též jako poradce lékaře – zná nemocného díky neustálému kontaktu s ním často lépe než lékař. Sestra musí být schopna samostatně diagnostikovat symptomy onemocnění, ale není kompetentní samostatně rozhodovat o jejich léčbě.
  • Za zdravotní péči je odpovědný ředitel Hospice nebo jím pověřený lékař.

Etický kodex zaměstnanců Hospice Chrudim

  • V zorném úhlu lékařů a ostatních zdravotníků jsou kromě onemocnění základní otázky lidské existence, především utrpení a smrti.
  • Jednání zaměstnanců sleduje především dobro pacienta, nikoliv stavovské zájmy.
  • Každý nemocný je považován za individuální bytost, a proto je nezbytné považovat i jeho onemocnění za jedinečnou situaci a s ohledem na to přistupovat k nemocnému.
  • Detailní znalost zdravotníků v  oboru paliativní medicíny se doplňuje u všech zaměstnanců o morální odpovědnost, jejíž součástí je úcta k lidské důstojnosti nemocných, spoluzaměstnanců i zaměstnavatele. Šíření nepravdivých zpráv a informací, které poškozují nemocné, spoluzaměstnance i zaměstnavatele a vedou k narušení nebo ztrátě vzájemné důvěry, případně poškozují jméno Hospice, je zásadní překážkou pro setrvání zaměstnance v pracovním poměru v Hospici.
  • Povinností zaměstnanců je chránit majetek Hospice a udržovat pořádek na pracovišti. Pokud dojde k požkození nebo znečištění vybavení, nebo pokud zaměstnanec zjistí ztrátu (např. odcizení svítidla…), je nezbytné tuto skutečnost ihned nahlásit vrchní sestře a písemně zaevidovat. Porušování této normy je považováno za závažné porušení pracovní smlouvy.
  • V Hospici je plně respektována náboženská svoboda nemocných i zaměstnanců. Křesťanství je v souladu se Zakládací listinou Hospice nepodmíněnou normou umožňující orientaci v otázkách postoje k závažným existenciálním otázkám souvisejících s péčí o umírající. Šíření jakékoliv náboženské víry a náboženského postoje včetně ateizmu je považováno za omezování náboženské svobody, na druhou stranu je součástí léčby i vytváření podmínek k uspokojování náboženských potřeb pacientů a jejich rodin.

Etický kodex pro uživatele služeb Hospice Chrudim

  • Hospic Chrudim vznikl na základě dobrovolné aktivity jeho zakladatelů vytvořit důstojné podmínky pro závěr života nemocných s postupujícím onemocněním, především onkologickým, a je nadále odkázán na podporu těch, kteří jeho služby nevyužívají, ale uvědomují si potřebnost hospicové péče. Jako nestátní zařízení Hospic nemá moc ani podmínky postarat o všechny indikované nemocné ve své spádové oblasti. O přijetí nebo propuštění nemocného rozhoduje vedení hospice na základě kritérií, které vycházejí z poslání Hospice a ne z individuálních představ a potřeb současných nebo budoucích uživatelů jeho služeb. Bez udání a vysvětlování důvodů s ohledem na poslání Hospice je proto možné klienta propustit domů nebo přeložit do jiného zařízení. Hospic nemá povinnost zajistit následnou péči, protože jako nestátní zařízení nemá možnost jinému zařízení nařídit přijetí nemocného, např. na oddělení LDN. Je nezbytné, aby uživatelé služeb Hospice tuto skutečnost akceptovali a podřídili vlastní zájmy poslání Hospice.
  • Zdravotnický tým v Hospici má v péči ve stejné době přibližně 25-30 nemocných. Většina nemocných vyžaduje náročnou péči, všichni nemocní jsou přijati pro závažné onemocnění. Je v zájmu Hospice spravedlivě rozdělit čas věnovaný jednotlivým nemocným tak, aby každému se dostala potřebná péče v odpovídající kvalitě. Počet zdravotníků v jedné směně je vždy nižší než počet nemocných (přibližně 6-8 zdravotníků ve dne, 3 zdravotníci v noci). I od nemocných a jejich rodin je proto nezbytné vyžadovat solidaritu s ostatními nemocnými a respektovat, že kritériem pro rozhodování zdravotníka v konkrétní situaci, kdy péči vyžaduje současně více nemocných, je závažnost příznaků, nikoliv individuální představy nebo potřeby jednotlivých nemocných. Podobně je tomu při umístění na jedno – nebo dvoulůžkových pokojích – toto rozhodnutí je zcela v kompetenci Hospice.
  • Základní podmínkou pro poskytování kvalitních služeb v Hospici je atmosféra vzájemné důvěry. Nedůvěra v Hospic nebo odlišné představy o péči v Hospici a službách jím poskytovanými ze strany nemocných a jejich blízkých jsou důvodem k ukončení pobytu. Nemocní jsou přijímáni do hospice na základě oboustranně svobodného rozhodnutí, a Hospic stejně jako nemocný nebo jeho rodina i v průběhu pobytu má právo se svobodně rozhodovat o pokračování nebo ukončení pobytu. Ani nemocný, ani Hospic nemůže být k pobytu nemocného v Hospici nucen.
  • Hospicová péče je v našem zdravotnickém systému hrazena jako péče na LDN. Skutečné náklady za lůžkoden v hospicech vzhledem ke kvalitě péče (především k počtu zaměstnanců) značně převyšují úhradu ze zdravotního pojištění . Příplatek za nadstandard při ubytování, případně příspěvek na péči, poskytovaný pečujícím zdravotníkům Hospice státem (zdaleka ne všem nemocným) pouze zčásti kompenzuje skutečné náklady na péči. Na financování provozu se podílejí i sponzoři a dobrovolníci. Výhrady vůči příplatkům za nadstandard při ubytování nebo zpochybňování nároku Hospice na státní příspěvek na péči s odkazem na finanční situaci uživatele služeb (nízký důchod apod.) proto Hospic nemůže akceptovat, jinak by existenčními problémy ohrozil samotné fungování Hospice.
  • Je v zájmu nemocných dbát na prostředí, v němž je poskytována hospicová péče. Uživatelé služby jsou proto povinni stejně jako zaměstnanci udržovat pořádek na pokoji nemocných a chránit majetek Hospice. Jeho poškození nebo znečištění je třeba ihned hlásit vrchní sestře nebo jinému zodpovědnému pracovníkovi, a případnou majetkovou škodu uhradit