Aktuálně

Vzpomínka na Jana Zahradníčka

Bylo jich hrstka
zrovna jak zrní v hlíně
spravedlivých a milosrdných
a touto setbou se obrozovala zem
Vždycky tomu tak bylo
Vždycky tomu tak bude
.. víceméně

Ukázka je ze sbírky Znamení moci Jana Zahradníčka. Nesměla za jeho života vyjít. Byla napsána před jeho zatčením v roce 1951. Básně z této sbírky se šířily a opisovaly mezi lidmi v padesátých a šedesátých letech. Poprvé vyšly v samizdatu až v roce 1984, 24 let po jeho smrti. To byl osud mnoha básní a mnoha básníků a spisovatelů po únoru 1948, těch, kteří nekolaborovali s totalitní mocí a byli na začátku padesátých let uvězněni ve vykonstruovaných politických procesech. Jan Zahradníček byl jedním z nich. Jeho jméno se nesmělo objevovat v čítankách. Měl být, a dosud je téměř zapomenut, ačkoliv byl literárními kritiky považován za jednoho z našich nejvýznamnějších básníků. Jeho přítel Bedřich Fučík ho označil za „barda ohroženého národa“. Poslední sbírka Jana Zahradníčka, která ještě mohla vyjít za jeho života – La Saletta, byla v roce 1947 vytištěna Karlem Krylem v Kroměříži. Otcem toho Karla Kryla, který je rovněž označován za „barda“ díky svým básním a písním, které se u nás podobně jako Zahradníčkovy verše šířily mezi lidmi v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jan Zahradníček se na rozdíl od Karla Kryla nedočkal svobody. A jeho verše nezlidověly, jako se to podařilo mnoha Krylovým písním. Oba však zažili i období, kdy bylo možno svobodně psát a publikovat, Jan Zahradníček do roku 1948, Karel Kryl krátce okolo roku 1968 a po roce 1989. A oba i v těchto svobodných letech zažívali velkou úzkost a žili v obavách o další osud českého národa. Obavy obou se naplnily. Dění po únoru 1948 jistě předčilo obavy Jana Zahradníčka, a úpadek demokracie i devalvace hodnot za vlády Andreje Babiše a prezidenta Miloše Zemana jsou naplněním varovných prorockých veršů Karla Kryla, které v době svého vzniku po roce 1989 nikdo nebral vážně.

Jan Zahradníček byl zatčen v době, kdy jeho nejmladší dceři byly tři týdny, a starším dětem 1,5 a 3 roky. Poprvé po svém uvěznění viděl své dvě dcery až v rakvích, zemřely na otravu houbami v roce 1956. Ačkoliv mu jako chronicky nemocnému a navíc zdrcenému smrtí dětí bylo slíbeno, že mu další trest bude prominut, po dvou týdnech se musel vrátit na Mírov. Těžko si představit tragičtější osud básníka. „Věděl jsem o vás jenom z vyprávění. “, napsal o svých dětech v jedné z básní z vězení po roce 1956. V té době si už mohl alespoň vést sešit s literárními pracemi – po propuštění si je však nemohl vzít sebou. Našly se ve vězeňském archivu v Leopoldově náhodně až v roce 2016.  „Vrátil jsem se zvalchován, ale vyztužen“, napsal po svém propuštění v květnu 1960 Jaroslavu Seifertovi.  Zemřel o několik měsíců později ve svých 55 letech – na následky týrání a neléčení v době věznění. V roce 1966 byl plně rehabilitován, přesto po roce 1969 opět jeho básně nesměly vycházet.

Stojí to za to se začíst do básní Jana Zahradníčka. Zvláště dvě poslední sbírky- La Saletta a Znamení moci jsou považovány za vrchol spirituální poezie a české poezie vůbec.

Spolu s Miladou Horákovou a knězem Josefem Toufarem patří básník Jan Zahradníček k nejznámějším obětem komunistické zvůle, které si letos připomínáme. 7. října uplyne 60 let od jeho smrti.

My v hospici s úzkostí sledujeme společenský vývoj u nás po nástupu Andreje Babiše a Miloše Zemana k moci – podobně jako Jan Zahradníček těžce nesl vývoj po roce 1945. Rozumíme jeho veršům :„.tam venku se dokonává výprodej člověka stále víc pod cenou,čas sibiřský táhne, čas sibiřský profukuje“, „všechno hlasování děje se dosud mezi Kristem a Barabášem a už napřed je postaráno o výsledek týž…jde o vládu nad světem, jde o člověka, který se zahazuje sám sobě ponechán“. Spolu s ním si však nezávisle na politické situaci a okolnostech musíme i my připomínat svou odpovědnost: „..odpovídáme za vše, nejen za ozvěnu svých kroků v nedozírných ulicích budoucnostinikdo mě nepřesvědčí, že nemohu za to, co se kdekoli děje v této chvíli, že nemám na tom účast a že bylo zcela nad mé síly té věci zabránit..“ Hospice všude ve světě vznikají díky vědomí odpovědnosti za nemocné v závěru života, která vyžaduje v duchu křesťanského přikázání lásky k bližnímu především solidaritu s druhým. A tak i pro nás v hospici jsou jeho výzvy k odpovědnosti inspirací a jeho hluboce křesťanský duchovní základ i odvážný životní postoj příkladem, abychom se nenechali odradit ani v čase, kdy se okolo nás „rozlézají obojživelníci pravdy a lži“, kteří berou „slovo láska do úst jen s hrůzou příslovečnou“ a solidarita je pro ně  „nejděsivější třaskavinou světa“.

Hospic Štěpánkova 89 - aktuální informace

Vzhledem k blížícímu se dokončení rekonstrukce a nadstavby domu ve Štěpánkově ulici jsme často dotazováni, kdy bude otevření a zahájení provozu, jaké služby v něm budeme poskytovat, pro koho je určen, zda nehledáme zaměstnance. A samozřejmě kdy bude dokončena stavba. V následujícím textu uvádíme odpovědi na uvedené dotazy... víceméně

Vzhledem ke koronavirové epidemii došlo i u dodavatele stavby k prodlení.  Předpokládáme dokončení stavby na konci srpna. Během září plánujeme vybavit interiéry

12.října proběhne slavnostní otevření. Jsme nestátní nezisková organizace a s ohledem na naši snahu o nezávislost na státních institucích a veřejných rozpočtech, financujeme od roku 2010 provoz lůžkového hospice a od roku 2014 stavbu ve Štěpánkově ulici z vlastní činnosti a z darů. Den slavnostního otevření chceme proto pojmout jako „den nezávislosti“ a k symbolickému přestřihávání pásky jsme pozvali kromě emeritní primářky hospice v Brně MUDr. Violy Svobodové nezávislé novináře. Pokud nám v tom nezabrání koronavirus, rádi bychom týž den v Divadle Karla Pippicha uskutečnili s Jaroslavem Kmentou, Pavlem Šafrem a Markem Wollnerem besedu.

Hledáme zaměstnance pro budoucí provoz-ošetřovatelky a pracovníky v sociálních službách. Prosíme zájemce o práci u nás o zaslání žádosti s životopisem na emailovou adresu  blazkova@hospicchrudim.cz. Součástí výběrového řízení kromě osobních pohovorů je stáž v lůžkovém hospici. 2. listopadu plánujeme zahájení provozu.

Dům ponese jméno Hospic Štěpánkova 89. Stejně jako lůžkový Hospic Chrudim v ulici K Ploché dráze bude kolaudován jako zdravotnické zařízení poskytující kromě ubytování specializovanou paliativní hospicovou péči a sociální služby. Budeme do značné míry využívat nejen zdravotnický komplement lůžkového hospice, ale i kuchyň, prádelnu, administrativu. Nemocní budou ubytováni v deseti bezbariérových, nadstandardně vybavených, převážně jednolůžkových pokojích s vlastní kuchyňkou a sociálním zařízením. V domě je možnost ubytovat i blízké osoby nemocných. V přízemí domu je společenská místnost, na kterou navazuje dvůr, terasa a zahrada nad hradbami.

Cílovou skupinou budou stejně jako v lůžkovém hospici nevyléčitelně nemocní, především onkologičtí pacienti, jejichž stav se při pobytu v lůžkovém hospici zlepšil, nebo kteří ještě nevyžadují nemocniční péči lůžkového hospice, ale doma to již sami nezvládnou. Současně s otevřením Hospice Štěpánkova 89 plánujeme v prostorách lůžkového hospice zahájení provozu paliativní ambulance.  Právě probíhají smluvní jednání se zdravotními pojišťovnami. Při zhoršení stavu nemocní plynule přejdou do péče lůžkového hospice. Personál v obou zařízeních i ambulanci bude tvořit jeden tým.

Myšlenka rozšířit služby o péči, kterou budeme poskytovat v Hospici Štěpánkova 89 a v paliativní ambulanci, vznikla už v roce 2012 po návštěvě hospiců v Anglii. A je v souladu s naší Zakládací listinou. Jsme rádi, že po osmi letech od zakoupení domu se nyní blížíme k cíli. Děkujeme všem, kteří nás podporují!

Výběrové řízení

V souvislosti s plánovaným otevřením dalšího pracoviště „Hospic Štěpánkova 89“ v centru Chrudimi rozšiřujeme náš tým. .. víceméně

Hledáme ošetřovatelky a pracovníky v sociálních službách. Prosíme zájemce o zaslání životopisu na blazkova@hospicchrudim.cz. Těšíme se na spolupráci.

Poděkování

V těchto dnech připravujeme výroční zprávu za uplynulý rok. Ještě nejsou definitivní podklady pro závěrečnou účetní uzávěrku, ale už víme, kolik darů jsme obdrželi v roce 2019 od svých příznivců. .. víceméně

Bez jakékoliv medializace, bez fundraisingu ve formě především finančních, ale i věcných darů to bylo více než 2,35 mil. Kč! Také díky těmto darům si udržujeme nezávislost na státních institucích. Nežádáme o dotace, nemáme žádné prostředky z veřejných rozpočtů – ani na provoz lůžkového hospice, ani na stavbu Paliativního stacionáře. Z obavy před ztrátou svobody odmítáme dárce, kteří nemají naši důvěru. Všem, kdo nás podporujete, děkujeme!

PF 2020

Čas se pro nikoho z nás nezastaví. Nesmíme beztrestně přeskočit žádnou část svého života jako nepohodlné a nevděčné provizorium, nemáme-li být připodobněni k služebníku, který zakopal hřivnu sobě svěřenou.
Jan Čep

Paliativní stacionář-listopad 2019-30 let svobody a demokracie

Jak jsme uvedli v aktualitě k desetiletému výročí otevření hospice: údaje z našeho webu jsou jedním chrudimským médiem zneužívány k poškozování dobrého jména hospice, proto nebudeme informovat o průběhu rekonstrukce na našich stránkách. Našim příznivcům jsme k podání informací kdykoliv k dispozici. Doufáme, že do vánoc bude stacionář pod střechou... víceméně

Dění okolo stacionáře je pro nás jen dalším dokladem oprávněnosti obav z vývoje v naší zemi. Před listopadem 1989 by žádný hospic v Chrudimi nebyl – hospicové hnutí je projevem dobrovolné aktivity lidí ve svobodné občanské společnosti, ne v totalitní zemi, kde je svoboda potlačována. Při budování hospice jsme sdíleli své nadšení nejen s přáteli, ale i s mnoha neznámými lidmi – byl jich početný zástup.  I dnes máme své příznivce. Svědčí o tom i výše darů pro hospic, v roce 2018 to bylo téměř 2 mil. Kč (finanční i věcné dary). Dnes jsme však častěji než dřív svědky obecného nezájmu, nepochopení i pomluv a urážek. O to víc usilujeme o zachování ideálů, se kterými jsme v roce 2003 založili občanské sdružení, a vážíme si podpory našich současných příznivců. Děkujeme všem, kdo sledují naši činnost a podporují nás i ve snaze o vybudování stacionáře. A děkujeme také těm, kdo aktivně usilují o udržení svobody a demokracie v naší zemi. Mimo jiné nezávislým novinářům – o těch „závislých“ i díky chrudimským médiím víme své. V minulých letech jsme opakovaně pozvali do hospice Pavla Šafra, šéfredaktora Fóra 24. V setkáních s nezávislými novináři chceme pokračovat. Mezi pozvanými je na příklad Jaroslav Kmenta. Letos ještě slavíme výročí sametové revoluce ve svobodné zemi. Držme si palce, aby tomu tak bylo i v příštích letech. Abychom se nezájmem o aktivní vytváření svobodné demokratické občanské společnosti nenechali o svobodu v naší zemi i o nezávislost hospice připravit…

Pozvánka na koncert

V sobotu 2. Listopadu v 15 hodin proběhne u nás tradiční podzimní koncert Ježků- studentů 2. Lékařské fakulty v Praze-Motole... víceméně

Letos slaví, stejně jako my v hospici, 10 let od svého založení, a tak stejně jako my vzpomínají, jak to všechno začalo, a bilancují svou činnost. Koncert je příležitostí k setkání všech, kteří v minulosti využili pro své blízké služeb našeho hospice. Zveme i všechny naše příznivce a sponzory. Těšíme se na Vás!

Růžena Vacková: Dobro není chabé proto, že je pomalé. Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem

„Tento národ, který neoplývá talenty, hospodaří s nimi hanebně. Už nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě (…). Celou její hloubku jsem si uvědomil nejvíc, když ji navštívil při svém pražském pobytu Karl Rahner: Setkali se dva prostí a velcí lidé. O teologovi ví celý svět, o jeho ženském protějšku jen Bůh“ (Josef Zvěřina) .. víceméně

Na našich stránkách si vzhledem k závažnému dění ve společnosti, ohrožujícím demokracii a svobodu, opakovaně připomínáme osobnosti, které jsou nám inspirací. Jak v úvodu citujeme kněze Josefa Zvěřinu – „ náš národ neoplývá talenty“. Vloni jsme vzpomínali na Miladu Horákovou. Další významnou ženou, která dokázala vzdorovat totalitnímu režimu a strávila díky vykonstruovanému procesu patnáct let v komunistickém vězení, byla Růžena Vacková. V roce 1994 byl publikován výbor z dopisů Růženy Vackové (z vězení) s názvem Ticho s ozvěnami s úvodem jejího synovce Andreje Gjuriče, z něhož citujeme:

„O kriminále zevnitř a tetiččině roli v něm nechť někdy mluví jiní. Pro mne je z celého toho období, z dopisů, návštěv, ale i vyprávění zřejmé cosi, co by jinak nebylo tak krystalicky patrné. Je to poznání o lidské svobodě. Široký záběr a hloubka člověka nejtvrději vězněného. Byla jasně jedním z nejsvobodnějších lidí a nic ji nemohlo omezit. Jen to, co omezovat má. Vnitřní svoboda, svoboda od něčeho i k něčemu. Ta svoboda znamenala (pořádat) vzdělávací semináře ve sprchách, na záchodech, v koutech, na bednách. Znamenala samotky a akce nejrůznějšího druhu tam, kde by se očekávalo, že se nic dělat nedá a že je všemu konec. Znamenala zostřené, nové vidění lidí, věcí. Vliv člověka, který byl přece úplně v područí („zkazila jsem jim přinejmenším dva velitele věznice“). Svoboda bez práv a při tom naprosto jasná. Máloco mi mohlo víc pomoci ubránit se před povrchnostmi individualistického a liberalistického pojetí svobod. Ale byla to především svoboda rozhodnout i na tomto místě o sobě. Jestli pro něco může člověk vůbec věřit ve vítězství dobra nad zlem a mít smysl pro zásadové postoje, pak je to toto: Nikdy nechtěla sebeméně napomoci tomu, aby šla, byť podmínečně z kriminálu. Naopak. Mnohé akce zvenčí, situace kolem amnestií jsou pověstné. Pověstné jsou i její hovory s prokurátory: „Vy jste mne zavřeli, vy mne musíte pustit!“ Skutečně ji museli v tom sedmašedesátém vyhodit, skutečně musel ostrovský prokurátor sám její případ otevřít a posoudit. A pak mohla, po patnácti letech, napsat naší mámě – měla jsem recht. Měla jej, nakonec. Kdo ji známe, víme, že nejde o hrdinství ani o snahu o morální vítězství nad někým (…). Co může být průkaznější než její přesvědčení, že jednou budou „mít recht spravedliví“?

Pro nás, kteří se denně v hospici setkáváme s bilancováním v závěru života, je důležité číst slova o vnitřní síle a svobodě i v těch nejmeznějších situacích.

Zůstala zapomenuta, na školách se o ní neučí. Proto uvádíme i základní autobiografická data – opět citujeme ze sborníku dopisů Ticho s ozvěnami:

„Narodila se 23. dubna 1901 ve Velkém Meziříčí, po studiu na klasickém gymnáziu ve Vyškově odešla do Prahy a studovala na filosofické fakultě Univerzity Karlovy klasickou archeologii, dějiny umění, filosofie a estetiky. V roce 1930 se habilitovala jako docentka pro klasickou archeologii (…). Za druhé světové války se podílela na ilegálním odboji, její bratr a švagr byli v roce 1944 popraveni, sama byla obviněna z přípravy velezrady a v únoru 1945 uvězněna v pankrácké cele. Konec války ji zachránil před popravou. Po válce byla jmenována mimořádnou profesorkou na FFUK, jako druhá žena, které byla na akademické půdě udělena tato hodnost. Už od konce války se sblížila s katolickým knězem Josefem Zvěřinou, byla aktivní v katolickém společenství Rodiny, přednášela na katolické univerzitě Studia catholica. Po únorovém převratu jako jediná z profesorského sboru se připojila ke studentům, kteří se vydali na Hrad manifestovat podporu presidentu Benešovi. Stala se tím pro univerzitu „nežádoucí“. 22. února 1952 byla zatčena a „pro špionáž ve prospěch Vatikánu a USA“ odsouzena spolu s Ottou Mádrem na 22 let žaláře. Ve vězení strávila 15 let, vědoma si svého mravního poslání a odpovědnosti za všechny, jimž byla duchovní oporou. I po propuštění se cítila zavázána ke svému okolí. Stala se členkou Spolku politických vězňů K231 a jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Zemřela 14. prosince 1982 v Praze. V roce 1992 jí byl udělen Václavem Havlem Řád T. G. Masaryka in memoriam.“

Kromě dopisů z vězení uspořádaných ve sborníku Ticho s ozvěnami Marií Valtrovou v roce 1994 po roce 1989 byly vydány i její Vězeňské přednášky (v archivu Univerzity Karlovy) a Věda o slohu (1993). V roce 2016 vyšel román Mileny Štáfeldové Trestankyně – Příběh Růženy Vackové. Kromě korespondence a archivních dokumentů čerpá i z vyprávění lidí, kteří o Růženě Vackové věděli a byli ochotní o ní vyprávět. Z této knihy je možné získat ucelenou představu o životě této výjimečné ženy.

 

Vzpomínáme...

Září je pro nás významný měsíc. Vzpomínáme na otevření hospice. Tentokrát už podesáté. Měli jsme v úmyslu připravit letos pro naše početné příznivce větší setkání a oslavu spojenou s koncertem a promítáním dokumentů o našich začátcích a o průběhu stavby hospice. Chtěli jsme podrobně informovat o našem provozu i o našem dalším projektu- o rekonstrukci domu ve Štěpánkově ulici, budoucím paliativním stacionáři. .. víceméně

Máme nač vzpomínat, máme důvod k vděčnosti za uplynulých deset let, máme se nač těšit. O letošních prázdninách se však objevily v jednom z chrudimských médií články dehonestující náš hospic v souvislosti s rekonstrukcí ve Štěpánkově ulici. Dosud jsme se z toho nevzpamatovali. A tak místo veřejné oslavy jen vzpomínáme, jak to tenkrát bylo: na naše začátky, na stavbu hospice, na slavnostní otevření hospice 30. září 2009. Kdo jste byli u toho a komu i nadále záleží na našem hospici, vzpomínejte s námi… Vzhledem k tomu, že údaje z našeho webu jsou zneužívány k poškozování jména hospice, nebudeme už informovat o průběhu rekonstrukce na našich stránkách. Naši příznivcům jsme k podání informací kdykoliv k dispozici. Dění okolo stacionáře je pro nás jen dalším dokladem oprávněnosti obav z vývoje v naší zemi. Třicet let po sametové revoluci s úzkostí sledujeme čím dál větší rozdělení společnosti, neochotu lidí k hledání pravdy, nezájem o druhé. Před deseti lety jsme sdíleli své „nadšení“ z hospice nejen s přáteli, ale i s neznámými lidmi, kteří měli prostě radost, že se dílo podařilo. Dnes jsme častěji než dřív svědky nezájmu, nepochopení, pomluv. O to víc si ceníme podpory našich příznivců. Finanční i morální. Děkujeme všem, komu záleží na hospici v Chrudimi a na vybudování stacionáře pro onkologicky nemocné!

Seč můžeš - pozvánka

Srdečně zveme na IV. ročník vodáckého závodu na Sečské přehradě. Startovat může kdokoliv, na libovolném plavidle svém nebo námi zapůjčeném.

.. víceméně

Start je 7.září v 9,00 na břehu pod dubem v Ústupkách. Pojede se po vytyčené trati dvě hodiny – každý seč může.  Občerstvení je zajištěno. Přihlášky na místě, budeme rádi, pokud nám dáte vědět předem na email kostal@hospicchrudim.cz. Pro představu několik fotografií z I. ročníku.

Jedeme za každého počasí! Těšíme se na Vás !

Paliativní stacionář aktuálně - červenec 2019

20.června se ve Štěpánkově ulici 89 objevila „atrakce“, která přilákala množství zvědavců, především z řad dětí. Firma Pragis s.r.o. postavila před domem třicetimetrový jeřáb... víceméně

I když pohled z ulice tomu nenasvědčuje (nejprve stavebníci z Pragisu sundali střechu, po té zaměstnanci Realitní a stavební z Čáslavi -nášeho generálního dodavatele, zintenzivnili v bourací práce), konečně se také buduje. Koncem července je objekt rozšířen o přístavbu ve dvoře a jsou dokončeny omítky části domu obrácené do zahrady. 18.července s dobrovolníky z Nedconu uklízíme a čistíme zahradu mezi hradbami, která bude sloužit klientům stacionáře. Více zde.

Skotsko - St. Columbas Hospice

Pří své krátké cestě do Skotska jsem neodolal a domluvil si návštěvu v prvním Skotském hospici - St.Columbas hospice v Edinburgh. .. víceméně

Myšlenka na jeho založení vznikla v šedesátých letech minulého století, kdy Ann Weatherill vrchní sestra v Corstorphine and Beech Mount Hospital spolu s Dr Derekem Doylem začali shromažďovat finanční prostředky. Trvalo jim to léta. Hospic vznikl původní budově velitelství královského námořnictva z druhé světové války, měl 15 lůžek a otevřen byl v roce 1977. V roce 1986 byla dokončena moderní citlivá dostavba k historickému domu. Dnes má 27 lůžek a dostatečný prostor pro komplement. Celý komplex leží na pobřeží s výhledem na moře. Hospicem mě trpělivě provedla vedoucí sestra sobotní služby Mandy Reid. Historické jádro objektu dodávalo celému komplexu nezaměnitelnou atmosféru. Překvapila mě nápadná podobnost jejich provozu s naším. Ve službě bylo o něco více personálu, vybavení hospice korespondovalo s naším. Léčebné postupy obdobné. Co bylo ve Skotsku jiné, byla atmosféra mezi lidmi, poklid, vzájemný respekt a ochota pomoci v jakékoli situaci, nicméně občas jsem pocítil, že cizinec z východu není úplně vítaným hostem.
Jiří Košťál

Vzpomínky na Karla Kryla

Přijměte pozvání na večer s Karlem Krylem ve vzpomínkách Tomáše Novotného... víceméně

Báseň vnímáme nejen mozkem, ale dotkne se i srdce, osloví člověka celého. A pak ještě záleží na té myšlence, jakou má váhu. Není mnoho těch, jejichž myšlenky nám mohou svítit na cestu, a ještě méně je těch, kteří jsou zároveň básníky.  Karel Kryl byl jedním z nich. Sami sobě nemůžeme odpustit, že jsme ho, v 90 letech odsunutého do stínu,  přehlédli.  Muselo to pro něho být peklo, když viděl, říkal,  ale  nikdo neposlouchal. Viděl, že lezeme do chřtánu „zeleného krokodýla“ a jako tupci se tím ještě pyšníme. Jeho glosy tehdy otiskl, s dosahem nepatrným, jen regionální Moravskoslezský den a Znojemsko.  Tak si Karla Kryla připomeňme alespoň dnes v osobních vzpomínkách novináře Tomáše Novotného a v jeho nadčasových písních v podání  MUDr.Dominika Blažka.

Memoriál Jirky Stříteského

30.března se v Litomyšli uskutečnil druhý ročník florbalového „Memoriálu Jirky Stříteského“. Sešlo se okolo stovky lidí v litomyšlské městské sportovní hale. „Florbalové klání se neslo v přátelském, sportovním duchu. Ve smíšených týmech se proti sobě postavili hráči a hráčky všech generací. Nikdo se nezranil, všichni vyhráli, “zaznamenali v Litomyšli o této mimořádné události... víceméně

Výtěžek ze startovného věnovali organizátoři – spolužáci, přátelé, rodina –  v roce 2018  nadaci Dobrý anděl, letos našemu hospici. Myšlenka zavzpomínat touto formou na člověka, který podlehl v mladém věku závažnému onemocnění, je stejně vyjímečná jako osobnost Jiřího Stříteského. Poznali jsme ho i my. Byl  v roce  2017 nejmladším pacientem našeho hospice. Napsali  jsme o něm v závěru  Výroční zprávy za rok 2017: „Jiříkovi“- tak mu říkala maminka- bylo 24 let. Léčil se mnoho let pro onkologické onemocnění, při tom studoval, sportoval. Když vyšlo na podzim 2016 najevo, že už pro něj neexistuje účinná léčba, rozdal postupně všechno, co měl. A podporoval nadaci Dobrý anděl. Maminka se u nás naučila o něj pečovat, zvládla i potřebné zdravotní úkony, a tak se mu splnilo poslední přání a mohl zemřít doma. Den po jeho smrti mu došel za dlouhodobou podporu „diplom“ od nadace. Jak asi byli její zástupci překvapeni, když díky zprávě rodičů zjistili, kdo je podporoval. Svým jednáním ( ač „explicitně nevěřící“) beze zbytku naplnil evangelijní výzvu, zásadní pro vznik a činnost mnoha hospiců: Jeden druhého břemena neste..“

PF 2019

...Spoléhal jsem příliš dlouho na jakousi zkušenost, která rázem spojí řetěz náhodných dní a let, dodá jim smyslu. Nepochopil jsem včas, že ta zázračná zkušenost je udělána z namáhavého úsilí každé vteřiny, že nutno mít sám sebe ustavičně v rukou...
(Jan Čep: Zápisky Jiljího Klena)

Pozvánka na koncert

Srdečně Vás zveme na vystoupení šansonové skupiny Les Trois do Hospice Chrudim. Zpívá Lukáš Botta. klavírní doprovod Kateřina Košťálová a na violoncello hraje Vojtěch Nejedlý. Těšíme se na setkání v neděli, 3. února ve 14:30 hodin.

Exkurze do Slovenských hospiců

Jednou z tradic Hospice Chrudim se staly pravidelné výjezdy členů hospicového týmu za kolegy z hospiců ve světě i u nás. Ani letošní rok tak nebyl výjimkou; tentokrát bylo našim cílem Slovensko. Tentokrát jsme vyrazili bez našich lékařů... víceméně

Cestou do Nitrianského kraje jsme se zastavili v Hospici na Svatém Kopečku u Olomouce, kde nás přivítal jeho ředitel Mgr. Borik. V průběhu návštěvy jsme tak měli možnost si celé zařízení prohlédnout, ocenit jeho příjemné umístění a prostředí, probrat různé aspekty hospicové péče a navzájem porovnat své zkušenosti z této oblasti.

Jak známo, práce v hospici je náročná nejen z hlediska psychiky, ale zejména i po fyzické stránce, jak potvrdí zdravotnický personál. Proto nám přišla velmi vhod relaxace v horkých bazénech termálních lázní Horné Saliby, vyhledávané pro blahodárné účinky na pohybový aparát.

Následující den jsme navštívili Hospic sv. Františka z Assisi v Palárikovu, první lůžkový hospic, na Slovensku, který byl vybudovaný tzv. “na zelené louce.” Jeho ředitelka MUDr. Kollárová nás provedla po zařízení, a poté nás jako prezidentka Asociace hospicovej a paliatívnej starostlivosti na Slovensku erudovaně uvedla do zdejšího systému poskytování této péče, který se v mnohém podobá systému našemu.

Hospic – dom pokoja a zmieru u Bernadetky se nachází na poeticky nazvaném místě – v Brezovém hájiku v Nitře. Stejně jako palárikovský hospic poskytuje péči klientům zejména z Nitrianského kraje. Zde se zmožených cestovatelů ujaly vrchní sestra Mgr. Lacušková a sociální pracovnice PhDr. Kilianová a pozvaly je nejprve k chutnému občerstvení. Ani domácí koláče a dobrá káva však nezabránily, abychom si ještě před vlastní návštěvou hospice neporovnali poznatky z teorie i praxe hospicové péče.

Přátelská atmosféra panovala v i během prohlídky budovy, kdy se k nám připojila také hlavní lékařka a koordinátorka MUDr. Šóthová (rodačka z Hradce Králové).

Bohatší o nové poznatky a příjemně unaveni jsme pak zakončili den osvěžující koupelí v termálech, abychom se pak bohatší o nové poznatky a posíleni na těle i na duchu vrátili zpět k naší práci v domovském hospici.

P.S.: Milý dozvuk naší výpravy na Slovensko přinesla návštěva vrchní sestry z nitrianského hospici, která neváhala a cestu na svou dovolenou využila příležitosti a navštívila nás v Chrudimi. Na chvíli jsme se tak opět ocitli v příjemné společnosti našich slovenských kolegyň a mohli tak alespoň částečně splatit jejich laskavou pohostinnost.

Přijmeme zdravotní sestru

Ačkoliv v hospici lidé často z tohoto světa odcházejí, často se u nás noví do světa rodí. Rodí se našim mladým sestrám, ošetřovatelkám i uklizečkám a my za ně musíme hledat náhradu. .. víceméně

Přijmeme zdravotní sestru  na práci ve 12 hodinových směnách.  Praxe není podmínkou. Hlaste se prosím u MUDr. Marie Blažkové, telefon 731151538, mail blazkova@hospicchrudim.cz. Děkujeme a těšíme se na Vás!

Thomas Merton - inspirace

Na našich stránkách od roku 2014 opakovaně reflektujeme společenské dění. Nemůžeme jinak. Žijeme v čase závažného ohrožení svobody a demokracie v naší společnosti. Jsme svědky zmatení hodnot, záměrného vytváření chaosu, šíření dezinformací, lží, kultu osobností, které vynikají schopností manipulovat s pravdou a bez skrupulí šířit zlo. „Ideál“ vládnoucích sil ve společnosti je zhoubný, cílem je „peklo“ v duši i ve společnosti. Těžko hledáme smysl toho, co se u nás děje. Co se dá v této situaci dělat?.. víceméně

Nemáme možnost ovlivnit věci „shora“, ale můžeme se pokusit vytvářet podmínky pro změnu „zdola“. Jednou z cest je nechat se inspirovat lidmi, kteří aktivně usilují o opačné hodnoty – hledají cestu k „nebi“, k pokoji v duši, míru mezi lidmi. Příkladem pro tuto dobu může být trapistický mnich Thomas Merton (1915-1968), světově uznávaný autor duchovní literatury. Angažoval se také v mezináboženském dialogu, např. s tibetským dalajlámou. I on s úzkostí přiznává, že „smysl dějinných událostí může zůstat mučivým tajemstvím“ a že „nikdo nemá výsadu nahlížet jejich smysl“. Navzdory tomu je možné být aktéry, nejen pasivními pozorovateli. Merton vyzývá k činům. Ne jako teoretik, snílek, ale jako znalec duchovního života. „Pěkné myšlenky nestačí. Nahrazují všechno ostatní, včetně milosrdenství, včetně života samého“. Rozlišuje „moudré a správně zaměřené úsilí i zmatené tužby a nezralá přání…nepravý mír i statečnost přijímat hořkou pravdu“. Leží mu na srdci pokoj v duši i ve světě. S ohledem na náš hospicový „ideál“  i na situaci ve společnosti  se pro nás stal v této době důležitou inspirací.

Seč můžeš!

Srdečně zveme na III. ročník vodáckého závodu na Sečské přehradě. Startovat může kdokoliv, na libovolném plavidle svém nebo námi zapůjčeném. .. víceméně

Start je 8.září v 9,00 na břehu pod dubem v Ústupkách.  Pojede se  po vytyčené trati  dvě hodiny – každý seč může.. Občerstvení je zajištěno. Přihlášky na místě, budeme rádi, pokud nám dáte vědět předem na email  kostal@hospicchrudim.cz.  Pro představu několik fotografií z I. ročníku.

Těšíme  se na Vás !

Milada Horáková

27. června 2018 uplynulo 68 let od justiční vraždy Milady Horákové. Její životní příběh je dobré si připomenout právě v dnešní době, kdy končí polistopadový demokratický vývoj. Milada Horáková je nám v hospici inspirací nejen vyjímečným příkladem občanské statečnosti, ale i postojem ke smrti. Krátce před popravou svým blízkým napsala: „Žijte i za mne.“.. víceméně

Dál už jen citace z útlé knížky Dopisy Milady Horákové, vydané v roce 1990.

Z úvodu Zdeňka Urbánka:… „Vzděláním doktorka práv, povoláním reprezentantka demokraticky orientovaných spoluobčanů, osudem oběť protidemokratického bezpráví, napsala osmnáct stran jedenácti posledních dnů inkoustovou tužkou v závěrečných dnech svého života. Nezákonný a protiprávní rozsudek smrti byl vysloven 8. června 1950 a takzvaný Nejvyšší soud dne 24. června tuto teroristickou brutalitu potvrdil. Tolik o původu korespondence, kterou úřady nedovolily adresátům dodat (stalo se tak až v prosinci 1989, pozn.)…“

Citace z dopisů

  1. 6. v 15 hodin

Moji milovaní

       četla jsem nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak bude i s tímto mým listem. Bude Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdálená! „Neplačte pro mne příliš“, říká Kožík v jedné své básničce, kterou jsme čítali v nemocniční cele v Malé pevnosti terezínské. Prosím Vás, přečtěte si tuto básničku spolu s tímto dopisem a jednejte podle slov, která jsou tam obsažená. Opravdu neplačte a svoje srdce nemučte smutkem. Je to mé vroucí přání, prosím Vás, splňte jej. Vím, že je to někdy těžké obejít se bez slz, když Bůh na nás seslal zkoušku a neštěstí. Víte, že jsem Vám často po návratu z německého vězení říkala, že jsem si vědoma, že mi můj život, který jsem opravdu Božím zázrakem zachránila, byl jenom propůjčený. Cožpak jsem se tehdy musela vrátit? …A kolik pak bylo ještě šťastných chvil. I když ten život po roku pětačtyřicátém tak třeskutě supěl kolem mne, pro všechnu tu dřinu zůstávalo pro Vás jen maličko času, přece jsem od Vás dostala plné náruče lásky a upřímného citu… Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život a já jsem za něj Bohu neskonale vděčna. A že to skončí? Všechno musí jednou skončit. Co muselo odejít lidí cennějších a mladších než jsem já, a třeba neměli v životě ani setinu těch hodnot, jimiž jsem byla já tak štědře obdařena… Poznala jsem život z jeho stínů i světel. Pohladila mě často ruka slova těch, jimž jsem to nemohla nebo neuměla odplatit. Svítilo na mne srdíčko upřímných srdcí, i když mne osud zastrčil do mrazivého stínu. A to je nejvíc, co můžeme v životě chtít. Jen jedno mne opravdu trápí. To, že jsem já dávala málo. I když jsem chtěla raději rozdávat než přijímat, nesplnila jsem toto své předsevzetí. Drobila jsem se mezi mnohé a mnohé, a na Vás, moji nejmilejší, zbývalo často jen to, že jsem k Vám přišla položit svou unavenou hlavu, přepjaté nervy, povolit si a nabrat sil i dechu. Dávat, dávat jsem už někdy neměla co. …Kdyby se člověk mohl vracet zpět do minulosti, toto bych chtěla napravit. Jak mne to trápí – je to má největší bolest v této chvíli, že už není možno, že nezbývá času to napravit… Prosím Vás pro všechno krásné, co bylo mezi námi: odpusťte. Stalo se to tak nějak proti všemu očekávání. Tolik jsem si přála už Vám nikdy neublížit, když jsem psala podobný list o svém odsouzení v drážďanském vězení uprostřed nacistického šílenství. Tolik jsem slibovala tomu trsu na lipském vězeňském dvoře, který tam zůstal uprostřed rozvalin po bombardování, že už nikdy nebudu dávat před Vámi ničemu na světě přednost… „Jsou určité pudy v člověku, které nestačí překonávat, vždy zas a zas vyplavou na povrch nad hlavami jako míč na vodu“. To jsem také nedávno četla. A já měla takové nepřekonatelné volání v sobě… S takovou samozřejmostí jsem od Vás vyžadovala, abyste respektovali mé cíle. Snad proto, že jsem o nich byla vždy přesvědčena, že jsou neosobní, vyšší a posvátnější než to, co jste sledovali Vy. A bylo v tom často tolik omylu-sobeckosti-povrchnosti a nedomyšlenosti. Neodmítejte toto doznání, je pravdivé-jen si mne správně rozeberte. Vaše kritika bude i tak víc než shovívavá a já z ní vyjdu s plnou náručí lásky a prominutí. Ale musíte to vědět, že já to dnes tak cítím. Vždyť jsem ve chvíli, kdy člověk smí už jen pravdu říkat. Když myslím na Vás, na rozbité štěstí, kterému jsem zasadila sama tolik ran, ptám se: nepřecenila jsem některé hodnoty-bylo toho potřebí, abych hrála nejen o svou, ale také o Vaši tichou a skromnou spokojenost dobrých a milujících se lidí? V posledních měsících jsem si tuto otázku položila tak často, že Vám ani neumím říct. A před soudem svého svědomí jsem došla k tomu, že jsem se na Vás, na těch sobě nejbližších, na těch, kteří dovedou milovat bez nároků, bez touhy po odezvě, že na Vás jsem se opravdu provinila. Prosím Vás proto s velkou vroucností svého srdce: odpusťte, odpusťte a vzpomínejte jen na to dobré, co bylo. A snad toho také najdete dost, když to na náruč nestačí. …Chraňte se zbytečné negace a rozeznávejte dobře a jasně, co je kladem, co hodnotou! …Jestli bych vůbec směla někomu něco vyčítat, je to, že mne mnoho těch velikých a laskavých srdcí přeceňovalo. Neříkám to ze zpovědní skromnosti. …Nikdy neplač nad rozlitým mlékem, říkávala mi přítelkyně. …Lidský život je sice něco víc než rozlité mléko, ale pod zorným úhlem věčnosti také jen vlastně taková malá událost. Všechno se nikdy nepovede- i poctivě myšlené může být mylné a svede tě z cesty. …Všechno se rodí s bolestmi, za vše se musí platit. Bude-li můj osud potřebným zmrtvením půdy, pak ani on nebyl nadarmo. …Vy víte, že tuto přetěžkou chvíli překonávám, jak jen nejpevněji mohu, toliko s pomocí Boží. Když jsem se vrátila v roce 1945 z kriminálů a měla jsem rozhovor v evangelickém bratrském sboru, řekla jsem tam mezi jiným: „V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal“. Nyní to vím určitě. A proto i Vy se opřete o víru v něj. …Život je samé úskalí a já budu do posledního dechu prosit Boha, aby Vás zbavil všeho zlého…

Má milá dceruško Jano,

…Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Nemysli si nikdy: do tohohle mi nic není. – Ne, všechno Tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám – v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost. Ta povinnost je v prvé řadě v tom nebýt a nečinit se výlučným a splynout s potřebami a cílem ostatních. …Mnohé jsem promyslila, řadu hodnot přeřadila, co ve mně však zůstalo jako hodnota nepomíjitelná, bez níž si já svůj život nedovedu představit, je: svoboda mého svědomí. Ty dceruško, přemýšlej, měla-li jsem pravdu. A další hodnotou je práce. Nevím, kterou z nich dát na prvé místo a kterou na druhé. Tak se mi zdají v životě důležité. Nauč se práci milovat! Jakoukoliv, ale jednu musíš umět opravdu, pořádně a důkladně. Pak se ničeho neboj, vyjde ti to dobře. – A na lásku v životě nezapomeň. …Nemyslím tím jenom rudý květ, jenž vykvete jednoho dne ve Tvém srdci a ty, budeš-li mít přáno od osudu, najdeš podobný v srdci jiného člověka, v srdci druha, s nímž spojíš své cesty. Myslím vůbec lásku, poněvadž se nedá bez ní ve světě šťastně žít. Nauč se být skromná. Když si na to zvykneš, nepostihne Tě nikdy trápení pro hmotné nedostatky a nebudeš si zbytečně mnohým zatěžovat život. Vždyť, dítě, když se člověk vytrénuje ve skromnosti, ani nevíš, jak se uvolní, jak je mu lehko, jaký získá náskok proti druhým a oč je ve všech situacích života bezpečnější a odolnější. Tuto zkušenost jsem opravdu na sobě vyzkoušela.

Pondělí 26. 6. v 16 hodin

…Nelitujte mne! Žila jsem krásný život! Svůj trest nesu odevzdaně a podrobuji se mu pokorně-před soudem svého svědomí jsem obstála – a doufám a věřím a modlím se za to, abych obstála i před soudem nejvyšším, před Bohem…

Úterý 27. 6. ve 2,50 v noci (po setkání s rodinou večer 26. 6., krátce před popravou)

Moji nejmilejší,

Ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. …Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů. Tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím zobrazím. Nejsem bezradná a zoufalá-nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.

Mám už dohráno, ale už se zas nový kus začíná. Ať je v něm jen slavný a vítězný hrdina-žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. …Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží-tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte, neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu by už mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí, luk a strání a k rybníkům, na hory i nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutné překonávat – chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. ...S Bohem… Už se zase vidím nově na světě. …Cítím, stojíte tu se mnou. …Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co jiného je život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada

 

 

Jarní koncert Ježků

V sobotu 21. dubna proběhl u nás tradiční jarní koncert Ježků - studentů 2. lékařské fakulty v Praze –Motole, opět pod vedením externího lékaře hospice Dominika Blažka. Tentokrát na atriu hospice. Hudebníci si vyzkoušeli, jaké je to hrát a zpívat na přímém slunci. .. víceméně

Pampeliškové věnečky na hlavách dívek během vystoupení téměř odkvetly..Ježci jsou naší „dvorní“ hudební skupinou, poprvé u nás vystoupili v roce 2010. Jejich složení se mění– po skončení studia jedni odcházejí, jiní přicházejí  s nástupem na lékařskou fakultu. I repertoár se mění. Slyšeli jsme už v jejich podání kromě písní Jaroslava Ježka (odtud jejich název) i Rybovu vánoční mši, známé operní árie, hebrejské písně. Tentokrát převážně folkové písně,  a samozřejmě jako vždy i „lidovky“. Posluchači  ve stínu stromů nebo budovy hospice  prožili společně pěkné odpoledne. Byli mezi nimi kromě našich příznivců a současných pacientů a jejich blízkých i početní pozůstalí bývalých obyvatel  hospice.  Na flétnu zahrál jeden ze současných pacientů.  Zazpívali jsme si společně i známou zlidovělou píseň „Niagara“, kterou téměř před sto lety složil manžel jedné posluchačky, naší nemocné. Děkujeme Ježkům i těm, kteří měli odvahu přijít a zavzpomínat (většinou se slzami v očích)  na ty, kteří u nás strávili závěr života.

PF 2018

…Můj Bože, tato doba je příliš tvrdá pro křehké lidi, jako jsem já. Vím, že zase nastanou lidštější časy. Tak ráda bych zůstala naživu, kvůli té lidskosti, kterou si uchovávám v nitru navzdory všemu, k čemu se denně dostanu, chtěla bych se zachránit pro ty nové časy. .. víceméně

Jedinou možností je připravovat novou dobu tím, že ji už teď začneme připravovat v sobě. Uvnitř se cítím úplně lehká, bez hořkosti, cítím v sobě tolik síly a lásky. Ráda bych zůstala naživu, abych mohla pomáhat připravovat nový čas a dokázala uchránit to nezničitelné ve mně pro nový čas, který jistojistě přijde. Každým dnem se blíží, cítím to.
Etty Hillesum 20.6.1942 koncentrační tábor Westenborg

Hans Küng

Hans Küng (*1928) švýcarský teolog a filozof světového významu, v knize Věčný život? píše: „Panuje paradoxní rozpor mezi enormním vědeckotechnickým, finančním a organizačním potenciálem moderní společnosti na jedné straně a nedostatečnou schopností lidí tento potenciál morálně a politicky využít na straně druhé.“ Toto konstatování se stává zvláště aktuálním „v podmínkách současné krize orientace, (…) kdy chybí zdůvodnění, proč by měl člověk za každou cenu jednat dobře, tedy lidsky“.
.. víceméně

A na výsost aktuální je u nás po letošních volbách ,„v zemi, kde nic není hanba“ (…), kdy nás čeká další období lámání charakterů.“ (Petr Havlík).

Důraz na nezávislost hospice na donátorech a sponzorech je dnes o to naléhavější. Stejně i důraz na myšlenkový základ pro hospicovou péči. Inspirací pro náš Etický kodex a Zásady poskytování zdravotní péče se stala v roce 2010 právě kniha Věčný život?  Hanse Künga. Chceme proto připomenout těm, kteří nás na těchto stránkách sledují, to podstatné, co nás v jeho díle v oblasti úvah o lékařské etice, eutanazii a lidsky důstojném umírání oslovilo. Více zde.

 

Brigáda pro paliativní stacionář

V sobotu 14. října se již po několikáté sešla na stavbě ve Štěpánkově ulici parta nadšenců z firmy Nedcon. Bez velkých řečí se chopili svých kladiv a kladívek a během dopoledne byla celá zeď v 1. NP dvorního křídla rozebrána, cihly očištěny a vyskládány. Nikdo nikoho neřídil, každý si našel svoje místo a práce běžela radost pohledět. Vyřezali jsme i nálety v zahrádce pod baštou a na závěr jsme si pochutnali na guláši v hospici. Díky všem a těšíme se na příště!

Křest CD pana učitele Stejskala

V podvečer 7. září, v úvodu diskusního večera s nezávislými novináři (sešlo se nás 130), jsme pokřtili CD pana učitele Stejskala. Tak mu říkáme u nás v hospici. Už sedmým rokem k nám téměř denně dochází, aby zahrál na koncertní křídlo pro radost nemocným i zaměstnancům... víceméně

Ani nevíme, jak se to stalo, kdy u nás hrál poprvé. Stal se neodmyslitelnou „součástí“ hospice. Nenápadně se v odpoledních hodinách objeví u klavíru a s nenapodobitelným šarmem, lehkostí a jistotou, aniž by si vzal s sebou noty, aniž by se díval na klávesy, začne hrát. Dopředu ani on neví, jaké skladby zahraje. Muzikálové a filmové melodie, vážnou hudbu, lidové písně, spirituály, duchovní skladby, melodie písní známých současných i starších interpretů. Pro nás zůstanou navždy spojené právě se jménem pana učitele. Kmotrem CD byl Pavel Šafr, šéfredaktor internetového deníku FORUM 24. Atmosféra se nedá popsat, pan učitel netušil, že jsme mu vydali CD, pan Šafr netušil, že bude kmotrem. Když jsme pana Šafra požádali, aby si nechal něco zahrát, vybral si Rhapsody in blue. Pan učitel se jen usmál, „to jsem nehrál 10 let“, zahleděl se kamsi oknem a sál pak patřil jen Gerschwinovi. Velký dík patří Dominiku Blažkovi, který vše nahrál, upravil hudbu a CD připravil i graficky. Mezi hlavní přednosti nového CD patří autenticita nahrávky, která byla pořízena „živě“ přímo v Hospici Chrudim. Pan učitel na nahrávce hraje na zdejší koncertní křídlo, které si nejednou pochvaloval pro příjemnou dynamiku a zvuk. Nové CD vzniklo jako poděkování panu učiteli za jeho pravidelné hraní na hospici.

Následující diskuse o současné politické situaci, jejích kořenech a možných následcích byla poctivým hledáním pravdy padni komu padni. V nekonfrontační atmosféře jsme téměř vydýchali vzduch v přeplněném sále, ale přesto se nám dýchalo nějak volněji.

Diskusní večer s nezávislými novináři k aktuální společenské situaci

Chceme-li úspěšně léčit, musíme znát diagnózu. Abychom ji mohli stanovit, je potřeba pacienta dobře vyšetřit.
Chceme-li se dobře zorientovat a jako voliči rozhodovat, musíme mít pravdivé informace... víceméně

Jen málo z nich dohlédneme sami, většinu nám zprostředkovávají média. Bohužel řada z nich má dnes jiný cíl. Svobodná a nezávislá média považujeme za jednu ze základních podmínek fungování demokratického státu. Proto jsme rádi, že naše pozvání k diskusi přijali dva významní nezávislí novináři, Pavel Šafr a Dalibor Balšínek.
Zveme všechny na setkání 7. září v 18 hod. do hospice. Těšíme se na Vaší návštěvu.