Aktuálně

Nejen Tomáš Halík, i mnoho dalších současných významných osobností vyjadřuje obavy z vývoje ve světě, zvláště po napadení Ukrajiny Ruskem. V Putinovi vidí Hitlera naší doby, varují před bagatelizováním rizika rozšíření války na Ukrajině do dalších států Evropy, včetně naší země, a vyzývají k podpoře Ukrajiny všemi prostředky. Jeden z nejvýznamnějších psychologů Carl Gustav Jung ve třicátých letech dvacátého století předpověděl druhou světovou válku svým tvrzením, že „v Evropě se už nahromadilo tolik potlačovaných a popíraných obsahů a stínových projekcí, že téměř nevyhnutelně vypukne další velká válka“. Samozřejmě si všichni přejeme, aby Ukrajina dokázala porazit Rusko a aby se nenaplnily obavy z rozšíření války na Ukrajině. Současně nemůžeme žít v iluzích, jako když se nás válečné hrůzy na Ukrajině netýkají. Sdílíme obavy z Putina a snažíme se alespoň podporou uprchlíků Ukrajinu podpořit. Mnohé Ukrajinky, které uprchly krátce po začátku války z Ukrajiny,  jsou nyní našimi stálými zaměstnanci. Také díky jim se dovídáme o utrpení jejich blízkých, kteří zůstali na Ukrajině – často jako bojovníci na frontě. Ježíšův příběh je příkladem solidarity s člověkem, a velikonoce jsou výzvou k naší solidaritě se všemi, kteří trpí. V hospici jsme denně svědky utrpení nevyléčitelně nemocných. Náš hospic je postaven na křesťanských základech, a tak Ježíšův příběh a jeho výzva k solidaritě je pro nás zakladatele hospice trvalou inspirací –  v péči o nemocné i v postoji ke „krvácející Ukrajině“.

Podporujeme vzdělávání zaměstnanců, zájemcům o kombinovanou formu bakalářského studia ošetřovatelství nebo o studium na vyšší odborné zdravotnické škole nabízíme snížení úvazku a přizpůsobení se studijním povinnostem.  Nabízíme ubytování za výhodných podmínek a dojíždějícím možnost přespávání v hotelovém pokoji v objektu hospice (při sdružení několika směn za sebou).

Kontakt: MUDr. Marie Blažková, telefon 731151538, mail: blazkova@hospicchrudim.cz. Těšíme se na Vás!

Těší nás vědomí spontánní solidarity našich příznivců. Dává smysl naší snaze přes všechny překážky a problémy udržet provoz hospice i kvalitu péče. Vždy jsme usilovali o to, aby se hospic stal pro náš region i stálou připomínkou nutnosti budovat občanskou společnost, nespoléhat se jen na stát. Některé problémy a starosti musíme jako občané stejně jako všude jinde ve vyspělých zemích vzít na sebe sami. Za všechnu podporu našim příznivcům i za naději, že se přece i u nás daří budovat občanskou společnost, při ohlédnutí za rokem 2023 vyslovujeme velký dík!

Výzva trapistického mnicha Thomase Mertona má nadčasový význam a je dobrým připomenutím na začátku nového roku. Je výzvou nejen pro mnichy v klauzuře za zdmi kláštera, ale i pro celou společnost.  Musíme ji mít stále na zřeteli i my v hospici –  zvlášť proto, že na začátku při vzniku hospicového sdružení Smíření před více než dvaceti lety stála vskutku idealistická vize. Tendence zaměnit ideál za iluzi a sklouznout od jednoho k druhému je silná. Nechceme ztratit původní ideály a stále usilujeme o to, aby náš hospic jako nemocnice byl bezpečným přístavem i ostrůvkem naděje pro nemocné v závěru života. Nechceme však žít v iluzích. Dnes je svět hospiců a paliativní medicíny jiný než před dvaceti lety. Celková koncepce paliativní péče se mění, nadšení a ideálů ubývá. Spíše než důraz na kvalitu paliativní péče a spolupráci  všech, kteří o nemocné pečují, je v popředí – v situaci, kdy chybí zkušení zdravotníci v oboru – úsilí o vznik co největšího počtu nových paliativních institucí-nemocničních paliativních týmů a jednotek, paliativních ambulancí, mobilních hospiců. Středem pozornosti ve vzdělávání v paliativní medicíně už není zvládání a léčba symptomů onemocnění  v závěru života. Důraz je kladen na efektivní komunikaci a sběr informací o nemocném ke stanovení jeho hodnotové anamnézy, prováděný v praxi lékaři, kteří pacienta většinou vůbec neznají. Jistě tím usnadňují práci lékařům na onkologických, interních, chirurgických a dalších nemocničních odděleních. Rozhodují o předání nemocného dalším institucím, které mají zajistit péči a které jsou známé spíše sociálním pracovníkům nemocnic než jim samotným. Systém „distribuce“ nemocných nemá většinou žádnou zpětnou vazbu. Z původních představ  zakladatelů světového hospicového hnutí před padesáti lety o potřebě komplexní individuální péče o nemocné v závěru života lékařem, který není pro nemocného anonymní a kterému důvěřuje, v prostředí umožňujícím uspokojit pokud možno všechny  potřeby i přání  nemocného, se nyní stává spíše paliativní provoz, i když jistě v dobré víře zajistit paliativní péči co největšímu množství nemocných a vzdělat co nejvíce zdravotníků. Podle Josefa Kuřete, přednosty Ústavu lékařské etiky Masarykovy univerzity v Brně, atmosféra narušení důvěry a umenšení vztahu lékaře a pacienta i zájmy „třetích stran“ (stát, zdravotní pojišťovny, poskytovatelé zdravotně sociálních služeb) v situaci sílícího přesvědčení společnosti, že se svým tělem i životem si mohu dělat, co chci, zapadá do vnitřní logiky volání po eutanazii a její legalizaci. To nás znepokojuje. Děsí nás iluzorní spojení představy důstojné a milosrdné smrti s eutanazií, tj. usmrcení lékařem na žádost nemocného. Ukončení života nemocného lékařem, „eutanazování“, za žádných okolností není důstojnou událostí. Po více než čtrnácti letech provozu lůžkového hospice jsme svědky toho, že nemocní voláním po důstojnosti na konci života prosí, aby jejich závěr života proběhl pokud možno v klidu, aby zbytečně netrpěli, ne aby byli usmrceni. Eutanazie jako dobrá smrt je pro nás proto v kontextu úvodní myšlenky Thomase Mertona „čirou“, děsivou  iluzí. Hledáme cesty, jak v tomto směru díky vlastním zkušenostem nezůstat jen mlčícími, nespokojenými pozorovateli. To je naše předsevzetí do nového roku 2024.

Rok 2024 zahajujeme slovy Jiřího Mrkvičky z Knížky o radosti. V současném nejistém, nepředvídatelném světě je třeba o to víc dbát na náš „základní závazek vůči bytí“. Kéž se nám daří jej v novém roce naplňovat.

Poetickým citátem z Knížky o radosti uvádíme vzpomínku na Jiřího Mrkvičku, významného pardubického psychologa a myslitele. Před deseti lety v prosinci 2013 jsme vlastním nákladem tuto knihu vydali. Znali jsme se s panem doktorem osobně. Většinu života prožil v Chrudimi. Měl radost z úmyslu postavit v Chrudimi hospic. Byl u našich začátků. Realizace hospice se však nedočkal – zemřel o vánocích roku 2003. Jeho „rozpravy“ obsažené v Knížce o radosti mají nadčasový význam a patří k našemu trvalému myšlenkovému základu. Knížka o radosti je především o osobnostním zrání na „cestě životem“ – i na jejím konci. My jako zdravotníci v hospici víme, jak osobnostní zralost ovlivňuje závěr života. Současně vnímáme význam posledních dnů a týdnů na konci života, i když jsou často spojené s utrpením. A jsme schopni dosvědčit slova Jiřího Mrkvičky: Život člověka navzdory utrpení může být dobrý příběh…

Dál viz ukázka z Knížky o radosti – možnost zakoupit přímo v hospici nebo poslat jako dobírku (cena 400Kč)

Náš hospic je postaven na křesťanských základech. Inspiraci pro sebe hledáme především u křesťanských myslitelů. Jedním z nich je trapistický mnich Thomas Merton. Podle Mertona „mnich nezkoumá jen své vlastní srdce: noří se hluboko do srdce světa, jehož součástí zůstává, ačkoli se zdá, že ho „opustil“. Ve skutečnosti odchází ze světa, jen aby mohl pozorněji naslouchat nejhlubším a nejvíce opomíjeným hlasům, které vystupují z jeho vnitřní hlubiny.  Mnich se střetává se svým vlastním lidstvím i lidstvím svého světa v nejhlubším a nejústřednějším bodě, kde se zdá, že se prázdnota otevírá do černého zoufalství. Střetává se s tuto možností a odmítá ji.. Setkává se s nejhorším a odhaluje v něm naději na nejlepší“.

Ze zkušenosti mnichů čerpá i člověk ve světě – díky tomu, že někteří z nich, a mezi ně Thomas Merton rozhodně patří, jsou schopni tuto zkušenost zprostředkovat světu.

……………………

..Je třeba se postavit tváří v tvář klamu a pohaně nepravého já, které chce žít jen samo pro sebe… Toto „já“ je čirou iluzí a kdo žije pro takovou iluzi a skrze ni, nutně skončí buď ve zklamání, nebo v šílenství. Na druhou stranu musíme připustit, že společenský život, takzvaný „světský život“, svým charakterem podporuje tuto iluzorní a narcisistní existenci až do krajnosti. Podivný stav odcizení a zmatku člověka v moderní společnosti je zde snad o to „snesitelnější“, že se žije společně, s množstvím rozptýlení a úniků-a také s příležitostmi pro plodnou činnost a ryzí křesťanské sebezapomenutí. Ale pod celým životem je základ pochybností a sebetázání, který nás dříve či později musí postavit tváří v tvář poslednímu smyslu našeho života. Toto sebetázání se nikdy neobejde bez určité existenciální „úzkosti “- pocitu nejistoty, „ztracenosti“, vyhnanství, hříchu. Pocitu, že člověk byl nějak nevěrný ani ne tak abstraktním morálním nebo sociálním normám, jako spíš své vlastní nejvnitřnější pravdě. ..Skutečný původ úzkosti je třeba hledat v nevěrnosti nějakému požadavku vůči vlastní osobě, kterého je si člověk alespoň nejasně vědom. Opomenutí přijmout výzvu, naplnit jistou možnost, která vyžaduje, abychom se s ní střetli a naplnili ji. Cenou takového selhání, kdy člověk opomene splnit existenciální požadavek vlastního života, je všeobecný pocit nezdaru a viny. „Úzkost“ v tomto smyslu není jen dětinský strach z trestu nebo z nějaké prostoduše chápané viny, strach z narušení tabu. Tato vina je skutečná, není nutně pouhou neurotickou úzkostlivostí. Je to pocit selhání a porážky, který postihuje člověka, jenž se nesetkává se svou vnitřní pravdou a neodplácí životu, Bohu a svému bližnímu poctivě za vše, co sám dostává. Jde o to, že si člověk vážně uvědomí, že sám je schopen mít špatné záměry se sebou samým i s druhým: že žije lež.  

      Co potřebujeme, není nepravý mír, který nám umožňuje vyhýbat se nemilosrdnému světlu soudnosti, ale milost statečně přijmout hořkou pravdu, která je nám odhalována…Iluzi, že jsme už sehráli nějakou (významnou) úlohu, se budeme muset v úzkosti odnaučit – jinak nás upevní v nadutosti, v neprostupné sebejistotě farizea a staneme  se nepřístupnými vůči nejhlubším pravdám. Budeme uzavřeni vůči všem, kdo nesdílejí naši iluzi. Budeme žít „dobrý život“, který je od základu neautentický, „dobrý“ jenom potud, pokud nám dovolí zůstávat ve své zavedené úctyhodné a neprostupné identitě. „Dobrota“ takového života závisí na bezpečí, které poskytuje relativní zdraví, odpočinek, duchovní útěcha a dobrá pověst… Taková „dobrota“ je chráněna rutinou a zvykovým unikáním před opravdovým rizikem – ve skutečnosti před opravdovou výzvou. Aby unikla zdánlivému zlu, bude tato pseudodobrota ignorovat pokyny opravdového dobra. Bude dávat přednost rutinní povinnosti před odvahou a tvořivostí. Nakonec se spokojí se vžitými postupy a bezpečnými formami, zatímco zůstane slepá k největším obludnostem nespravedlnosti a nelásky..

…

Nad hospicem se v tom  čtrnáctém  roce – obrazně řečeno- stahovala mračna. Byl to velmi náročný rok. Došlo k výrazné destabilizaci zdravotnického týmu, prožívali jsme velké obavy, zda budeme schopni personálně zajistit péči o nemocné. Situace se nyní zklidňuje. Podrobněji viz  výroční zpráva. O to víc letos vzpomínáme na atmosféru v našem nově postaveném hospici  i v hospicovém hnutí  před čtrnácti  lety. Všude ještě vládlo nadšení a tendence k vzájemné spolupráci .  Dnes je svět hospiců a paliativní medicíny jiný. Celková koncepce paliativní péče se mění, nadšení ubývá. Do vztahu lékaře a umírajícího pacienta, jak zmiňuje na příklad filozof Josef Kuře, významná autorita v oblasti lékařské etiky, vstupuje čím dál víc „třetích stran“(zdravotní pojišťovny, instituce zřizovatele a poskytovatel e zdravotních a sociálních služeb). I my v našem regionu jsme svědky této změny. Jedinečný vztah ošetřujícího lékaře, na který byl v paliativní péči kladen důraz, je nahrazován efektivní komunikací a sběrem informací pro stanovení hodnotové anamnézy pacientů, prováděný odborníky paliativních multidisciplinárních týmů, do té doby pacientům neznámých,  většinou v době hospitalizace. Následně jsou  vystřídáni  členy dalších týmů odborníků, kteří o pacienta v různých institucích nebo v domácím prostředí  pečují.  Tento trend nezastavíme. V  našem hospici usilujeme o to, aby nemocný především měl  „svého“ lékaře, který ho doprovodí až k samému závěru života. To je konstanta, které se chceme držet. Rádi bychom si udrželi i nadšení prvních let provozu, i když v situaci, v jaké jsme se ocitli v uplynulém roce, je těžké mít ideály, natož je šířit. Přesto se snažíme neztratit ze zřetel e svou vpravdě idealistickou  vizi, se kterou jsme před dvaceti lety zakládali občanské sdružení Smíření , a provozováním hospice navzdory obtížím ji realizovat i 14 let po otevření hospice. Všem, kteří nám na této cestě pomáhají, vyslovujeme velký dík!

Podporujeme vzdělávání zaměstnanců, zájemcům o kombinovanou formu bakalářského studia ošetřovatelství nebo o studium na vyšší odborné zdravotnické škole nabízíme snížení úvazku a přizpůsobení se studijním povinnostem.  Nabízíme ubytování za výhodných podmínek a dojíždějícím možnost přespávání v hotelovém pokoji v objektu hospice (při sdružení několika směn za sebou).

Kontakt: MUDr. Marie Blažková, telefon 731151538, mail: blazkova@hospicchrudim.cz. Těšíme se na Vás!

Naše začátky nebyly lehké. Zpětně si uvědomujeme, kolik to bylo odhodlání, víry, námahy i chyb a slepých uliček. Podrobně o tom píšeme v Historii lůžkového hospice. Po dvaceti letech máme za sebou kromě výstavby dvou hospiců téměř 14 let provozu lůžkového hospice. Mnohému jsme se naučili. Svět kolem nás i svět hospiců a paliativní medicíny se za těch dvacet let je v mnohém změnil k nepoznání. Exponenciální rychlostí vznikají nové hospice a  centra paliativní péče.  Tváří v tvář nemocným v jejich jedinečné situaci, v hledání konkrétních medicínských postupů i v organizaci vlastní péče si však si však přes množství zkušeností připadáme někdy jako na začátku. Hledáme proto pro sebe stále nové zdroje inspirace. I náš hospicový tým se mění a není v čase nedostatku zdravotníků jednoduché najít a „vyučit“ nové zaměstnance. Co naopak zůstává, je podpora našich příznivců. Zvláště v této neklidné době je pro nás zdrojem naděje. A tak při ohlédnutí za těmi uplynulými dvaceti lety děkujeme všem, kteří s námi sdíleli naše radosti i starosti a kteří nás podporují!

Ve 13:15 hodin na hospicovém oddělení se uskuteční koncert Kateřiny a Matěje Poláškových. Ve 14:30 hodin ve společenském sále Jan Horák a Lukáš Ruml v představení Pověsíme jenom faráře připomenou příběh katolického kněze Antonína Huvara, politického vězně komunistického režimu, pedagoga a spisovatele, osobně blízkého zakladatelům Hospice Chrudim.

V poslední sbírce Jana Zahradníčka Znamení moci  napsané před jeho uvězněním v roce 1951, čteme i prorocká slova: čas sibiřský táhne, čas sibiřský profukuje. Toto proroctví se v uplynulém roce naplnilo. 24. února 2022 napadlo Rusko Ukrajinu. Sibiřský čas udeřil silou, která ohrožuje a poznamenává celý svět. Básně Jana Zahradníčka vyjadřují kromě obav z  usilování Ruska o vládu nad světem i výzvy k přijetí odpovědnosti za zlo ve světě a volání po solidaritě. Ruské agresi nedokážeme zabránit, ale máme příležitost pomáhat těm, kteří jsou válkou na Ukrajině nejvíc zasaženi. V hospici se denně setkáváme s jiným zlem – s utrpením člověka s nevyléčitelnou nemocí. A máme příležitost i důsledky tohoto zla mírnit. Kéž příležitosti k solidaritě s trpícími v novém roce 2023 nepromarníme…

Bylo to pro nás jako závan starých časů-doby před dvaceti lety, kdy vznikalo občanské sdružení Smíření a kdy jsme přišli s myšlenkou postavit v Chrudimi hospic. Začali jsme organizovat sbírky na stavbu. Mnozí nás spontánně a s nadšením podporovali. A charitativní akce toho druhu, jaká se nyní konala ve Smrčku, se konaly na mnoha místech v okolí Chrudimi. Jsou známkou fungující občanské společnosti. A pro nás v hospici jsou i dokladem, že lidé vnímají hospic jako „svůj“- jako zařízení, které vzniklo kvůli nim. Hospic je sice místem, kde se setkáváme se smrtí, ale je současně zdrojem naděje: v našem regionu se lidé mají kam obrátit, až jim dojdou síly a nebudou se umět o sebe nebo o své blízké s nevyléčitelnou nemocí v závěru života postarat. Děkujeme místostarostce paní Janě Burgerové za realizaci myšlenky touto formou podpořit náš hospic, i všem občanům Smrčku, kteří přispěli. Děkujeme pěveckému souboru Slavoj za jejich vystoupení- vzpomínali jsme při něm i na pana učitele Stejskala, který byl dlouholetým členem Slavoje a který před měsícem u nás v hospici zemřel. A děkujeme všem našim příznivcům- je jich za těch dvacet let už dlouhá řada a stále se i díky paní Burgerové, obci Smrček a pěveckému souboru Slavoj rozrůstá.

Dopředu nevěděl, jaké skladby zahraje. Muzikálové a filmové melodie, vážnou hudbu, lidové písně, spirituály, duchovní skladby, melodie písní známých i starších interpretů, a samozřejmě vlastní skladby. Pro nás zůstanou navždy spojené s jeho jménem. 7. září 2017 jsme v hospici pokřtili jeho CD. Kmotrem byl šéfredaktor internetového deníku Pavel Šafr. Atmosféra se nedá popsat. Pan učitel netušil, že jsme mu vydali CD, pan Šafr netušil, že bude kmotrem. Když jsme pana Šafra požádali, aby si něco nechal zahrát, vybral si Rapsody in blue. Pan učitel se jen usmál: „to jsem nehrál deset let“, zahleděl se kamsi oknem a sál už patřil jen jemu a Gerschwinovi.. Dnes se my díváme stejným oknem ven a s vděčností za ta léta hraní u nás mu přejeme, aby v tom hudebním nebi našel pokoj a odpočinutí.

POSLECH CD ZDE

Přes množství starostí a problémů to byl výjimečný čas v historii našeho hospice. Mnohé se od té doby změnilo. Ale jedno zůstává: Stále usilujeme o konsistentní myšlenkový základ, abychom neztratili ze zřetele naši vizi, se kterou jsme kdysi založili občanské sdružení Smíření s cílem zlepšit podmínky pro nemocné v závěrečné fázi života. Významný český intelektuál Hubert Gordon Schauer ( v diskusi s T.G.Masarykem) před 125 lety ve svých úvahách o smyslu českého národa napsal: „Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa.“ I náš hospic jako nestátní organizace považuje návaznost na původní vizi a její rozvíjení za zásadní úkol. A přes všudypřítomný pragmatismus, krizi hodnot i nejistou dobu se snaží uchovat i původní ideály. O naší historii a aktuální situaci informujeme na tomto webu, k nahlédnutí jsou výroční zprávy. I letos vzpomínáme na naše přátele, kteří s námi prožívali naše začátky, i na všechny naše příznivce z doby po zahájení provozu. Všem, kdo nás podporují, děkujeme!

Kromě konkrétní podpory uprchlíků hledáme inspiraci u lidí, jako byl sedlák z rakouských Alp Franz Jagerstatter. V roce 2007 byl prohlášen za blahoslaveného. Jeho myšlenky z let 1938-1942 jsou v čase války na Ukrajině překvapivě aktuální. Životopisná kniha Sedlák proti Hitlerovi se stala i námětem filmu režiséra Terrence Malicka Na prahu války(Skrytý život) z roku 2019. Franz Jagerstatter jednoznačně poznal – na rozdíl od mnoha jeho vzdělanějších současníků- naprostou neslučitelnost křesťanské víry s nacistickým režimem. Byl otcem tří malých dětí. Přestože si byl vědom důsledků svého jednání, odmítl na základě rozhodnutí svého vlastního svědomí nastoupit válečnou vojenskou službu pro Hitlera. Odmítnutí branné služby z náboženských důvodů se posuzovalo jinak než tentýž skutek z politických důvodů. Vládnoucí moc se mimořádně obávala možného příkladu. Trest měl působit odstrašujícím účinkem. 9. srpna 1942 byl po pětiměsíčním věznění v Berlíně popraven. Nepřešlapoval, hledal pravdivá fakta o nacistické ideologii a jako prostý člověk sledoval aktivně politické dění, snažil se zorientovat, nepřizpůsoboval svůj postoj většinovému postoji – v určitém období se rozešel i s vlastní rodinou a katolickou církví, jeden z biskupů ho dokonce pro jeho nekompromisní důraz na čistotu svědomí označil za sebevraha.  Neochota mnoha našich současníků zajímat se o pravdivé informace o dění v Rusku a na Ukrajině i o příčinách neutěšeného stavu naší společnosti, odmítání solidarity s Ukrajinou a opakování mantry „Za Babiše bylo líp“, když kousek od našich hranic i za nás umírají lidé ve válce, je varovným znamením. Je také podhoubím pro šíření podobně zhoubných  ideologií jako byl v době druhé světové války nacismus. Řečeno slovy Franze Jagestattera: I my si dnes svobodně jako židovský národ před dvaceti sty lety  na Zelený čtvrtek vybíráme mezi nevinným Spasitelem a zločincem Barabášem…A je dobré si připomenout jeho smutné povzdechnutí:  Vždyť jsme skoro všichni (…) věděli o tom, co má Hitler se svým programem v plánu!

„Franz Jagerstatter je prorokem širokého a pronikavého vhledu, jakého dosáhla jen hrstka jeho vrstevníků, je vzorem věrnosti vůči nárokům svědomí, je obhájcem nenásilí a míru, varujícím před ideologiemi, je věřícím člověkem, pro něhož byl Bůh skutečným středem a těžištěm života. Jeho prorocké svědectví vydané křesťanské pravdě vycházelo z jasné, radikální a pronikavé analýzy barbarství nacistického režimu pohrdajícího člověkem i Bohem, jeho zvrácené rasové a válečné ideologie zbožšťující stát a jasně deklarující záměr zničit křesťanství a církev. Na základě poučeného a zralého svědomí vyslovil Jagerstatter své jednoznačné NE nacismu a kvůli tomu, že odmítnul bojovat jako voják Hitlerovy armády, byl popraven ( z Předmluvy innsbruckého biskupa Dr.Ludwiga Schwarze ke knize Sedlák proti Hitlerovi).

Citace z dochovaných písemných záznamů Franze Jagerstattera:

Položme si přece otázku, je-li Rakousko a Bavorsko zcela bez viny na tom, že je tu teď místo křesťanské vlády vláda nacistická? Copak k nám národní socialismus spadl jen tak z čistého nebe? Myslím že v tomto ohledu nepotřebujeme plýtvat slovy, protože ten, kdo v posledním desetiletí všechno neprospal, sám dobře ví, jak a proč k tomu došlo. Myslím, že na jaře 1938 ( krátce po ozbrojeném převratu 12.března v lidovém hlasování  99% obyvatelstva souhlasilo s připojením Rakouska k nacistickému Německu) to nebylo o moc jiné než na Zelený čtvrtek před více než devatenácti sty lety, kdy si židovský národ také mohl svobodně vybrat mezi nevinným Spasitelem a zločincem Barabášem-i tehdy farizeové rozdávali lidem peníze, aby si zajistili, že dav bude křičet a že zastraší a znejistí ty, kteří zůstali Kristu věrní. Vždyť jaké výmysly a děsivé historky se to psaly a vykládaly i u nás v březnu 1938 proti stále ještě křesťansky smýšlejícímu kancléři a proti duchovním! Tu hrstku, která se nedala zmást a svést k onomu nešťastnému „ano“ a nedala se zviklat, prohlásili jednoduše za blázny (…), ale o tyto blázny pořád ještě nevzdali boj a pořád ještě jsou tu snahy, zda by přece jen nebylo možné přesvědčit je pro nacismus nebo je alespoň této myšlence obětovat.

„Dnes můžeme poměrně často slyšet, že už se nedá nic dělat a že kdyby se někdo ozval, skončil by ve vězení nebo na popravišti, a proto že se nedá na veškerém světovém dění příliš mnoho změnit. Myslím, že se změnami by se bývalo muselo začít už přinejmenším před sto lety nebo raději ještě dříve. Avšak zachránit sebe sama (…),  to není pro člověka, dokud žijeme na této zemi, podle mého názoru nikdy pozdě. Není divu, že se dnes najdou lidé, kteří v těchto hrozných zmatcích už ztrácejí orientaci. Ti, o kterých si člověk myslel, že je na ně spolehnutí, a kteří nám měli jít příkladem, teď jednoduše plují s proudem. Nikdo nepřináší osvětu slovem ani písmem, či lépe řečeno: osvěta nesmí být přinášena. Proto ten bezmyšlenkovitý běh pokračuje a stále se blíží k věčnosti..Uznávám i to, že dnes se zřejmě moha slovy často nedosáhne ničeho jiného než maximálně uvěznění. Přesto všechno však není dobré, když vůdcové našich duší po dlouhá léta mlčí. Říká se, že slova poučují, ale příklady táhnou. Neviděli bychom snad rádi křesťany, kteří by dokázali uprostřed veškeré temnoty stát nad tím vším jasně, klidně a sebejistě, kteří by ve všem tom nepokoji a neradostnosti, sobectví a nenávisti setrvali v ryzím pokoji a dobré mysli, kteří by nebyli jako třtina klátící se v sebemenším větru, kteří by pouze nepřihlíželi tomu, co dělají jejich druhové či přátelé, nýbrž kteří by se ptali, co o tom všem učí naše víra, nebo také jestli svědomí může to všechno pokojně snášet, aby člověk nikdy ničeho z toho nemusel litovat?

Jiným národům zůstalo ještě přinejmenším právo prosit Boha o mír a o to, aby nám Němcům vyrazil zbraně z rukou. Copak by to z naší strany nebyl přímo výsměch, kdybychom prosili Boha o mír, který si ve skutečnosti vůbec nepřejeme, protože jinak bychom už dávno museli složit zbraně? Snad jedině že by vina, kterou jsme na sebe uvalili, byla ještě příliš malá? Můžeme Boha prosit nanejvýš tak ještě o to, aby nás přivedl k rozumu a abychom konečně poznali, že ostatní lidé mají stejné právo na život na tomto světě. Jinak bude muset Pán Bůh sám udělat škrt přes rozpočet, protože jinak bychom my, němečtí katolíci vnutili všem národům na zemi nacistické jho. Skoro všichni si chceme užívat uloupené kořisti, avšak zodpovědnost za to celé bychom rádi připsali na vrub jednomu jedinému!

Ach, my ubozí, německý národ zaslepený vidinou vlastní velikosti, dostaneme už jednou konečně rozum? Obvykle se říkává, že nic tu není jen tak samo od sebe, ale že všechno přichází shůry. Cožpak sem ale tato válka, kterou my Němci nyní vedeme už takřka proti všem národům na zemi, vtrhla jen tak z ničeho nic, jako strašné krupobití, kterému člověk jen bezmocně přihlíží a nanejvýš se může modlit, aby se brzy přehnalo pokud možno bez větších škod? Vždyť jsme skoro všichni z rádia, z novin, ze shromáždění atd. věděli o tom, co má Hitler se svým programem v plánu!

Proč bychom  měli prosit Boha o sedm darů Ducha Svatého, jestliže bychom měli pouze slepě poslouchat? K čemu by pak obdařil Bůh všechny lidi rozumem a svobodnou vůlí, pokud nám podle mínění mnohých vůbec nepřísluší rozhodovat o tom, je-li tato válka, kterou Německo vede, spravedlivá nebo nespravedlivá? K čemu by pak člověk ještě potřeboval schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem?

Druhá světová válka i současná válka Ruska na Ukrajině odkryla zločineckou ideologii těch, kteří ji rozpoutali, ale ukázala i schopnost jiných odvážně vzdorovat. Ukrajinci bojující proti obrovské přesile Rusů jsou toho důkazem

Přijměte prosím pozvání na koncert pro Ukrajinu, který pořádáme v Kostele Nanebevzetí Panny Marie v pátek 22.4. v Chrudimi.
Těšíme se na Vás.

Dramatické, těžké utrpení lidí, kteří v těchto dnech umírají na bojištích nebo se snaží uprchnout před válkou ze svých domovů na Ukrajině do okolních zemí, si těžko umíme představit. Utrpení většiny lidí je však úplně obyčejné, pokorné a tiché– píše v knize Nocí duše ke svobodě americký psychiatr, spisovatel Gerald G.May. Příběhy některých našich nemocných a jejich blízkých potvrzují tato slova. A navíc: neobyčejné  zvládání jejich obyčejného utrpení je pro nás důležitou inspirací a zdrojem naděje. Gerald G. May se mimo jiné pokouší přiblížit modernímu člověku význam temné noci-duchovního procesu, který je znám především ze spisů španělských karmelitánů sv. Jana z Kříže a sv.Terezie z Avilly. Rozborem a vlastní interpretací děl uvedených velikánů mystiky a některých biblických textů ukazuje, že je dobré počítat s temnou nocí  jako součástí života a že její zvládnutí je cestou k osobnostní zralosti, která nakonec umožní dát i všem bolestivým zkušenostem smysl a neztratit naději-tolik potřebnou u lůžka umírajícího i v době války na Ukrajině.

…Temná noc vede ke kvalitativní proměně víry, lásky a naděje..Víra je pak takový způsob existence, kdy je člověk úplně otevřený a vyprázdněný, jak by řekl Jan, od všeho konkrétního. Láska je jako zdroj energie a ochoty opakovat s každým úderem srdce věčné ano. A kontemplativní naděje, proměněná naděje  je také zcela otevřená a svobodná. Není to naděje, že něčeho dosáhneme, třeba míru, spravedlnosti nebo uzdravení, protože v tomto případě by se jednalo o náklonnost. Je to pouhá naděje, čisté očekávání otevřené Bohu…Domnívám se, že jsem se s takto proměněnou nadějí občas setkal u lidí, kteří prošli nezměrným utrpením. Když jsem si jí všiml, byl jsem zaskočen. ..V létě 1994 jsem se zúčastnil poutní cesty do Bosny. Setkal jsem se tam s lidmi, kteří ztratili úplně všechno..Ale když nám v slzách a plni smutku vyprávěli své příběhy, cítil jsem, že jsou plni naděje.Skrze tlumočníka jsem se jich ptal, jestli to vnímám správně.

„Ano, naděje“, usmáli se.

Zeptal jsem se, zda je to naděje, že už bude mír.

„Ne, to není možné. Věci už došly příliš daleko.“.

Zeptal jsem se tedy: „ V co vlastně doufáte?!.

Odpovědí mi bylo mlčení. Nedokázali si vzpomenou ani na jednu věc, ve kterou by mohli doufat, ale přesto byli plni naděje.

Položil jsem tedy poslední otázku: „Jak můžete doufat, když nemáte v co doufat?“

Odpověděli mi „Bog“, což je srbský výraz pro Boha.

Tak se mi podařilo alespoň letmo zahlédnout podstatu proměnné naděje. Jsem přesvědčen, že i v mém životě se vyskytly okamžiky , kdy jsme ji zakusil, ale nebyl jsem ji schopen prozkoumat ani pochopit. Kontemplativní víra, naděje i láska přesahuje moje chápání. O těchto ctnostech s jistotou mohu říci jen to, že prožijeme nejvyšší možnou útěchu, když je v sobě nebo v někom jiném objevíme..

Může to jistě působit naivně nebo zjednodušeně. Ale když se probereme jednotlivými problémy našeho světa včetně boje s covidem, klimatickou změnou či agresivitu autoritářských sil, tak jde vlastně pokaždé o principiální otázku pravdy. A dobrou zprávou o uplynulém roce je, že prolhanost nevyhrála. Jen tím ale zároveň nic nekončí. Přejme si, aby v roce 2022 byla pravda o poznání silnější

Pavel Šafr

Další dvě vlny už znamenaly desítky tisíc mrtvých a miliony nakažených. Solidarita vymizela, hlavní emocí byl strach a rozčarování z chaotických opatření a nezvládání epidemie institucemi státní správy. Od listopadu procházíme další vlnou. A je to zcela jiné než v těch předchozích. Převládajícím jevem především díky dezinformačním médiím (napojených na Rusko)  je rozdělení společnosti na očkované a neočkované, projevy agrese mezi nimi, skutečná epidemie nenávisti mezi lidmi s různými postoji k vakcinaci a opatřením proti šíření koronaviru. Protilátky pro léčbu covid-19 virozy už máme k dispozici, ale jak léčit vystupňované napětí mezi lidmi? Jak přimět odmítače očkování zmanipulované antivaxery  ke změně postoje a k přijetí spoluzodpovědnosti za průběh epidemie? Jak zklidnit očkované, které stupňující se strach a dopady epidemie vede k nenávistným obranám? Jak léčit rozdělenou společnost? Německý teolog, průkopník mezináboženského dialogu  Hanz Küng v knize Věčný život? hledá zdůvodnění  odpovědného postoje lékařů k umírání. Píše o „lidsky důstojném umírání“. Otázky, na které hledá odpověď, je dobré si položit i v kontextu „lidsky důstojného“ postoje v současné vlně epidemie včetně negativních společenských jevů, které jsou v určitém smyslu větším ohrožením než samotný koronavirus.

„Lze snad pouze pomocí rozumu zdůvodnit, proč by člověk měl za každou cenu jednat dobře, tedy lidsky? Nedokázal se spíš pomocí rozumu, který vždy podléhal určitým zájmům, pravý opak? Rozum sám o sobě je velice pochybnou instancí zdůvodnění. Proto nelze zvláště a v podmínkách současné krize orientace lehkovážně zapomínat na význam a funkci zásadní veličiny pro etickou základnu a základní orientaci člověka, veličiny, která již od doby kamenné poskytovala étosu a etice bezpodmínečné zdůvodnění. Touto veličinou, kterou nelze ignorovat, je náboženství O bezpodmínečném absolutním závazku k určitému jednání nelze uvažovat bez předpokladu existence něčeho bezpodmínečného, absolutního. Bez předpokladu všeobecně platné závazné autority nelze počítat s obecně závazným závazkem.  To znamená: Bez předpokladu náboženství není možné bezpodmínečně mravné jednání. A nezdůvodňuje-li etiku skutečné náboženství, pak tak činí náboženská náhražka, pseudo- nebo kvazináboženství nejrůznější provenience. Náboženství může nepřímo, jakoby od základu, zasahovat i do nejaktuálnějších otázek, a to tak, že je obohacuje o základní přesvědčení, základní postoje, základní hodnoty a poskytuje poslední zdůvodnění, přesvědčivé motivace, nepodmíněné normy. Nikoliv návody k použití, ale stanovisko, opěrný bod, systém souřadnic a kompas. Vědění nutné k tomu, abychom se dokázali orientovat, tedy právě to, co v mnoha oblastech dnes postrádáme.“

Masové demonstrace a srocování odmítačů očkování a opatření organizované antivaxery na sociálních sítích na jedné straně i nenávistné obrany  očkovaných na straně druhé  jsou nebezpečné právě proto, že toto chování začíná mít až pseudo- či kvazináboženský charakter. Nejedná se už o boj za svobodu a lidská práva, ale o identifikaci s antivaxery, vedoucí i nenápadné, nekonfliktní jedince k jednání, kterého by jinak nebyli schopni. Proto není řešení tohoto problému jednoduché. Hanz Küng  ví, že nikomu nelze nařídit, aby se rozhodnul pro dobro. Současně uznává jako jako řešení stanovení norem, v případě státu zákonů, zavazujících v konkrétním prostředí ke konkrétnímu jednání. Nerespektování těchto pravidel závazného jednání je považováno za porušení zákona a má právní důsledky. Mělo by mít – pokud stát bude schopen zajistit dodržování předpisů a zákonů. Zatím v obojím selhává.

My v hospici se už druhým rokem potýkáme s epidemií koronaviru. Denně u nás od poloviny listopadu umírají lidé s covid-19 infekcí. Víme z vlastní zkušenosti, že to není „chřipečka“. Víme, jak těžce se zajišťuje provoz, když chybí polovina zdravotníků. Víme své. A přejeme si, aby lidé nejen usilovali o svobodu vyjádřit svůj názor, ale přijali i  odpovědnost za průběh epidemie. Aby se neidentifikovali s fanatickými odpůrci očkování, kteří víc než opatření proti šíření koronaviru ohrožují jejich svobodu.

Individuálně u pacientů v závažném stavu povoluje návštěvu na pokoji lékař – v tomto případě je nezbytný PCR test ne starší 48 hodin. U návštěv nemocných s covidem-19 není nutný test, ale návštěva použije ochranné pomůcky-jednorázové návleky, plášť, rukavice, čepice a respirátor. Vše při odchodu z pokoje likvidujeme. Tyto pomůcky je možné si v hospici zakoupit, nebo si přinést vlastní.
Pokud chcete svým blízkým něco donést, můžete vše předat na recepci – denně od 15:30 do 17 hodin.
Děkujeme za pochopení.

Rezidenční hospic je koncipován na míru jejich přáním a potřebám. Vybudovat jej stálo velké úsilí, ale měli jsme naštěstí vlastní zdroje-úspory a dary našich příznivců, a byli jsme ušetřeni problémů spojených s dotacemi, které nás stály hodně sil při stavbě lůžkového hospice. Věděli jsme, že hospodaření  Rezidenčního hospice vzhledem k nízké kapacitě ubytovaných nebude nikdy ziskové  a že provoz budeme zprvu dotovat z našeho rezervního fondu.  Ale přáli jsme si vyplnit mezeru v poskytování paliativní péče a nabídnout pomoc další skupině onkologicky nemocných. Předpokládali jsme, že rozpočet při provozování Rezidenčního hospice bude postupně vyrovnaný.  Koronavirová epidemie a prohlubující se ekonomická recese však změnila naši situaci. Musíme hledat další zdroje k financování lůžkového hospice – péče o onkologicky nemocné v samém závěru života v souladu se Zakládací listinou je naší prioritou. Po důkladném zvážení jsme se proto rozhodli změnit využití budovy  Rezidenčního hospice.  Nově nabízíme byty v Rezidenčním hospici současně s rozsáhlými společnými vnitřními i venkovními prostorami domu k dlouhodobému pronájmu nájemníkům, kteří ocení umístění domu v klidném historickém centru města, bezbariérovost a kompletní vybavení komfortního malometrážního  bytu, možnost využívat  společné prostory, příležitost k setkáním s ostatními ubytovanými i nabídku servisních a doplňkových služeb. Ukončujeme poskytování nepřetržitých asistenčních, zdravotních a sociálních služeb. V Chrudimi je velmi dobré zázemí jiných poskytovatelů těchto služeb. Předpokládáme využití lidmi ještě relativně soběstačnými, ale přesto už omezenými  onemocněním nebo věkem. Nejedná se o sociální byty. Ve výběru nájemníků nejsme nijak omezeni. Stejně jako na provoz lůžkového hospice ani na provoz Rezidenčního hospice nežádáme a nebudeme žádat o dotace z veřejných rozpočtů. Nájmy jsou komerční a budou využity k financování provozu lůžkového hospice.

Z ekonomického hlediska bylo vybudování Rezidenčního hospice v posledních pěti letech velmi výhodnou investicí. Naše úspory  jsme vzhledem k rostoucí ceně nemovitostí významně zhodnotili.  Přesto se neradi loučíme s původní představou, o které jsme často s nadšením psali i na tomto webu. Služby paliativní ambulance nabízíme dál, podle potřeby i budoucím nájemníkům Rezidenčního hospice.

Domu ponecháváme jméno Rezidenční hospic-byty v něm splňují kritéria pro rezidenční bydlení , slovo hospic původně znamenalo místo pro odpočinek poutníků. Všichni jsme v tomto světě „poutníci“ a přejeme si, aby i náš Rezidenční hospic byl místem odpočinku a domovem pro ty, kdo se v něm ubytují.

Další informace pro zájemce o pronájem bytu  uvádíme v záložce Rezidenční hospic

Video

V prvních listopadových dnech se díky vzpomínkám na zesnulé téma umírání a smrti  stává aktuálním nejen pro nás v hospici. Ožívá i v myslích těch, kteří se jindy této oblasti úzkostlivě vyhýbají. Kromě odborných předpokladů je v péči o umírající nezbytné mít vlastní myšlenkový základ, abychom byli alespoň „o krok napřed“ v odpovědích na otázky, které nám naši nemocní v souvislosti s blížícím se koncem jejich života pravidelně kladou. Hledáme inspiraci u lidí okolo nás, nejednou se učíme i od našich nemocných. Hledáme odpovědi v dílech významných osobností. Jsou pro nás trvalou inspirací a uvádíme je na tomto webu v kapitole O nás (Naše inspirace). I když pro všechny zůstává smrt trvale zahalena tajemstvím, náš život a tím i náš postoj k umírajícímu člověku v hospici zásadním způsobem ovlivňuje naše víra v existenci nebo neexistenci Boha a tím i přijetí nebo odmítnutí představy smrti jako definitivní tečky za životem. Promluva katolického kněze Tomáše Halíka, jednoho z našich nejvýznamnějších současných myslitelů, z první listopadové neděle vystihuje i naše přesvědčení. Věříme, že smrt nemá poslední slovo, není definitivní tečkou, i když, řečeno slovy jedné naší pacientky: nemáme argumenty, abychom to dokázali…

RECENZE (kinopol.cz):
Nebe je celovečerní dokumentární snímek Tomáše Etzlera – prvního českého novináře oceněného cenou Emmy. Každodenní syrová realita, kterou Tomáš v Číně sedm let na vlastní kůži zažíval, ve filmu silně kontrastuje s mikrosvětem, který objevil v malé vesnici na severovýchodě Číny. Film přímo a nepřímo řeší některá z největších témat moderní Číny: politika jednoho dítěte, lidská práva, nedostatek svobody náboženského vyznání, korupce nebo zhoršení lidských hodnot v komunistickém režimu, je ale také příběhem o lásce.

Mnohé představy vzaly už v prvních měsících za své. Zvláště první rok byl velmi náročný. Postupně se podařilo vytvořit stabilní tým zaměstnanců a díky efektivitě provozu jsme přestali být závislí na dotacích z veřejných rozpočtů. Máme před očima i mnohé příběhy našich nemocných. Zažili jsme v hospici zvláštní situace. Pečovali  jsme o disidenty z doby komunistické totality, i o „estébáky“, kteří byli na ně nasazeni. Viděli jsme umírat maminky malých dětí, bývalé vězně z Osvětimi i veterány z protinacistického odboje ve 2. světové válce. Byli jsme svědky velké víry i ztráty naděje,  svědky odvahy i nepochopitelné lhostejnosti  tváří v tvář smrti. Považujeme za zázrak, že se podařilo postavit lůžkový hospic a zajistit provoz personálně i finančně. A že jsme z vlastních zdrojů mohli postavit ve Štěpánkově ulici nový rezidenční hospic. Jsme vděčni všem, kteří nás v našem úsilí podporují. Je to už početný zástup a každým rokem se rozrůstá. Všem našim příznivcům děkujeme!

Dlouho jsme přemýšleli, jak nazvat dům, který bude jako zdravotně sociální zařízení poskytovat ubytování a služby nevyléčitelně nemocným, především onkologickým pacientům, pokud ještě nejsou v samém závěru života. Chtěli jsme se vyhnout slovu hospic. Nepoužít v souvislosti s novou službou v novém domě pojem hospic však nelze. Stejně jako se nelze v kontextu onkologického onemocnění vyhnout slovu rakovina nebo v souvislosti s nevyléčitelnou nemocí pojmu umírání. Současná zdravotnická zařízení hospicového typu dostala své jméno podle instituce hospiců – míst pro odpočinek poutníků, která vznikala od 4. století. Podle spisovatele Jana Čepa je „náš úděl v tomto čase a na tomto světě údělem poutníků“. Náš nový hospic by měl tedy být místem odpočinku pro „poutníky“ s nevyléčitelnou nemocí. Poutník s největší pravděpodobností ještě chodí, i když se může se pohybovat i s oporou nebo na invalidním vozíku. I náš nový hospic je určen především pro nemocné, kteří jsou ještě alespoň zčásti samostatní. Bez pomoci druhých a nepřetržité dostupnosti zdravotně-sociálních služeb se však už neobejdou, i kdyby se zprvu jednalo jen o dohled nebo nezbytnost nárazové pomoci. Vycházíme z potřeb a přání současného člověka s nevyléčitelným onkologickým onemocněním, tak jak jsme si je ověřili v průběhu téměř 12 let provozu lůžkového hospice. Byty v novém hospici splňují kritéria pro rezidenční bydlení, proto přívlastek rezidenční. Setkáváme se i s jinými pohledy na potřeby nevyléčitelně nemocných.  Umístění domu s jedenácti útulnými byty v historickém centru města, nádvoří, terasa, zahrada nad hradbami, nízká kapacita – to je podle některých zbytečný přepych. Z našich zkušeností je ale právě pro nevyléčitelně nemocného člověka s postupující nemocí důležité kromě vlídného přístupu a odborné kompetence personálu také prostředí, které mu pomáhá na cestě „k moudrosti, jež nám dopřává vidět věci pod zorným úhlem prostého, a přece významného faktu: že druhý břeh je v dohledu“ ( Jiří Mrkvička). Vystavěli jsme dům, ve kterém bychom si i my jako „poutníci“ s nevyléčitelnou nemocí jednou rádi odpočinuli, až „druhý břeh bude v dohledu“ – pokud se nevyléčitelná nemoc stane i naším údělem. Doba pobytu v rezidenčním hospici je omezena především účelem pobytu. Samozřejmě kromě volné kapacity a schopnosti zajistit v rezidenčním hospici potřebnou péči. Nabízíme také odlehčovací pobyty např. v době dovolené nebo nemoci pečujících osob. A pro onkologické pacienty i krátkodobé (několikadenní) pobyty v době jejich onkologické léčby, která může být zdrojem nepříjemných vedlejších účinků. Současně s otevřením hospice zahajuje provoz i paliativní ambulance. Podrobné informace jsou uvedeny v záložce „Rezidenční hospic“ a „Paliativní ambulance“. Se žádostmi o přijetí se prosím obracejte na sociální pracovnici – socialni@hospicchrudim.cz, mobil 734414435 (v pracovní době).

. Na začátku při vzniku občanského sdružení Smíření jsme byli plní nadšení a odhodlání. Lidé kolem nás sice často pochybovali o tom, že se nám podaří zajistit finance a postavit hospic, a naše plány považovali nejednou za nerealistické. Vnímali nás jako „zjevení“, které jak přišlo, tak odejde. A byli někdy spíše zvědaví než ochotní nás podpořit.  I my sami jsme to občas chtěli vzdát – naráželi jsme na překážky, zvláště při čekání na slíbené dotace z Ministerstva zdravotnictví. Ale i ti pochybovači a zvědavci nám nakonec drželi palce. Díky darům mnoha příznivců, finanční podpoře Pardubického kraje a příspěvkům řady měst a obcí – Chrudim nevyjímaje, se dílo podařilo a na konci září 2009 jsme mohli slavnostně otevřít lůžkový hospic v ulici K Ploché dráze. Vytiskli jsme stovky pozvánek a na nich jsme radostně sdělovali všem, kdo nás podporovali, že hospic je dostavěn. Otevření hospice byla opravdová slavnost. Hejtman Pardubického kraje Radko Martínek jako významný host mluvil o tom, že „zázraky se dějí“, radní Pardubického kraje pan Miloslav Macela citoval slavný výrok Bohumila Hrabala „neuvěřitelné se stalo skutkem“…Roky ubíhaly a s nimi přibývalo těch, kterým hospic pomohl v posledním období jejich života. Bylo jich už více než čtyři tisíce. Zájem o naše služby rostl. Přibylo i těch, kdo nás podporovali. Naše hospodaření vykazovalo i bez dotací (nežádali jsme o ně) trvale mírný přebytek. V souladu s naší Zakládací listinou jsme proto v roce 2012 udělali další krok k dosažení našeho cíle- zakoupili jsme památkově chráněný dům ve Štěpánkově ulici v centru Chrudimi. Od roku 2016 probíhala jeho rekonstrukce a nadstavba, financovaná tentokrát jen z našeho rezervního fondu, tvořeného z jedné třetiny dary našich příznivců. Nyní je tento dům – rezidenční hospic-dostavěn a my se připravujeme na zahájení provozu. Opět konec jedné a začátek nové etapy. Stejně jako před jedenácti lety. Ale stejné to není. 1.května nebude žádné slavnostní veřejné otevření, a to nejen  kvůli pandémii koronaviru. I když jsme nezávislí a nežádali jsme ani město Chrudim o žádnou podporu, obáváme se reakce chrudimských médií. Dehonestují nás poslední dva roky, jako bychom se přestavbou památkově chráněného domu při dodržení podmínek stavebního povolení dopustili zločinu. Shánějí argumenty proti nám, kde se dá. Na odpor a překážky narážíme i jinde. Bohužel i tam, kde nám dříve šli naproti. Víme proč a nemůžeme se bránit. Dostáváme se do konfliktu s leitmotivem našeho poslání: vytvořit nevyléčitelně nemocným, mimo jiné z Chrudimi, důstojné podmínky v závěru jejich života. Ta slova teď v kontextu dění okolo stavby jen obtížně vyslovujeme.  Po parlamentních volbách v roce 2013 se atmosféra v celé společnosti, nejen v Chrudimi změnila k nepoznání. Místo radosti strach a úzkost, místo nadšení lhostejnost a závist, místo odpovědnosti za druhé soběstředná snaha získat pro sebe, co se dá, ber kde ber. Morální devastace a rozklad občanské společnosti místo jejího rozvoje. To je dnešní realita.  I pandemie koronaviru je zneužívána k politickým a mocenským cílům. Přesto i v této situaci v hloubi duše prožíváme radost. Jen to nemůžeme říct nahlas a veřejně. Cítíme vděčnost, že se dílo navzdory protivenstvím podařilo. Věříme, že současný marasmus skončí, přijde jiná doba a že je nejvyšší čas se na ni začít připravovat. Stavba domu ve Štěpánkově ulici byla k tomu pro nás a naše příznivce dobrou příležitostí.  A tak na rozdíl od slavnosti v roce 2009 tentokrát jen touto cestou všem našim příznivcům oznamujeme: Radujte se s námi! Nový hospic je dostavěn. 1. května zahajujeme jeho provoz. Děkujeme za vaši podporu!

Text výroční zprávy k nahlédnutí zde

E.E.Egerová prošla několika koncentračními tábory, podobně jako světoznámý zakladatel psychoterapeutického směru logoterapie a autor mnoha knih V.E.Frankl. Přežila i Osvětim, kam byla jako šestnáctiletá maďarská židovka, vrcholová sportovkyně a baletka transportována s celou rodinou. Její příběh ale není zdrcujícím líčením hrůz, které je schopen člověk člověku připravit. Naopak je někdy sotva uvěřitelným vyprávěním o možnosti, že i „v pekle může vzklíčit naděje“ (podtitul knihy). E.E.Egerová až ve zralém věku vystudovala psychologii, zatímco V.E.Frankl byl uznávaným vídeňským psychiatrem a neurologem už před válkou. Na rozdíl od V.E.Frankla byla schopna až po desítkách let sdílet své traumatizující zkušenosti z války s druhými lidmi a využívat je pro svůj osobní růst i jako terapeutka ve své praxi. Kniha E.E.Egerové je o svobodě,  odpovědnosti, odvaze, vděčnosti a odpuštění.  Je výzvou k práci na sobě i ke spoluúčasti na všem, co se okolo nás děje. „Ač jsme jen malé součástky vesmíru, přesto i díky nám se otáčí soukolí věčnosti. A my máme na vybranou, jak svou měrou přispějeme“. Pro nás v hospici je to velká výzva – pro osobní život i náš postoj k nemocným. V.E.Frankl – často citovaný v knihách s hospicovou tématikou – formuloval přesvědčení E.E.Egerové ještě před svým uvězněním slovy: „Člověku je možné sebrat všechno kromě jediného: poslední z lidských svobod-zvolit si za všech okolností svůj postoj, vybrat si svou vlastní cestu“. V koncentračních táborech si platnost  tohoto přesvědčení  podobně jako E.E.Egerová mohl ověřit. I naši nemocní mají svobodu, i když jen omezenou, a záleží na tom, zda jsou schopni a ochotni si ten svůj „zbytek“ svobody uvědomit.  Hospic by jim měl vytvořit podmínky, aby jej využili. Tím se jejich umírání  může stát vyvrcholením života.

Dílo E.E.Egerové je na výsost aktuální právě dnes, v době pandemie koronaviru. I my máme na vybranou, jaký postoj k sobě i ke světu zaujmeme v koronavirové době. Jak se zapojíme-nebo nezapojíme – v pomoci těm, kdo jsou nejvíc pandémií zasaženi. Nás v hospici se to týká dvojnásob. Byli jsme několik týdnů ohniskem nákazy a kdykoli se jím znovu můžeme stát. Sami jsme při péči o nakažené neustále ohroženi a přetíženi jako ostatní zdravotníci. Příběh E.E.Egerové je pro nás zdrojem naděje v této nelehké době. Inspirací, abychom neřešili, o co přicházíme, ale soustředili se na to, co zbylo, co je. Výzvou k solidaritě jako cestě k překonání vlastního strachu. A především ujištěním, že za všech okolností „máme na vybranou“.

Na štěstí v záplavě nezbytných informací o průběhu  koronavirové epidemie se v médiích občas objeví i úvahy o solidaritě, velkorysosti, důstojnosti, morálce. O manifestaci občanské společnosti. Viz články Jana Urbana v Hlídacím psu (https://hlidacipes.org/jan-urban-vic-nez-bila-nemoc-nas-ohrozuje-vlastni-nedustojnost-a-to-co-sami-dopustime/  i rozhovor s historikem Igorem Lukešem v Respektu (https://www.respekt.cz/special/2018/1918-1938/z-historie-se-lze-poucit). Jako nezisková nestátní organizace jsme součástí občanské společnosti. Nezávisle na našem postoji k současné vládě, s vědomím, že stát ve zvládání epidemie dosud zcela selhává, přemýšlíme, co sami můžeme v této situaci udělat. Snažíme se především udržet provoz hospice, i když předpokládáme, že ze strany státu nedosáhneme na žádnou podporu. Využíváme vlastní rezervní fond k zajištění ochrany zaměstnanců i nemocných bezpečnostními prostředky (respirátory, dezinfekce..) i k zajištění mezd. Kvůli četným pracovním schopnostem jsou nyní mzdové náklady podstatně vyšší. Snažíme se každé volné lůžko ihned nabídnout k dispozici pacientům z přeplněných nemocnic. Vnímáme enormní přetížení zdravotníků v nemocnicích i situaci nemocných, kteří nejsou nakaženi koronavirem a ve zdravotnickém systému pro ně aktuálně často není místo. Onkologičtí pacienti v terminálním stadiu  patří do této skupiny nemocných. Solidarita zdravotníků s nemocnými, ale i nemocných a samozřejmě zdravých se zdravotníky je v tomto čase nezbytná. Koronavirové zamyšlení uzavíráme citátem Jana Patočky z roku 1977-po konfrontaci se Státní bezpečností:

„Bez morální základny, bez přesvědčení, které by nebylo pouze věcí oportunismu, okolností a očekávaných výhod, nemůže fungovat ani sebeznamenitěji technicky vybavená společnost. Morálka tu však není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž proto, že člověk je člověkem“

Jako pro ostatní zdravotnická zařízení i pro nás znamená koronavirová epidemie velkou nejistotu. S pocitem bezmoci vnímáme zmatek a chaos ve státních opatřeních, která mají zabránit šíření koronaviru. S úzkostí sledujeme problémy v okolních nemocnicích. Proto v této nejisté době odkládáme i zahájení provozu Hospice Štěpánkova 89 a paliativní ambulance. Jsme rádi, že nový hospic je dostavěn a že máme uzavřené smlouvy se zdravotními pojišťovnami. Kromě přípravy na kolaudaci nyní především uklízíme a vybavujeme interiéry. A samozřejmě dál hledáme zaměstnance – zdravotní sestry, ošetřovatele a pracovníky v sociálních službách. Pokud máte zájem o práci u nás, ozvěte se na blazkova@hospicchrudim.cz.

Ukázka je ze sbírky Znamení moci Jana Zahradníčka. Nesměla za jeho života vyjít. Byla napsána před jeho zatčením v roce 1951. Básně z této sbírky se šířily a opisovaly mezi lidmi v padesátých a šedesátých letech. Poprvé vyšly v samizdatu až v roce 1984, 24 let po jeho smrti. To byl osud mnoha básní a mnoha básníků a spisovatelů po únoru 1948, těch, kteří nekolaborovali s totalitní mocí a byli na začátku padesátých let uvězněni ve vykonstruovaných politických procesech. Jan Zahradníček byl jedním z nich. Jeho jméno se nesmělo objevovat v čítankách. Měl být, a dosud je téměř zapomenut, ačkoliv byl literárními kritiky považován za jednoho z našich nejvýznamnějších básníků. Jeho přítel Bedřich Fučík ho označil za „barda ohroženého národa“. Poslední sbírka Jana Zahradníčka, která ještě mohla vyjít za jeho života – La Saletta, byla v roce 1947 vytištěna Karlem Krylem v Kroměříži. Otcem toho Karla Kryla, který je rovněž označován za „barda“ díky svým básním a písním, které se u nás podobně jako Zahradníčkovy verše šířily mezi lidmi v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jan Zahradníček se na rozdíl od Karla Kryla nedočkal svobody. A jeho verše nezlidověly, jako se to podařilo mnoha Krylovým písním. Oba však zažili i období, kdy bylo možno svobodně psát a publikovat, Jan Zahradníček do roku 1948, Karel Kryl krátce okolo roku 1968 a po roce 1989. A oba i v těchto svobodných letech zažívali velkou úzkost a žili v obavách o další osud českého národa. Obavy obou se naplnily. Dění po únoru 1948 jistě předčilo obavy Jana Zahradníčka, a úpadek demokracie i devalvace hodnot za vlády Andreje Babiše a prezidenta Miloše Zemana jsou naplněním varovných prorockých veršů Karla Kryla, které v době svého vzniku po roce 1989 nikdo nebral vážně.

Jan Zahradníček byl zatčen v době, kdy jeho nejmladší dceři byly tři týdny, a starším dětem 1,5 a 3 roky. Poprvé po svém uvěznění viděl své dvě dcery až v rakvích, zemřely na otravu houbami v roce 1956. Ačkoliv mu jako chronicky nemocnému a navíc zdrcenému smrtí dětí bylo slíbeno, že mu další trest bude prominut, po dvou týdnech se musel vrátit na Mírov. Těžko si představit tragičtější osud básníka. „Věděl jsem o vás jenom z vyprávění. “, napsal o svých dětech v jedné z básní z vězení po roce 1956. V té době si už mohl alespoň vést sešit s literárními pracemi – po propuštění si je však nemohl vzít sebou. Našly se ve vězeňském archivu v Leopoldově náhodně až v roce 2016.  „Vrátil jsem se zvalchován, ale vyztužen“, napsal po svém propuštění v květnu 1960 Jaroslavu Seifertovi.  Zemřel o několik měsíců později ve svých 55 letech – na následky týrání a neléčení v době věznění. V roce 1966 byl plně rehabilitován, přesto po roce 1969 opět jeho básně nesměly vycházet.

Stojí to za to se začíst do básní Jana Zahradníčka. Zvláště dvě poslední sbírky- La Saletta a Znamení moci jsou považovány za vrchol spirituální poezie a české poezie vůbec.

Spolu s Miladou Horákovou a knězem Josefem Toufarem patří básník Jan Zahradníček k nejznámějším obětem komunistické zvůle, které si letos připomínáme. 7. října uplyne 60 let od jeho smrti.

My v hospici s úzkostí sledujeme společenský vývoj u nás po nástupu Andreje Babiše a Miloše Zemana k moci – podobně jako Jan Zahradníček těžce nesl vývoj po roce 1945. Rozumíme jeho veršům :„.tam venku se dokonává výprodej člověka stále víc pod cenou“,„čas sibiřský táhne, čas sibiřský profukuje“, „všechno hlasování děje se dosud mezi Kristem a Barabášem a už napřed je postaráno o výsledek týž…jde o vládu nad světem, jde o člověka, který se zahazuje sám sobě ponechán“. Spolu s ním si však nezávisle na politické situaci a okolnostech musíme i my připomínat svou odpovědnost: „..odpovídáme za vše, nejen za ozvěnu svých kroků v nedozírných ulicích budoucnosti…nikdo mě nepřesvědčí, že nemohu za to, co se kdekoli děje v této chvíli, že nemám na tom účast a že bylo zcela nad mé síly té věci zabránit..“ Hospice všude ve světě vznikají díky vědomí odpovědnosti za nemocné v závěru života, která vyžaduje v duchu křesťanského přikázání lásky k bližnímu především solidaritu s druhým. A tak i pro nás v hospici jsou jeho výzvy k odpovědnosti inspirací a jeho hluboce křesťanský duchovní základ i odvážný životní postoj příkladem, abychom se nenechali odradit ani v čase, kdy se okolo nás „rozlézají obojživelníci pravdy a lži“, kteří berou „slovo láska do úst jen s hrůzou příslovečnou“ a solidarita je pro ně  „nejděsivější třaskavinou světa“.

Nabízíme možnost trvalého ubytování na pokoji pacienta s nutností dodržovat režim  karantény.

Vzhledem ke koronavirové epidemii došlo i u dodavatele stavby k prodlení.  Předpokládáme dokončení stavby na konci srpna. Během září plánujeme vybavit interiéry

12.října proběhne slavnostní otevření. Jsme nestátní nezisková organizace a s ohledem na naši snahu o nezávislost na státních institucích a veřejných rozpočtech, financujeme od roku 2010 provoz lůžkového hospice a od roku 2014 stavbu ve Štěpánkově ulici z vlastní činnosti a z darů. Den slavnostního otevření chceme proto pojmout jako „den nezávislosti“ a k symbolickému přestřihávání pásky jsme pozvali kromě emeritní primářky hospice v Brně MUDr. Violy Svobodové nezávislé novináře. Pokud nám v tom nezabrání koronavirus, rádi bychom týž den v Divadle Karla Pippicha uskutečnili s Jaroslavem Kmentou, Pavlem Šafrem a Markem Wollnerem besedu.

Hledáme zaměstnance pro budoucí provoz-ošetřovatelky a pracovníky v sociálních službách. Prosíme zájemce o práci u nás o zaslání žádosti s životopisem na emailovou adresu  blazkova@hospicchrudim.cz. Součástí výběrového řízení kromě osobních pohovorů je stáž v lůžkovém hospici. 2. listopadu plánujeme zahájení provozu.

Dům ponese jméno Hospic Štěpánkova 89. Stejně jako lůžkový Hospic Chrudim v ulici K Ploché dráze bude kolaudován jako zdravotnické zařízení poskytující kromě ubytování specializovanou paliativní hospicovou péči a sociální služby. Budeme do značné míry využívat nejen zdravotnický komplement lůžkového hospice, ale i kuchyň, prádelnu, administrativu. Nemocní budou ubytováni v deseti bezbariérových, nadstandardně vybavených, převážně jednolůžkových pokojích s vlastní kuchyňkou a sociálním zařízením. V domě je možnost ubytovat i blízké osoby nemocných. V přízemí domu je společenská místnost, na kterou navazuje dvůr, terasa a zahrada nad hradbami.

Cílovou skupinou budou stejně jako v lůžkovém hospici nevyléčitelně nemocní, především onkologičtí pacienti, jejichž stav se při pobytu v lůžkovém hospici zlepšil, nebo kteří ještě nevyžadují nemocniční péči lůžkového hospice, ale doma to již sami nezvládnou. Současně s otevřením Hospice Štěpánkova 89 plánujeme v prostorách lůžkového hospice zahájení provozu paliativní ambulance.  Právě probíhají smluvní jednání se zdravotními pojišťovnami. Při zhoršení stavu nemocní plynule přejdou do péče lůžkového hospice. Personál v obou zařízeních i ambulanci bude tvořit jeden tým.

Myšlenka rozšířit služby o péči, kterou budeme poskytovat v Hospici Štěpánkova 89 a v paliativní ambulanci, vznikla už v roce 2012 po návštěvě hospiců v Anglii. A je v souladu s naší Zakládací listinou. Jsme rádi, že po osmi letech od zakoupení domu se nyní blížíme k cíli. Děkujeme všem, kteří nás podporují!

Hledáme ošetřovatelky a pracovníky v sociálních službách. Prosíme zájemce o zaslání životopisu na blazkova@hospicchrudim.cz. Těšíme se na spolupráci.

Zde.

Beseda nad knihami Boss Babiš a Rudý Zeman se měla konat ve středu 11. března  v 18 hodin.  O náhradním termínu Vás budeme včas informovat.

Bez jakékoliv medializace, bez fundraisingu ve formě především finančních, ale i věcných darů to bylo více než 2,35 mil. Kč! Také díky těmto darům si udržujeme nezávislost na státních institucích. Nežádáme o dotace, nemáme žádné prostředky z veřejných rozpočtů – ani na provoz lůžkového hospice, ani na stavbu Paliativního stacionáře. Z obavy před ztrátou svobody odmítáme dárce, kteří nemají naši důvěru. Všem, kdo nás podporujete, děkujeme!

Dění okolo stacionáře je pro nás jen dalším dokladem oprávněnosti obav z vývoje v naší zemi. Před listopadem 1989 by žádný hospic v Chrudimi nebyl – hospicové hnutí je projevem dobrovolné aktivity lidí ve svobodné občanské společnosti, ne v totalitní zemi, kde je svoboda potlačována. Při budování hospice jsme sdíleli své nadšení nejen s přáteli, ale i s mnoha neznámými lidmi – byl jich početný zástup.  I dnes máme své příznivce. Svědčí o tom i výše darů pro hospic, v roce 2018 to bylo téměř 2 mil. Kč (finanční i věcné dary). Dnes jsme však častěji než dřív svědky obecného nezájmu, nepochopení i pomluv a urážek. O to víc usilujeme o zachování ideálů, se kterými jsme v roce 2003 založili občanské sdružení, a vážíme si podpory našich současných příznivců. Děkujeme všem, kdo sledují naši činnost a podporují nás i ve snaze o vybudování stacionáře. A děkujeme také těm, kdo aktivně usilují o udržení svobody a demokracie v naší zemi. Mimo jiné nezávislým novinářům – o těch „závislých“ i díky chrudimským médiím víme své. V minulých letech jsme opakovaně pozvali do hospice Pavla Šafra, šéfredaktora Fóra 24. V setkáních s nezávislými novináři chceme pokračovat. Mezi pozvanými je na příklad Jaroslav Kmenta. Letos ještě slavíme výročí sametové revoluce ve svobodné zemi. Držme si palce, aby tomu tak bylo i v příštích letech. Abychom se nezájmem o aktivní vytváření svobodné demokratické občanské společnosti nenechali o svobodu v naší zemi i o nezávislost hospice připravit…

Letos slaví, stejně jako my v hospici, 10 let od svého založení, a tak stejně jako my vzpomínají, jak to všechno začalo, a bilancují svou činnost. Koncert je příležitostí k setkání všech, kteří v minulosti využili pro své blízké služeb našeho hospice. Zveme i všechny naše příznivce a sponzory. Těšíme se na Vás!

Na našich stránkách si vzhledem k závažnému dění ve společnosti, ohrožujícím demokracii a svobodu, opakovaně připomínáme osobnosti, které jsou nám inspirací. Jak v úvodu citujeme kněze Josefa Zvěřinu – „ náš národ neoplývá talenty“. Vloni jsme vzpomínali na Miladu Horákovou. Další významnou ženou, která dokázala vzdorovat totalitnímu režimu a strávila díky vykonstruovanému procesu patnáct let v komunistickém vězení, byla Růžena Vacková. V roce 1994 byl publikován výbor z dopisů Růženy Vackové (z vězení) s názvem Ticho s ozvěnami s úvodem jejího synovce Andreje Gjuriče, z něhož citujeme:

„O kriminále zevnitř a tetiččině roli v něm nechť někdy mluví jiní. Pro mne je z celého toho období, z dopisů, návštěv, ale i vyprávění zřejmé cosi, co by jinak nebylo tak krystalicky patrné. Je to poznání o lidské svobodě. Široký záběr a hloubka člověka nejtvrději vězněného. Byla jasně jedním z nejsvobodnějších lidí a nic ji nemohlo omezit. Jen to, co omezovat má. Vnitřní svoboda, svoboda od něčeho i k něčemu. Ta svoboda znamenala (pořádat) vzdělávací semináře ve sprchách, na záchodech, v koutech, na bednách. Znamenala samotky a akce nejrůznějšího druhu tam, kde by se očekávalo, že se nic dělat nedá a že je všemu konec. Znamenala zostřené, nové vidění lidí, věcí. Vliv člověka, který byl přece úplně v područí („zkazila jsem jim přinejmenším dva velitele věznice“). Svoboda bez práv a při tom naprosto jasná. Máloco mi mohlo víc pomoci ubránit se před povrchnostmi individualistického a liberalistického pojetí svobod. Ale byla to především svoboda rozhodnout i na tomto místě o sobě. Jestli pro něco může člověk vůbec věřit ve vítězství dobra nad zlem a mít smysl pro zásadové postoje, pak je to toto: Nikdy nechtěla sebeméně napomoci tomu, aby šla, byť podmínečně z kriminálu. Naopak. Mnohé akce zvenčí, situace kolem amnestií jsou pověstné. Pověstné jsou i její hovory s prokurátory: „Vy jste mne zavřeli, vy mne musíte pustit!“ Skutečně ji museli v tom sedmašedesátém vyhodit, skutečně musel ostrovský prokurátor sám její případ otevřít a posoudit. A pak mohla, po patnácti letech, napsat naší mámě – měla jsem recht. Měla jej, nakonec. Kdo ji známe, víme, že nejde o hrdinství ani o snahu o morální vítězství nad někým (…). Co může být průkaznější než její přesvědčení, že jednou budou „mít recht spravedliví“?

Pro nás, kteří se denně v hospici setkáváme s bilancováním v závěru života, je důležité číst slova o vnitřní síle a svobodě i v těch nejmeznějších situacích.

Zůstala zapomenuta, na školách se o ní neučí. Proto uvádíme i základní autobiografická data – opět citujeme ze sborníku dopisů Ticho s ozvěnami:

„Narodila se 23. dubna 1901 ve Velkém Meziříčí, po studiu na klasickém gymnáziu ve Vyškově odešla do Prahy a studovala na filosofické fakultě Univerzity Karlovy klasickou archeologii, dějiny umění, filosofie a estetiky. V roce 1930 se habilitovala jako docentka pro klasickou archeologii (…). Za druhé světové války se podílela na ilegálním odboji, její bratr a švagr byli v roce 1944 popraveni, sama byla obviněna z přípravy velezrady a v únoru 1945 uvězněna v pankrácké cele. Konec války ji zachránil před popravou. Po válce byla jmenována mimořádnou profesorkou na FFUK, jako druhá žena, které byla na akademické půdě udělena tato hodnost. Už od konce války se sblížila s katolickým knězem Josefem Zvěřinou, byla aktivní v katolickém společenství Rodiny, přednášela na katolické univerzitě Studia catholica. Po únorovém převratu jako jediná z profesorského sboru se připojila ke studentům, kteří se vydali na Hrad manifestovat podporu presidentu Benešovi. Stala se tím pro univerzitu „nežádoucí“. 22. února 1952 byla zatčena a „pro špionáž ve prospěch Vatikánu a USA“ odsouzena spolu s Ottou Mádrem na 22 let žaláře. Ve vězení strávila 15 let, vědoma si svého mravního poslání a odpovědnosti za všechny, jimž byla duchovní oporou. I po propuštění se cítila zavázána ke svému okolí. Stala se členkou Spolku politických vězňů K231 a jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Zemřela 14. prosince 1982 v Praze. V roce 1992 jí byl udělen Václavem Havlem Řád T. G. Masaryka in memoriam.“

Kromě dopisů z vězení uspořádaných ve sborníku Ticho s ozvěnami Marií Valtrovou v roce 1994 po roce 1989 byly vydány i její Vězeňské přednášky (v archivu Univerzity Karlovy) a Věda o slohu (1993). V roce 2016 vyšel román Mileny Štáfeldové Trestankyně – Příběh Růženy Vackové. Kromě korespondence a archivních dokumentů čerpá i z vyprávění lidí, kteří o Růženě Vackové věděli a byli ochotní o ní vyprávět. Z této knihy je možné získat ucelenou představu o životě této výjimečné ženy.

Máme nač vzpomínat, máme důvod k vděčnosti za uplynulých deset let, máme se nač těšit. O letošních prázdninách se však objevily v jednom z chrudimských médií články dehonestující náš hospic v souvislosti s rekonstrukcí ve Štěpánkově ulici. Dosud jsme se z toho nevzpamatovali. A tak místo veřejné oslavy jen vzpomínáme, jak to tenkrát bylo: na naše začátky, na stavbu hospice, na slavnostní otevření hospice 30. září 2009. Kdo jste byli u toho a komu i nadále záleží na našem hospici, vzpomínejte s námi… Vzhledem k tomu, že údaje z našeho webu jsou zneužívány k poškozování jména hospice, nebudeme už informovat o průběhu rekonstrukce na našich stránkách. Naši příznivcům jsme k podání informací kdykoliv k dispozici. Dění okolo stacionáře je pro nás jen dalším dokladem oprávněnosti obav z vývoje v naší zemi. Třicet let po sametové revoluci s úzkostí sledujeme čím dál větší rozdělení společnosti, neochotu lidí k hledání pravdy, nezájem o druhé. Před deseti lety jsme sdíleli své „nadšení“ z hospice nejen s přáteli, ale i s neznámými lidmi, kteří měli prostě radost, že se dílo podařilo. Dnes jsme častěji než dřív svědky nezájmu, nepochopení, pomluv. O to víc si ceníme podpory našich příznivců. Finanční i morální. Děkujeme všem, komu záleží na hospici v Chrudimi a na vybudování stacionáře pro onkologicky nemocné!

Start je 7.září v 9,00 na břehu pod dubem v Ústupkách. Pojede se po vytyčené trati dvě hodiny – každý seč může.  Občerstvení je zajištěno. Přihlášky na místě, budeme rádi, pokud nám dáte vědět předem na email kostal@hospicchrudim.cz. Pro představu několik fotografií z I. ročníku.

Jedeme za každého počasí! Těšíme se na Vás !

I když pohled z ulice tomu nenasvědčuje (nejprve stavebníci z Pragisu sundali střechu, po té zaměstnanci Realitní a stavební z Čáslavi -nášeho generálního dodavatele, zintenzivnili v bourací práce), konečně se také buduje. Koncem července je objekt rozšířen o přístavbu ve dvoře a jsou dokončeny omítky části domu obrácené do zahrady. 18.července s dobrovolníky z Nedconu uklízíme a čistíme zahradu mezi hradbami, která bude sloužit klientům stacionáře. Více zde.

Paní Dagmar Pecková podpořila náš hospic poprvé už během stavby koncertem v kostele sv. Salvátora v Chrudimi. Všem učinkujícím a zejména paní Dagmar Peckové patří náš velký dík!

Myšlenka na jeho založení vznikla v šedesátých letech minulého století, kdy Ann Weatherill vrchní sestra v Corstorphine and Beech Mount Hospital spolu s Dr Derekem Doylem začali shromažďovat finanční prostředky. Trvalo jim to léta. Hospic vznikl původní budově velitelství královského námořnictva z druhé světové války, měl 15 lůžek a otevřen byl v roce 1977. V roce 1986 byla dokončena moderní citlivá dostavba k historickému domu. Dnes má 27 lůžek a dostatečný prostor pro komplement. Celý komplex leží na pobřeží s výhledem na moře. Hospicem mě trpělivě provedla vedoucí sestra sobotní služby Mandy Reid. Historické jádro objektu dodávalo celému komplexu nezaměnitelnou atmosféru. Překvapila mě nápadná podobnost jejich provozu s naším. Ve službě bylo o něco více personálu, vybavení hospice korespondovalo s naším. Léčebné postupy obdobné. Co bylo ve Skotsku jiné, byla atmosféra mezi lidmi, poklid, vzájemný respekt a ochota pomoci v jakékoli situaci, nicméně občas jsem pocítil, že cizinec z východu není úplně vítaným hostem.
Jiří Košťál

Báseň vnímáme nejen mozkem, ale dotkne se i srdce, osloví člověka celého. A pak ještě záleží na té myšlence, jakou má váhu. Není mnoho těch, jejichž myšlenky nám mohou svítit na cestu, a ještě méně je těch, kteří jsou zároveň básníky.  Karel Kryl byl jedním z nich. Sami sobě nemůžeme odpustit, že jsme ho, v 90 letech odsunutého do stínu,  přehlédli.  Muselo to pro něho být peklo, když viděl, říkal,  ale  nikdo neposlouchal. Viděl, že lezeme do chřtánu „zeleného krokodýla“ a jako tupci se tím ještě pyšníme. Jeho glosy tehdy otiskl, s dosahem nepatrným, jen regionální Moravskoslezský den a Znojemsko.  Tak si Karla Kryla připomeňme alespoň dnes v osobních vzpomínkách novináře Tomáše Novotného a v jeho nadčasových písních v podání  MUDr.Dominika Blažka.

Výtěžek ze startovného věnovali organizátoři – spolužáci, přátelé, rodina –  v roce 2018  nadaci Dobrý anděl, letos našemu hospici. Myšlenka zavzpomínat touto formou na člověka, který podlehl v mladém věku závažnému onemocnění, je stejně vyjímečná jako osobnost Jiřího Stříteského. Poznali jsme ho i my. Byl  v roce  2017 nejmladším pacientem našeho hospice. Napsali  jsme o něm v závěru  Výroční zprávy za rok 2017: „Jiříkovi“- tak mu říkala maminka- bylo 24 let. Léčil se mnoho let pro onkologické onemocnění, při tom studoval, sportoval. Když vyšlo na podzim 2016 najevo, že už pro něj neexistuje účinná léčba, rozdal postupně všechno, co měl. A podporoval nadaci Dobrý anděl. Maminka se u nás naučila o něj pečovat, zvládla i potřebné zdravotní úkony, a tak se mu splnilo poslední přání a mohl zemřít doma. Den po jeho smrti mu došel za dlouhodobou podporu „diplom“ od nadace. Jak asi byli její zástupci překvapeni, když díky zprávě rodičů zjistili, kdo je podporoval. Svým jednáním ( ač „explicitně nevěřící“) beze zbytku naplnil evangelijní výzvu, zásadní pro vznik a činnost mnoha hospiců: Jeden druhého břemena neste..“

k nahlédnutí zde.

Cestou do Nitrianského kraje jsme se zastavili v Hospici na Svatém Kopečku u Olomouce, kde nás přivítal jeho ředitel Mgr. Borik. V průběhu návštěvy jsme tak měli možnost si celé zařízení prohlédnout, ocenit jeho příjemné umístění a prostředí, probrat různé aspekty hospicové péče a navzájem porovnat své zkušenosti z této oblasti.

Jak známo, práce v hospici je náročná nejen z hlediska psychiky, ale zejména i po fyzické stránce, jak potvrdí zdravotnický personál. Proto nám přišla velmi vhod relaxace v horkých bazénech termálních lázní Horné Saliby, vyhledávané pro blahodárné účinky na pohybový aparát.

Následující den jsme navštívili Hospic sv. Františka z Assisi v Palárikovu, první lůžkový hospic, na Slovensku, který byl vybudovaný tzv. “na zelené louce.” Jeho ředitelka MUDr. Kollárová nás provedla po zařízení, a poté nás jako prezidentka Asociace hospicovej a paliatívnej starostlivosti na Slovensku erudovaně uvedla do zdejšího systému poskytování této péče, který se v mnohém podobá systému našemu.

Hospic – dom pokoja a zmieru u Bernadetky se nachází na poeticky nazvaném místě – v Brezovém hájiku v Nitře. Stejně jako palárikovský hospic poskytuje péči klientům zejména z Nitrianského kraje. Zde se zmožených cestovatelů ujaly vrchní sestra Mgr. Lacušková a sociální pracovnice PhDr. Kilianová a pozvaly je nejprve k chutnému občerstvení. Ani domácí koláče a dobrá káva však nezabránily, abychom si ještě před vlastní návštěvou hospice neporovnali poznatky z teorie i praxe hospicové péče.

Přátelská atmosféra panovala v i během prohlídky budovy, kdy se k nám připojila také hlavní lékařka a koordinátorka MUDr. Šóthová (rodačka z Hradce Králové).

Bohatší o nové poznatky a příjemně unaveni jsme pak zakončili den osvěžující koupelí v termálech, abychom se pak bohatší o nové poznatky a posíleni na těle i na duchu vrátili zpět k naší práci v domovském hospici.

P.S.: Milý dozvuk naší výpravy na Slovensko přinesla návštěva vrchní sestry z nitrianského hospici, která neváhala a cestu na svou dovolenou využila příležitosti a navštívila nás v Chrudimi. Na chvíli jsme se tak opět ocitli v příjemné společnosti našich slovenských kolegyň a mohli tak alespoň částečně splatit jejich laskavou pohostinnost.

Přijmeme zdravotní sestru  na práci ve 12 hodinových směnách.  Praxe není podmínkou. Hlaste se prosím u MUDr. Marie Blažkové, telefon 731151538, mail blazkova@hospicchrudim.cz. Děkujeme a těšíme se na Vás!

Nemáme možnost ovlivnit věci „shora“, ale můžeme se pokusit vytvářet podmínky pro změnu „zdola“. Jednou z cest je nechat se inspirovat lidmi, kteří aktivně usilují o opačné hodnoty – hledají cestu k „nebi“, k pokoji v duši, míru mezi lidmi. Příkladem pro tuto dobu může být trapistický mnich Thomas Merton (1915-1968), světově uznávaný autor duchovní literatury. Angažoval se také v mezináboženském dialogu, např. s tibetským dalajlámou. I on s úzkostí přiznává, že „smysl dějinných událostí může zůstat mučivým tajemstvím“ a že „nikdo nemá výsadu nahlížet jejich smysl“. Navzdory tomu je možné být aktéry, nejen pasivními pozorovateli. Merton vyzývá k činům. Ne jako teoretik, snílek, ale jako znalec duchovního života. „Pěkné myšlenky nestačí. Nahrazují všechno ostatní, včetně milosrdenství, včetně života samého“. Rozlišuje „moudré a správně zaměřené úsilí i zmatené tužby a nezralá přání…nepravý mír i statečnost přijímat hořkou pravdu“. Leží mu na srdci pokoj v duši i ve světě. S ohledem na náš hospicový „ideál“  i na situaci ve společnosti  se pro nás stal v této době důležitou inspirací.

Je to nejtemnější zkušenost, jakou jsme na naší hospicové cestě zažili. Ale každá noc jednou skončí. V září začínáme znovu stavět s novou firmou. Stacionář by měl být dokončen v prosinci příštího roku.

Start je 8.září v 9,00 na břehu pod dubem v Ústupkách.  Pojede se  po vytyčené trati  dvě hodiny – každý seč může.. Občerstvení je zajištěno. Přihlášky na místě, budeme rádi, pokud nám dáte vědět předem na email  kostal@hospicchrudim.cz.  Pro představu několik fotografií z I. ročníku.

Těšíme  se na Vás !